John V. Fleming (1936) je emeritní profesor literatury na Princetonské univerzitě, publikoval velmi rozsáhle v oblasti středověké anglické a evropské literatury, dějin středověkého umění a dějin křesťanského myšlení a spirituality. Mimo tyto hlavní oblasti jeho zájmu spadá recenzovaná kniha Antikomunistické manifesty. Čtyři knihy, které formovaly studenou válku, která je jeho první česky vydanou prací. Fleming v ní poutavě vypráví příběhy knih Artura Koestlera Tma o polednách, Jana Valtina Do tmy, Viktora Kravčenka Zvolil jsem svobodu a Whittakera Chamberse Svědek. Každý z autorů se rozešel s komunismem, všechna díla jsou útokem na sovětskou realitu a všechna se setkala s určitým druhem kontroverze.

Jak Fleming opakovaně ukazuje, pro západní intelektuály byl Sovětský svaz něco jako těhotná žena, která brzy porodí utopický socialismus. Musí tak být náležitě živena, chráněna, rozmazlována. Pro tyto levicově smýšlející intelektuály a politiky byla čtyři zmíněná díla naprosto nepřípustná. Jednalo se o herezi, která byla náležitě potrestána. Koestler, Valtin, Kravčenko i Chambers byli zostuzováni na jedné a glorifikováni na druhé straně. Přesně tyto okolnosti vzniku a přijetí díla Fleming popisuje a činí tak velice důkladně, a navíc napínavě. Je to příběh čtyř knih, jejich vzniku, vydání a druhého života.

Lze se pozastavit nad názvem knihy i nad výběrem oněch čtyř titulů. Knihy jako takové samozřejmě žádnými manifesty nejsou, autoři je psali s různými ambicemi (spíše uměleckými nebo komerčními). Stejně tak je sporné, jestli právě tyto knihy formovaly studenou válku. Název je evidentní narážkou na Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse a z komerčního hlediska jistě dobře zafungoval. Pro českého čtenáře může být na škodu, že dvě ze čtyř knih nejsou v češtině dosud k dispozici (Do tmy, Zvolil jsem svobodu) a troufáme si tvrdit, že Chambersův Svědek po svém vydání v roce 2005 (neprávem) zapadl. Opravdu známý je tak jen Artur Koestler, jehož dílo vychází v posledních letech ve velkém a Tma o polednách vyšla opakovaně (naposledy v roce 2023 pod názvem Noc o polednách). Při čtení se nám také vkrádala myšlenka, proč ve výběru scházelo dílo George Orwella.

Koestler odešel z komunistické strany v roce 1938. Jeho rozchod s komunismem trval dlouho, ve své knize popsal praktiky sovětských vyšetřovatelů, mechanismus soudů, manipulativní jednání a způsob ovládání, ale také se pokusil o psychologický portrét oddaného bolševika. Dané okolnosti sice nezažil na vlastní kůži, ale jak Fleming zmiňuje, inspirací mu mohlo být krátké věznění v době španělské občanské války. Znal také spoustu těch, kteří při velkém teroru prostě zmizeli. Koestler ve Španělsku poznal prostředí věznic, výslechy a strach. Tma o polednách tak není dokumentárním románem, ale spíše vykreslením atmosféry a mechanismu moci, což mnozí z kritiků nepochopili. Obrovský úspěch kniha zaznamenala až po druhé světové válce a dodnes se těší oblibě.

Jan Valtin je pseudonym Richarda Krebse, německého dělníka, který se před útěkem do USA dostal mezi komunisty i nacisty. Byla to dost komplikovaná povaha, kriminálník. Jeho autobiografie Do tmy byla v roce 1941 naprostým bestsellerem. Je to značný kontrast s Tmou o polednách, protože o Valtinovi už dnes ví málokdo. Kniha ale nevyšla zrovna v nejlepší okamžik. Bylo to krátce před německým útokem na Sovětský svaz, kdy byl antikomunismus na chvíli zase ze hry a nebyl politicky vítaný. Valtin byl jeden z prvních, kteří uvedli, že Hitlerův a Stalinův režim jsou si v mnohém podobné. I přes velký úspěch knihy se objevovala kritika, že je zde mnoho věcí přikrášlených. Kritici tvrdili, že tolik se toho za jeden život nedá stihnout, příznivci zase doufali, že je to i tak pravda, nebo taktně mlčeli. Fleming se s touto problematikou vyrovnává po svém a vyzdvihuje morální sílu a poselství díla. Bez ohledu na trestní minulost a míru věrohodnosti autora.

Viktor Kravčenko byl metalurg, vyslaný na speciální misi do USA, kde řídil dodávky materiálu do Sovětského svazu, v té době amerického spojence. V roce 1944 se rozhodl v Americe zůstat, což se neobešlo bez publicity. Kravčenko nebyl žádný spisovatel, ale jeho kniha Zvolil jsem svobodu vzbudila obrovský zájem. Přispěl k tomu i následný soudní proces ve Francii, v němž se bránil nařčení ze strany komunistů.

Za mistrovské dílo Fleming označuje Svědka od Whittakera Chamberse. Ten vyšel v roce 1952, kdy byla studená válka v plném proudu. Fleming o Svědkovi píše, že bylo „snad největším mistrovským dílem americké antikomunistické literatury“. K tomu, že se Chambersovo jméno udrželo v povědomí, přispěl i jeho přítel Richard Nixon, pozdější prezident. Obecně můžeme říci, že Fleming všechny autory obdivuje, i když k nim vznáší kritické poznámky.

Antikomunistické manifesty nejsou obecným popisem západního antikomunismu třicátých až padesátých let minulého století, ale spíše selektivní studií o čtyřech knihách, které spolu zdánlivě nesouvisejí, avšak všechny tematizují otřesné podmínky v Sovětském svazu a vliv na západní společnost. Nebylo to zdaleka poprvé od roku 1917, kdy se na Západě podobná kritika objevila, ale pocházela často z kruhů ruské emigrace a pro západní čtenáře nebyla věrohodná. Fleming sice popisuje veřejné mínění převážně v USA a ve Francii, mnoho z jeho poznatků však platí i pro meziválečné Československo, v němž se KSČ těšila obrovské podpoře nejen dělníků, ale také intelektuálů. Jeho kniha v sobě nese mnoho povzbudivých a kladných aspektů a tím hlavním je poselství, že mravnost a pravda vždy zvítězí. Svědectví oněch čtyř autorů tak zůstává stále živé.