Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.
Cenu Vize 97 obdržel letos Miroslav Petříček za „otevírání cest k současnému filosofickému myšlení, za tematizování jeho hranic a vztahů k umění a vědě“. Způsob, jak myšlení otevírat a jak zároveň myslet jeho hranici, je pro filosofii Miroslava Petříčka skutečně zásadní téma. Zajímá-li nás myšlení jako aktivita otevírající svět a otevřená světu, není možné se pohybovat pouze po prostoru, který už myšlením ovládáme, organizujeme a projektujeme do něj pouze sebe samé. Je nutné pracovat i s tím, co naše myšlení přesahuje. Má-li však myšlení myslet „po konci metafyziky“, vzdává se zároveň představy, že zdrojem takového přesahování je pevný a univerzální původní zdroj pravdy, ke kterému se dá s jistými dávkami nepřesnosti přibližovat a nadějeplně navracet. „Myslet jinak“ znamená naopak připustit, že součástí myšlení je vždy jeho vnitřní hranice, která rozrušuje jeho soběstačnost, není myšlením přivlastnitelná, ale působí v něm změny. Metaforicky si ji s Mauricem Merleau-Pontym můžeme představit jako slepou skvrnu v oku, která sama není místem vidění, ale vidění umožňuje. Jacques Derrida mluví zase o okrajích myšlení, které jako by zapadaly za horizont, ale zároveň určují význam myšlenek v centru. Nemáme-li se točit v dualistickém ping-pongu pro a proti, emoce–rozum, duch–tělo, já–svět, oběť–tyran, empatie–odcizení, nicota–smysl, mír–válka, je nutné si všímat malých vnitřních odchylek, které pomohou myšlení, aby odpovídalo na situaci, nikoli aby ji podřídilo pod své kategorie. Když Petříček mluví o hranici myšlení, myslí na tuto dynamiku otevřených systémů, ve které hranice působí jako rozkladný a zároveň životodárný prvek.
Jak se ale toto překračování hranic myšlení má k faktu, že překračování hranic je v současné době symptomem nové formy biomoci, dominance a konvenčního násilí? Překročit únosnou míru pracovního přetížení, hranice důstojné debaty, snesitelnou míru adaptace, meze demokracie, hranice cizího státu, planetární meze. Bruno Latour, myslitel otevřených systémů par excellence, mluví v této souvislosti o umrtvující bezhraniční expanzi, o závrati, násilí. Upozorňuje na to, že tyto hranice nejsou hranicemi vnitřními, ale hranicemi naší dominance, které posouváme ad absurdum. Možný vývoj otevřeného systému bez kolapsu ohledává Latour pomocí nových nezvyklých slov: přistát na zemi, zorientovat se v situaci, kreslit společnou poziční mapu, utvářet kompozice, převázat vzájemné vazby.
Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat. Potřebujeme se dotknout hranic našeho pojetí světa a vnímat, jak na nás působí, co přehlížíme. Ohledávat slepé skvrny našich životních postojů – co zneviditelňujeme, abychom mohli mít jasno? Zachycovat stopy naší potlačené historie – co jsme odmítli vzít v potaz a teď nás to dohnalo? Vnímat okrajové efekty našich sebevědomých gest – kdo se nesmí prosadit, abych se prosadila já? Neopouštět subtilní odchylky uvnitř našich polarizovaných debat – co potřebuje konflikt, aby nepřerostl v násilí? Tudy snad může pokračovat myšlení jinak, jehož kontury se musí nezbytně objevovat i v konfrontaci s Miroslavem Petříčkem samým.
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.
Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.
Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.
Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.
