V mlze se všechno schová. Déšť za sebou nechává stopy, jdu za ním, držím se jeho těla, abych se neztratila. Počkej na mě, zavolám občas do tmy, a déšť se na chvíli zastaví, netrpělivě přešlápne a pak pokračuje dál. Dýchám do zad horám, rosí se. Jejich vlastní dech neslyším, i když jsem se učila, že je mělký a voní jako mech přikrytý sněhem. Cesta je vybíravá, chytnu se boku domu, jehož plot už se rozpadl a nahradily ho kopřivy. Lehnu si do nich a rozpažím ruce, protože tak se to tu dělá. Je dobré ctít zvyky těch, kdo jsou zakořeněni. Déšť mi utekl, šel napřed. Jak najdu další? Seznámím se se psem. Chceš na chvíli zůstat? štěká na mě. Kývnu a přikrčím se, abych si pár kopřiv natrhala na cestu. Pes mě pohladí a já ho kousnu, abychom na sebe nezapomněli. Z pusy pak ještě dlouho vytahuju jeho chlupy. Jeden zůstane vklíněný mezi zuby, cítím ho jazykem. Znervózňuje mě to. Jako by se mnou teď putoval balvan údolí, něco teplého a těžkého, co nepatří na cestu k čerstvému sněhu. Proč je sníh bílý? Protože každý k němu přinese jeden bílý chlup psa, aby tím zakryl jeho kůži. Skutečná barva sněhu je tajemstvím. Nikde se o ní nepíše a nikdo o ní nemluví. Možná že bych se o tom taky neměla zmiňovat, ale nedokážu na to přestat myslet. Jazykem ohmatávám cizí bdělost a nevím, kudy dál. Mám chuť se za psem vrátit a na všechno se ho zeptat. Jeho tlapy byly plné deště, který je už daleko přede mnou, určitě se ti dva museli potkat. Vytáhnu chlup ze zubů a položím ho na kámen u cesty. To nejtěžší břemeno tady musím nechat.

Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády. Ty ses pro mě vrátil? raduju se. Chytnu ho za ruku. Je teplá jako ten chlup, který mi vypadl z pusy. Pes běží za námi. Neboj, i ty najdeš svoji barvu, utěšuju mokrého psa. Hlavně po cestě nepotkat žádného koně. Není nic horšího než zvědavý kůň, který se začne vyptávat, kam to jdeme. Tyhle otázky déšť pokaždé rozruší. Začne se kroutit, vztekle poskakovat, neuroticky opakovat, že nejdeme nikam, jen se ohlédnout po sesuvech. Jenže sesuvy, to je záležitost ovcí, které by kopyty rozdráždily i skálu, natož strmé svahy. Takže hlavně nepotkat koně, kterému by bylo hned jasné, o co tady jde. Pokračujeme dál, déšť uskakuje před psem a všechno se zdá být zřejmé jako tráva. Jenže pak ho v dálce zahlédnu. Hnědá křivka, zvuk kopyt o kámen, pokyvující hlava. Pustím ruku deště a tvářím se, že tu nejsme spolu. Neboj se, já to s ním vyřídím, uklidňuje mě déšť, ale mně je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Už cítím jeho neklidnou strnulost, se kterou se posouvá dál. Pes stáhne ocas a svěsí uši. Vím, co mám dělat. Z kapsy vytáhnu kopřivy, jednu z nich strčím do pusy a druhou nabídnu psovi. Promiň, zašeptám, rozeběhnu se a prudce strčím do deště. Ten upadne na kamenitou zem a schoulí se do potoka. Skutečně jsem to udělala? Běžím směrem k pasoucímu se zvířeti. Ten déšť nebyl povodeň, neobviňuj ho, volám na něj. Na čí jsi straně? zeptá se tvor. Na straně hor, chce se mi odpovědět, ale raději mlčím. V mlze se přece všechno schová, i slova. Musíš mi říct, jaká je pravda o sněhu v polovině léta, potřese hřívou. Mraky se začnou trhat, jako by mi chtěly napovědět. Když vzhlédnu, zpanikařím. Je to skutečně tak oslňující? Barva sněhu je pokaždé čerstvá! vykřiknu a dám si ruku před oči. Řídký vzduch mi obejme nohy a v tom transu světla mě upustí na zem. Je tohle teprve začátek? ptám se kamene a vtom to zahlédnu – odložený bílý psí chlup čekající na cestu vzhůru.