Alice Koubová mi píše, jestli nechci přijít na představení Děti U, kterého je součástí. Jasně že chci, odpovím a až pak hledám v diáři, jestli vůbec můžu. Naštěstí jo.

Divadelní multižánrový projekt na podporu dětské paliativní péče ohledává umělecké uchopení tématu naděje na dobrý život,

čtu si na internetu. Otře se o mě stín. Smrt vlastního dítěte, to je ta největší hrůza. Nejhrůznější vidina. Mám jít a vciťovat se do těch, kterým se to stalo? Není to nepatřičné? Hledám desítky výmluv, ale žádná nevítězí.

V patřičný den sedám do autobusu a jedu na okraj města. Představení má proběhnout formou performativní procházky na hraně mezi přírodním parkem a zástavbou Prahy 5. Krajina je syrová a podzimně sychravá, i když slunce jemně svítí. S ostatními diváky postáváme na zarostlé cestě ke statku, než dostaneme instrukce, kudy jít dál. Proč jsem tady? Dvě hodiny, to přece nemůžu vydržet. Podívám se na první představení a pak půjdu domů, slibuju si. Zhluboka se nadechnu, ucítím sladkou vůni tlejícího listí.

Zastavení první. Alice a Kent stojí u stolu, krájejí bagety, mažou je hořčicí, pokládají plátky sýra a salátu, balí do ubrousků. Jaké to je být blízkým přítelem těch, kterým zemřelo dítě? Jak pomoct? Vzpomínám si na vlastní zkušenost, na ten strach k pozůstalým rodičům přijít a obyčejně se s nimi bavit. Ostych z toho, abych je ještě víc nezranila. Takže kromě toho, co už mají naloženo, jsou ještě ke všemu osamělí, říká Alice do sluchátek a balí bagety do zelených ubrousků. Sedíme na židlích, od země jde chlad, ale ve mně to hoří.

Zastavení druhé. Kaple s výhledem na zalesněné kopce. Je možné věřit tomu, že jsem pořád ve městě? Vedle kaple jsou připravené židle a malé brožury. Ve dvojicích si z nich s náhodnými návštěvníky čteme příběhy, osobní výpovědi. Knihy jsou nám návodem. Říkají nám, kdy máme číst a kdy máme zůstat v tichu. Když od nich odcházím, mám touhu si jednu z knih odnést. Ukrást ji. Neodvážím se, ale pak toho fakt moc lituju.

Zastavení třetí. Tanec. Muž a žena, bosí v trávě. Za jejich zády pasoucí se koně v ohradě. Řeč jejich těl je neúprosná. Není vysloveno žádné slovo, míra zoufalství v pohybu je zřejmá. Těla se vláčí hlínou, nosí se, tančí, padají, drží se. Slunce se mi opírá do čela, paprsky se zapichují do očí. Rukama si je stíním, abych viděla. Ale – chci vidět? A můžu v tuto chvíli myslet na to, že ten západ je naprosto skvostný, a nebýt dramatického obsahu tance, byla by to nádherná, uvolněná chvíle?

Čtvrté zastavení je dlouhá, pozvolná chůze lesem. Se sluchátky na uších si každý bereme ze země jednu věc, která nás provází. Provázejí nás i bílé mušle a hvězdice nastražené na každém rozcestí. Do sluchátek nám proudí intimní zpověď ženy. Její pocity, pochybnosti, bolest, tíha, vyrovnávání se. Střelou doprostřed čela je moment, kdy drobné přírodní útvary, které jsme si našli, které s námi putovaly a ke kterým jsme si během cesty vytvořili vztah, musíme zase odevzdat. Odevzdat. Význam toho slova najednou tak mocně dolehne.

Zastavení páté. Video. Moře. V artově a abstraktně vyznívajícím filmu splaskávají poetická slova jako pěna oceánu. Vyplavuje nás to zpět do života, do pomíjivě zálibného světa. Uvědomím si, že už se setmělo a já mám dceru doma. Samotnou. Ty dvě hodiny utekly tak rychle.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

Rychle sním horkou polívku a běžím nočním příměstským lesem na tramvaj. Jak já ji miluju, tu svoji dcerunku, šeptám si. Všechno to ve mně ještě dohořívá. Odevzdat.