Filosofický postoj je nejčastěji popisován jako postoj zpochybňující navyklá mínění a usazená přesvědčení. Není to aktivita, která by vyvíjela energii na to, že by cokoli, co je již objeveno a co vešlo ve zvyk, stvrzovala. Jiné slovo pro tento rozměr filosofického myšlení je negativita.

Negativita filosofického myšlení je důležitá pro to, aby myšlení zůstavalo myšlením a stávalo se tím také principem našeho existování. Bytí myšlení se projevuje nikoli tím, jak končí, ale jak pokračuje. Jakmile myšlení podlehne představě, že našlo finální odpověď, separuje pozitivní výpověď od jejího opaku a absolutizuje ji. Tímto oddělením transformuje sebe sama do morálního vidění světa, do zhodnocování a vylučování, jak to precizně představuje Pavel Kouba v knize Smysl konečnosti. Ve chvíli, kdy myšlení zdánlivě vše získá, v důležitém smyslu o všechno přijde.

Druhým aspektem filosofického myšlení je jeho rekurzivnost. Předmět, který filosofie zkoumá, je zároveň nástrojem, kterým tento předmět zkoumá – myšlení. Myšlením dospívá k chápání myšlení zároveň vždy někdo, někdo konkrétní. Ten, kdo myslí, je pak myšlen tím, čím myslí svět. Myslící bytost myslí myšlení, a nemá-li se začít točit v bludném kruhu, musí se rozvíjet právě díky funkční podobě negativity, díky vynalézavému pokračování. Vynalézavost a vynalézání světa je možná, když pochopíme, že jsme na jedné straně vždy vtěleni do konečného kulturního, dějinného a neuropsychického kontextu, jsme jím omezeni a nemáme svět před sebou v jeho nekonečnosti. Proto je možné v pohybu pokračovat, konečnost překračovat. Na druhé straně je vynalézavost dána tím, že jsme schopni se s konečností spokojit a neaspirovat na nekonečnost. Jak pregnantně říká Vojtěch Kolman v knize Co je dialektika? –

Nejsme-li mocni myslet v situaci, simulujeme poznávání, stejně jako simuluje spravedlnost ten, kdo ji přenechává věčnosti a nesnaží se ji, byť nedokonale, zjednat už v žitém světě.

Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti. V období konjunktury nesouhlasu se člověk nesouhlasem zbavuje podezření z toho, že by snad podlehl totalitě dobra, teroru empatie, kolektivnímu klimatickému alarmismu nebo demagogii rovných lidských práv. Negováním všeho, co na myšlení naléhá, vyzývá ho k pozornosti, pochopení a k odpovědi v rámci současné dějinné situace, se však myšlení nepřihlašuje k negativitě, ale k popření. Vrací se zpátky v čase do nostalgie vlastní historické vzpoury, urputně trvá na identitě profesionálního zlobidla, které mezitím zestárlo, revoltuje proti systému, který se rozpadá i bez negativity, osvobozuje se od situace směrem ke snění vlastních dětských snů o osobní významnosti. Akcelerací praxe nesouhlasu se pohyb zastavuje a je nahrazen zmrazením pozic. Implozí a explozí myšlení zároveň. Myšlení negativity však potřebuje pro svůj pohyb něco jiného. Potřebuje nemít strach něčemu situačně přitakat, u něčeho setrvat a věnovat tomu hlubší pozornost, něco rozvíjet, kombinovat, na něčem se situačně shodnout, něco uvidět očima druhého, o někoho se opřít. Filosofické myšlení mapuje složitou hranici mezi vlastní implozí a explozí myšlení. V nejlepším případě se vyhýbá pozitivitě popření ve prospěch negativity pokračování.