Samozřejmě to skončí tragicky. I když to v Gospodinově Časokrytu vše začíná péčí o druhé. Začíná to pozorováním, že lidé trpící Alzheimerovou chorobou se cítí mnohem lépe v prostředí, které připomíná dobu, v níž byli zdraví a šťastní. Obklopeni minulostí se najednou zklidní. Začnou rozpoznávat svět kolem sebe, orientovat se v prostoru, dělat smysluplné úkony. Opírají se o ně jako o lešení své rozpadající se subjektivity. Je-li jejich budoucnost vyvráceným prostorem bez kontur a jejich přítomnost sadou událostí náhodně rozházených po okolí, je možné jim od utrpení pomoci tak, že pro ně jejich blízcí vybudují malé prostředí minulosti, pelíšek bunkr, domov ulitu, lásku objetí.

Jenže, ukazuje se v románu, v současnosti se necítí doma také velké množství lidí, kteří žádným Alzheimerem netrpí. Právo na minulost, začne se říkat, nemůže být omezeno na nemocné, právo na ni musí mít všichni, kteří si neužívají to, co je, ani to, co pravděpodobně bude. Mnozí trpí tím, že byli kdysi šťastnější. Neumějí si představit, že by se k nim takové štěstí mohlo zase v budoucnu dostavit, s budoucností se jim nepojí žádná pěkná představa, rozhodně nevidí možnost, že by svět byl zase takový, jaký kdysi byl. Hezký veselý. Svět pelíšek. Pelíšek bunkr.

Ano, budoucnost ležící před námi není garancí největší životní pohody. Panika, která se nás všech jímá, souvisí s tím, že nemáme zaručený pelíšek. Všechno, co jsme odsouvali za hranice naší individuální prosperující subjektivity, za hranice naší sociální bubliny, našich států a za hranice Evropy, se samozřejmě neztratilo. Naše neochota podstupovat konflikty s lidmi moci, naše důvěra v oligarchy, že právě oni zbaví naši společnost korupce, způsobuje jen hlubší propady. Všechno odsunuté mimo zorné pole bobtná a nabývá nezměrné síly. Bruno Latour to popisuje v roce 2014 přesně – přírodní stav neboli válka všech proti všem se už nenachází jako podle Hobbese v mytické minulosti, před společenskou smlouvou, ale přichází k nám z budoucího času. Pokud nebudeme dostatečně vynalézaví, dojde prostě k válce. Ulrich Beck s Latourem souhlasí, ale je optimističtější: globální riziko není totéž co globální katastrofa. Je to anticipace globální katastrofy a v tomto rozdílu se otevírá škvíra pro transformativní politickou sílu, pro masivní mobilizaci globální veřejnosti. Budoucnost lze jedině proklestit a vynalézt, budoucnost, která je ze současné perspektivy možná, je těžko představitelná, ale jen taková je reálná.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed. Přehrávají svou minulosti tak, že je nakonec minulost naplno prostoupí. Při scénickém pojednání historické vraždy následníka trůnu je performer v Sarajevu zavražděn. Divadlo minulosti, které mělo zachránit Evropě štěstí a zbavit ji anulované budoucnosti, přivede následně celý kontinent do nejbestiálnějšího momentu jeho historie: „Opakujeme tuto válku, aby se už nikdy neopakovala,“ řekne někdo v rádiu a Evropa imploduje. Byla, je a bude už jenom ničením.

V Gospodinově románu Časokryt to končí tragicky. Literární dílo tak apeluje na reálnou vynalézavost globální veřejnosti ve prospěch proklestění složité, ale udržitelné budoucnosti.

A mezitím v realitě? Dnes, 6. listopadu 2024, byl podruhé zvolen americkým prezidentem Donald Trump. Vracíme se.