Jsou tu policajti, normálně šest aut, to asi nedáme,

volají mi kluci. Scházíme se v deset dopoledne pod chrámovým prostorem plzeňského soumostí. Napsala jsem k tomuto místu několik básní a v rámci jednoho uměleckého projektu je tady chtěla zvěčnit. Honza, Jano a Tom mi jdou vstříc. Vypadají trochu jako gang. Honza má sluneční brýle, což v šeru podmostí není vůbec potřeba, ale působí to fakt cool. Kolem nás zrovna projíždějí dvě policejní auta. Kluci vypadají nervózně. Já se tvářím, že je to dobrý, že to dáme, ale ve skutečnosti mám kruhy pod očima z toho, že jsem celou noc nespala. Představovala jsem si všechny situace, během kterých se dostaneme do potíží. A hlavně že se do potíží dostanou kluci, který za pitomý básně fakt nemůžou. V hlavě mi celou noc jely obrazy, jak sedím u výslechu a kňourám něco o umění a poezii a na pokutu za ničení cizího majetku padne celý grant od ministerstva kultury určený na dopsání románu. A pak bude následovat vězení a jeden by řekl, že by z toho mohl bejt slušnej matroš na knihu, ale ne, kámo, takhle to v literatuře nechodí, literatura potřebuje pohodlí domácí polstrované židle a horké kafíčko na dosah. A to ne snad proto, že by spisovatelstvo bylo poš, že by ukrutné utrpení v knihách byla póza. Ale protože to utrpení probíhá i přes všechno pohodlí, které je k dispozici. Ataky jsou k dostání zdarma a kdykoliv za všech okolností. Za všechny nezpracovaný zážitky s otci a možná i s matkami. Jsou to kámoši citlivosti a empatie, a pokud by je člověk chtěl vyhodit, vyžene je všechny naráz. Takže ne, džejl fakt nikdy.

Stojíme pod mostem a koukáme na sebe.

No a čo keby som vygooglil múru, ktorý sú legal?

zeptá se po chvíli Jano. Ostatní rychle kývnou. „Jo. Já včera oslavoval, mám ještě pod čepicí, takže fakt nechci moc riskovat,“ dodá Honza, který má pro dnešek funkci řidiče. Chvíli přemýšlím, ale nakonec řeknu: „Tak jo.“ Kluci si slyšitelně oddechnou. A já vlastně taky. Legální zdi jsou sice na okraji města, ale to nevadí, básně aspoň dostanou nečekaný kontext a význam. Tedy jak se ve volném umění říká, z nedostatku, náhod nebo chyb je potřeba si udělat přednost.

Na legálních zdech mě překvapí dvě věci. Za prvé, že kvalita obrazů je o dost vyšší než ty rychle načmárané podpisy, kterých jsou v ulicích a v příměstských vlacích hromady. Pokaždé když ty zběsilé tagy vidím, vzpomenu si na Barcelonu, s jejíž streetartovou kvalitou se v Česku bohužel nedá vůbec nic srovnat. V Barceloně to jsou výtvarná díla, ale v Česku je to jen projev arogance, hlouposti a absence výtvarného citu. Tomu jdou naproti u nás lehce dostupné streetartové fixy, kterými se dá cokoliv rychle potagovat. Jsou nenápadné, nesmrdí a snadno se schovají do kapsy nebo rukávu. To je vysvětlení, proč jsou tagy v poslední době všude. Také nedávná kampaň Českých drah, kde na billboardech stály věty „I tvoje máma by to namalovala líp“ nebo „Vítěz soutěže ‚Mazanice týdne‘ “, tomu moc nepomohly. Dokonce možná naopak – podnítily potřebu toto ponižování vrátit.

Druhá věc, která mě na legálních zdech v Plzni zaujme, je fakt, že si sprejeři navzájem nelezou do maleb. Tedy věc opět blízká mému oblíbenému městu.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej. Přemýšlím, jestli budu mít něco podobného na rukách i za pět nebo deset let. Nebo jestli mě ta potřeba dělat věci, které se už k mému věku nehodí, nadobro přejde. Anebo je budu dělat jiné, ještě bláznivější.