Jaká slast, když hltáme povídku jednu za druhou, kocháme se barvitým výrazivem, morfologickou invencí, ba myšlenkově pregnantními obraty a větnými konstrukcemi, a jak prohopkáváme celou sbírkou, přicházíme na kloub různým spojům, sémantickým koncepcím a makroskopickým nápadům! Jaká radost, když se během četby načapáme při nepřítomném zírání do písmenek s otevřenou papulou, jak skáčeme po řádcích jako koníci, nedočkavi, ba nenasytni ve snaze se přiblížit pointě či jejímu elegantnímu popření. A co teprve když se autorce zadaří v nás vyvolat nepojmenovatelný pocit – a díky jeho nepolapitelnosti má smysl pořád dokola plodit a konzumovat literárněkritické texty; pro scelení interpretace významu a (pra)původní tvůrčí invence, snad i pro sebepoznávací procesy v nás samých, od různočtení k projekcím a zase zpátky –, žjůva, to je teprve čtenářské satori!

(… Dobrá, z výšin idealismu zpět do reality, ať už jí myslíme cokoliv.)

Básnířku a prozaičku, scenáristku, redaktorku a překladatelku Hanu Lundiakovou známe také jako písničkářku, na akordeon hrající Stinku, ale též i jako výtvarnici a snad i budoucí filmařku, jak se vše lze dočíst na chlopni přítomné sbírky povídek Planetky (Odeon, 2024). Což o to, vcelku rychle dojde i čtenářům s jejími texty neseznámeným, že mají před sebou autorku značné, ba obžerně překypující kreativity, schopné tu s nižším, tu s vyšším umem mnoha vypravěčských poloh, sem tam pentlících zdánlivě nevinné příběhy až surreálnými střípky či náznaky. Autorčina poetika vychází z básnického rozrušování pevných kontur prozaického tvaru, byť někdy sklouzne ke zbytnému vysvětlování („Zápolili se svou rovnováhou. Intenzita byla ohromující, ne zvířecí – lidská“ o zápasících býcích na s. 55), jistě by na jejím textovém podkladu vznikla pěkná bakalářská, ba dokonce magisterská práce na téma „spektrum synekdochických zkratek v prózách Hany Lundiakové“, lze ocenit její snahu o vykreslení a propojování specifického univerza fikčního světa (např. nádražka s „Džokondou kouřící jointa“ se objevuje v povídce „Čudočka“ – a pro větší výrazovou i narativní konzistenci ji lze označit za jeden z přesvědčivějších textů –, stejně jako se zjeví na s. 90 v románu Hyena, (Odeon, 2021) a spontánní metaforikou, jež, pravda, jen výjimečně škobrtne autistickým, ba hermetickým „zasněním se“ (viz enigmatickou repliku „‚Vždyť já nemám ani na právníka!‘ pošoupla polystyrenový tetris“, přestože víme, co je tetris a polystyren jakbysmet, ze s. 69).

Žel zde není dost prostoru na to, abychom „niterně“ rozebírali Lundiakové lexikální šíři a hravost při deklinačních či enumeračních fiškuntáliích – což je bezesporu jedna z autorčiných silných stránek –, to jistě beztak známe z jejích předchozích knih, a tak to raději přenechme zmíněným studentům. Pojďme si tedy říct cosi „z výšky“ a lehce osobně: přiznám se, že většina povídek Planetek psaných v er-formě se mi jevila přesvědčivější nežli ony ich-formové; i lámal jsem si nad tím chvíli hlavu a po pročtení dalších textů se mi konečně zazdálo, že má Lundiaková potíž se vciťováním se do svých postav, že toť jedna z jejích uměleckých slabin.

Příklad za všechny: hrdina ich-formové povídky „Holota“ pracuje v kamenolomu, je zjevně nízkého vzdělání a kulturního přehledu, a přesto se v jeho vnitřních monolozích – nepočítaje nepřiměřeně solidní slovní zásobu a jistou poetičnost, tedy… ne že by dělňas nemohl být sečtělý a kultivovaný, ale taková konstelace není typická a z textu tomu zkrátka žádné indicie nenasvědčují – objevuje např. aluze na písňový text Psích vojáků:

Mozek se zdrcne do velikosti skaláry a pomaličku pluje lebkou. Tam – sem – tam – sem – tam – sem. Ode zdi ke zdi svojí hlavy.
s. 60

Nic proti tomu, že autorčina vůle sypat z rukávu nápady a vynálezy a představy a asociace tu dominuje nad možná odkloněnou, narkotizovanou snahou o přesvědčivost, jistou „imerzivnost“ slovesného díla, ale mezi řádky zůstává dilema: jde tu spíše o zvýraznění radosti z tvorby a tvůrčího potenciálu textu, nebo o prezentaci vypravěččiných stanovisek, světonázorů jejích blízkých? Nebo že by problém spočíval v nezvládnutí harmonie mezi formou a obsahem, lze-li cosi takového po komkoliv chtít?

Můžeme každopádně konstatovat, že kontrast mezi „vciťující“ ich-formou a nepřesvědčivostí vyprávění poněkud kazí dojem, do světa Planetek nedokáže vtáhnout; a přitom cítíme, že texty sbírky sakra chtějí přimět čtenáře k opětovnému pročítání a objevování – zdá se tedy, že někdy se Hana Lundiaková s vervou pokouší o neproveditelné, což má sice svůj charismatický půvab, ale interpretační strojek v mysli čtenáře se přestává točit.

Nakladatelská anotace nám výslovně sděluje, že kniha „přináší dvanáct podobenství, k nimž autorku inspirovali výjimeční, a přitom zcela obyčejní lidé“ – přestože některé texty, pravda, k takovému žánrovému zařazení víceméně směřují (přesněji asi třetina až čtvrtina textů), většina z nich je zcela jiného podloží a půdorysu, na konkrétnu a profánnu založeného, leckdy až „oddychového“ typu (viz povídka „Lasička“, která by se skvěle vyjímala v některém lifestylovém magazínu).

V ediční poznámce se prozrazují pozoruhodná fakta: tři povídky, tj. čtvrtina celé minisbírečky dvanácti prózy, vyšly už dříve knižně – v prvotině Lundiakové Vrhnout (Kniza Zlín, 2010; sic: přetisk lze chápat, kdyby debut vyšel v nějakém obskurním nakladatelství nebo byl z různých důvodů nedostupný, ale takto lze nad tímto edičním rozhodnutím jen s údivem povytáhnout obočí) –, dalších šest, tj. polovina textů v Planetkách vychází tiskem vůbec poprvé, zbylé tři vyšly časopisecky nebo na jiných publikačních platformách. Jinými slovy: máme před sebou knihu, z níž přesně polovinu jsme už někde, kdysi a onde četli nebo slyšeli. Proč k této duplicitě došlo, se z ediční poznámky nedovídáme, ta nás jen zahlcuje údaji.

Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu. Zda by sbírce neprospěl čitelnější koncept a uváženější přístup k jejich (ne)zařazení, jasnější spojitá linka mezi texty, aby držely pohromadě, nerozpadávaly se na smotaninu po cestě posbíraných příběhů, nebo zda raději nespět k širším epickým plochám, třeba plastičtěji románovým. Nebo jde jen o autorskou či nakladatelskou netrpělivost?