Výzkumy psychické odolnosti se mimo jiné zabývají lidmi, kteří prožili různá krutá, katastrofická či nadlimitně zátěžová období, z nichž ovšem nevyšli nevratně zlomení, neproměnili se v doživotní pomník své vlastní porážky. Většinou se věda zabývá tím, proč věci nefungují a kde se dějí chyby, tím nám ale neosvětlí nic podstatného o tom, jak vlastně ve složitých situacích fungovat lze. Výzkum multisystémové resilience to dělá.

Michael Ungar, proslulý vědec v této oblasti, potvrzuje, že odolnost je otázkou souhry více systémů: individuální síly, raných zkušeností, sociálního prostředí, hmotného zabezpečení, blízkých vazeb, systémových opor. Staví se tak proti myšlence, že odolné lidi charakterizuje nějaké individuální odhodlání nebo vrozený optimismus. Knihy o seberozvoji založené na představě, že člověk může a má dosahovat sebezlepšení vlastní silou (self-help), považuje za novodobý mýtus. Ne že by některé poučky ze self-help literatury nebyly někdy k užitku. Podle Ungara ale lidé tak moc chtějí věřit, že mají svůj život pod kontrolou, že na seberozvoj vsadí všechno. Místo kontroly nad životem dosáhnou touto cestou však spíše vyhoření. Nemají-li vše, nezbyde jim nic. Zjistí-li, že nejsou nepřemožitelní, cítí se zranitelnější než kdy jindy, zranitelní bytostně a nezvratně. Definovaní zraněním. Metaforicky bychom mohli říct, že se touto cestou propadnou do míst, kde na ně čeká další výzkumník resilience, americký psycholog George Bonanno.

Ten totiž upozorňuje na druhý mýtus současné kultury, mýtus životní kapitulace: „Lidé rádi věří, že každý jsme nějak traumatizovaný.“ Pocit bytostného oslabení může být v situaci, kdy silová a výkonová kontrola nad vlastním životem selhala, ideovým východiskem. Bonanno však přesvědčení o rozsáhlosti lidské traumatizace vyvrací četnými výzkumy a ukazuje, že život nás vůči i relativně velkým životním bolestem vybavil „pozoruhodnou resiliencí“ (extraordinary resilience). Ann Masten, další autorka z oboru, popisuje obdobný jev pomocí termínu „běžné, každodenní zázraky“ (ordinary magic). Často si umíme poradit, ani nevíme jak. Běžně na věci reagujeme zdravě, můžeme si v tom důvěřovat. Z tohoto zdraví můžeme porozumět tomu, co je to trauma a psychická nemoc.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu. Umožní každému člověku, aby si nějaké utrpení přisvojil jako svůj kulturní fetiš. Trauma se stane komoditou. Výsledkem je, že ti skutečně traumatizovaní a ti, kdo skutečně vyhoří, zůstanou bez pomoci, protože je nepoznáme v záplavě ostatních. Tak moc se zlobíme na trauma a tak moc se zlobíme na imperativ síly, že nedokážeme pomoct druhým nebo zvládnout diskomfort.

Odolné jednání, jak shodně ukazují Bonanno, Masten i Ungar, není žádnou ukázkovou formou síly a nestaví ani na fetiši traumatu. Odolné jednání je poměrně často „divné“. Na rozdíl od pozitivní psychologie, která podle Ungara zkoumá, za jakých podmínek se lidé navzdory těžkostem udržují ve společenské normě, plní očekávané vzorce a rostou, jak mají, zahrnuje možnosti podivných, nečekaných, nakřáplých, zakroucených, kryptických, skrytých, nekonformních a nekulturních cest. Výzkum resilience je výzkum bez morálních očekávání a bez patologizace způsobů, jak se lidé brání vlastnímu kolapsu. Nerozděluje lidi na lepší a horší, neporazitelné a poražené, odolnější a méně odolné, ale pomáhá rozumět jejich chování v otřesných situacích.