Když jsme trávili jistý čas ve vídeňské emigraci, můj otec tam vedl vzrušené hovory s různými vizionáři. Pamatuji se na Karla VI. ze Schwarzenbergu, Konrada Lorenze, Ernsta Fischera či Ericha Fromma. Po našem neuváženém návratu do Husákovy čerstvé klece byl všechen tento myslitelský svět uvržen do ilegality. Otec byl oděn do modráků a se svou maringotkou objížděl různé vystrkovy. Zde se zrodila jeho filosofická koncepce „marginalismu“.
Šlo o jistou vizi, která z života na okraji a v zapomnění tvořila živoucí svět svobody, hledání nových východisek a také možnosti vlastního růstu navzdory pronásledování. Otec také svou vizi uskutečňoval v praktickém životě. Byl vlastně zdejším průkopníkem holistického pohledu na mikro- i makrokosmos. Jeho statečné kroky skrze husákovský stalinismus mne silně ovlivnily. Snad proto jsem jako Pražák nakonec doputoval do hloubi podobné krajiny na jihu Čech.
Lednické topografie šikmého kostela je dobrou ukázkou toho, jak se původní střed (města) posune na okraj – bytování, života i významu. Zároveň se jí tato „černá díra“ stala výzvou, aby ji zaplnila jaksi vzdorovitě dávnými příběhy. V tomto je naštěstí i spásná naděje, neboť spirituální centrum generací bylo zachováno, a lze i dokonce přemýšlet o novém okolním zastavění, byť jen nějakou vylehčenou formou. V tomto se případ Mostu a jeho kostela zdá být tragédií, neboť státní alibismus považoval chrámy za pouhý kus věci, kterou lze libovolně přemístit, kamkoli se hodí, jako by duchovní centrum bylo nějakou almarou.
Máme tu ovšem také hospodářsko-elitářské hledisko. Stokrát můžeme říkat, že centrální hierarchie je zhoubná, přesto i nyní zažíváme pragocentrismus (+ trocha Brna). To znamená, že okrajové jevy, tendence či dění jsou přehlíženy, a přesto… Věci na okraji přece vyžadují silné osobnosti-solitéry, kteří občas proniknou se svou pronikavostí do mainstreamu. Poté většinová společnost tyto popudy „sežvýká“ a vrátí se k pohodlnému volnoběhu.
Moje šumavská krajina prošla stejnou ztrátou paměti jako Lednické Těšínsko. Tragické události 20. století měly vliv na existenciální postoje celých generací. Člověk, vržený velkými dějinami do vírů násilí, destrukce a lživých konceptů, reagoval několika způsoby. Tato velká prověrka ukázala bezmocnost rozumových schémat pro vyřešení zásadní otázky. Jak po tom všem žít – nově, jinak či mimo sevření zmizelými osudy.
Lidská bytost má v sobě zakódované mechanismy přežití. To znamená, že dokáže prožitky zatlačit do podvědomí nebo se obrátí na zcela protichůdnou životní cestu či víru. Anebo se utilitárně vrhne na pustý materialismus, v němž hledá útěchu poraněné duše. Možností, jak oklamat sama sebe, je nespočet. Ovšem sama krajina nezapomíná. Tam, kde se soustředilo množství lidské bolesti, můžeme dodnes cítit vyzařování traumat. Ať už při navštívení trosek domů, hromadných hrobů či popravišť, nebo to bezpečně rozeznáme při práci s lidskými osudy.
Velmi mne zaujala Lednické premisa o tom, že není možné léčit dnešní trápení lidí skrze dávná neštěstí jiných. Je to však zcela jinak! Mám přítele v Olomouci, který se nastěhoval do bytu po vyhnané německé rodině. Časem upadl do závislosti na alkoholu, což mu začalo přinášet velké komplikace po všech stránkách života. Lidská duše reaguje takto: jde vlastně o získání výhod, majetku či informací na úkor cizího neštěstí. Protože však tuto bolest neuctíme a nepoděkujeme za nezasloužený dar, naše podvědomí se samo začne trestat tím, že člověk dělá naprosto neuvědoměle kroky k tomu, aby se mu v životě nedařilo. To je podle mne hlavní klíč k tomu, že bývalé Sudety, Těšínsko či další místa, kde došlo k ignorování různých obětí, jsou regiony dodnes zasažené skomíráním, retardací a vznikem sekundárních sociálních problémů. A k tomu, prosím, přiřaďme nové přistěhovalce, kteří se nemají čeho chytit.
Otázkou je, zda s tím jedna trilogie nazvaná Šikmý kostel dokáže nějak pohnout. Jistě, z románových osudů plynou jisté racionální závěry či závany emocí. Ale dnešní čtenář asi nedokáže projít nějakou katarzí, jak se dělo v antické kultuře. Na to je příliš roztěkaný, nezdravě přehlcený digitální opulencí. Jedna věc je zachytit zapomenuté děje, aby se na ty případné hrůzy nezapomnělo, a druhá, jak vyléčit rodová traumata přímo v rodinách a mezi potomky. Tady je možný jen duchovní rituál vedený přímo s konkrétními lidmi. Dokud budou žít ještě vnoučata lidí postižených děsivými událostmi, je třeba statečně přijmout, že bolest lidí i míst jen tak neskončí. Vím, že ženy mají často spasitelský komplex a jejich citlivost jim prostě nedá…
Další otázkou je, co se zaniklými tradicemi určitých míst. Většinou se omezí na folklór či prosazování nějakého atraktivního retra. U nás na Šumavě často nacházím pařezy po pokácených velikánech. Na některých občas vyraší sem tam proutek, který ovšem živoří, až uschne. Není divu, kořeny jsou mrtvé. Zde se nabízí otázka nějaké transformace v postižených místech či regionech. Ale základem je systém rituálů, kdy se konkrétním obětem pokloníme s jednoduchou formulí:
Vnímáme vaše bolesti a ztráty, díky nimž jsme mnohé bezpracně získali, a klaníme se jim. Prosíme, dejte nám své požehnání.
To požehnání je starobylého účinku, kdy se uplatňovalo v rodech a rodinách a mívalo nepochybný účinek. Nikdy nejsme jen pouhé individuality, nýbrž jsme součástí rodového systému, který má svá pravidla a řád.
Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.
Přeji autorce zrání, zbavování se iluzí i zdárné nalézání témat, o nichž si však každý spisovatel myslí, že promění lidskou duši. Jenže transformace čeká také na spisovatelské řemeslo. Aby literatura navrátila mezi rozkolísané bytosti sílu dávných mýtů, archetypů a rituálů. To by však museli svou důležitou cestou nejprve projít čtenáři, ale o tom pochybuji. Společnost založená na zisku, ovládání a vytěsňování to nikdy nedovolí.
