Podle amerického designéra Miltona Glasera je hlavním přínosem umění to, že nás činí pozornými. Tvořivá práce nutí člověka zpozornět vůči tomu, co dělá, všimnout si detailů reality, která ho obklopuje. Glaser dále dodává, že pozornost lze obdobným způsobem věnovat také vlastnímu životu. V takovém případě už nejde o design, ale o životní cestu. Hlavní překážkou pozornosti je pak předpojatost, připravené formy vnímání, myšlení a hodnocení, které se nám velkoryse nabízejí jako první, třeba i s argumentem, že odkrývají to, co jiní nevidí (awake, woke). Rozvíjet pozornost k tomu, co je, tedy vždy znamená tak trochu vyřadit sám sebe.

V současnosti, charakterizované záplavou (nutno říct stále dramatičtějších) informací, digitálním smogem, vizuálním přetížením a nadlimitním kognitivním hlukem, je téma pozornosti ještě o něco zajímavější. Nesčetné studie dokládají, že infoobezita vede k neschopnosti se soustředit, k oslabení rozhodovacích schopností, a to i v klíčových oblastech života. Mezi další reakce patří únava soucitem (compassion fatigue) neboli ztráta solidarity nebo kognitivní úzkost neboli strach něco si opravdu myslet. Žádné hezké věci. Existují názory, že abychom se těmto důsledkům vyhnuli, je dobré praktikovat vůči zprávám ze světa netečnost. Jinými slovy, chceme-li zabránit tomu, že nás informační tok doslova „vypne“, je doporučeno se vypnout. Asi dobrovolně. Aby z nás nebyli novodobí spasitelé světa. Problém s touto radou spočívá v tom, že neřeší, jak se v infotoku orientovat, ale že jeho negativní dopad – letargii – označí za ctnost. Jsou-li mezi námi tací, kteří se snaží s netečností společnosti vůči největším dramatům doby nějak pracovat, formulovat problémy, vrstvit argumenty, vyjednávat situace, psát manifesty, prosit, plakat nebo projevovat zoufalství, doporučíme jim trénovat apatii a vzdát se spasitelského syndromu. Co na to říci. Snad jedině, že touto cestou bezpečně ztratíme poslední naději na to, co Milton Glaser označil za základní nástroj přežití společnosti – totiž pozornost k realitě.

Nedávno jsem v rychlém sledu za sebou viděla dva filmy, u kterých jsem zaznamenala další aspekt dané problematiky. Film Zóna zájmu (Jonathan Glazer) a Happy end (Michael Haneke) ukazují svět očima lidí, kteří praktikují záměrnou nepozornost vůči informacím, vjemům a afektům z té sféry reality, která se jim nehodí. V případě Zóny zájmu po celou dobu trvání filmu slyšíme směs zvuků, ve kterých se prolíná tlumený křik z koncentračního tábora za zdí, hlomoz kamení a kovového nářadí a střelba s bzučícím hmyzem na zahrádce, ptactvem ve stromoví, bubláním vody v potůčku a broukáním miminka, které se právě probudilo. Hlavní postavy filmu jsou ke zvěrstvům za zdí netečné. Asi by to bylo na ně moc. Ve filmu Happy end vydělává francouzská rodina průmyslníků v přistěhovaleckém centru Calais na práci migrantů, aniž by se obrazy ze života těchto lidí probojovaly do jejich zorného pole, potažmo záběru kamery. Násilí na zaměstnancích není spácháno činy, ale netečností. Přece si průmyslníci nebudou hrát na spasitele. Happy end se však použitím této životní strategie překvapivě nedostavuje, dostavuje se imploze systému, sebedestruktivní krutost.

Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.