Ve vašem hojně diskutovaném románu Fosilie (Paseka, 2023) je ústředním bodem vyprávění střet tří světonázorů: dcery ve věku vysokoškolské studentky Julie, jejího otce Vladimíra na vrcholu produktivního věku a dědečka Vladimíra staršího, jemuž svět protekl mezi prsty a nachází útěchu v konspiračních teoriích. Jako by svět v jejich očích ztrácel jasné kontury, obecná „normalita“ byla našimi rozdílnými bublinami relativizována. Existuje jasné vymezení toho, co je „normální“?

Slovo „normální“ může označovat různé věci. Pořád snad ještě existuje jasná a sdílená představa o normálním uspořádání společnosti a o pravidlech v ní. Že jsou lidi obdarováváni svobodou a důstojností, že bychom měli tyto hodnoty chránit a zároveň průběžně ladit, co abstraktní práva znamenají v konkrétních situacích. Věřím, že se na tomhle pořád můžeme skoro všichni rámcově shodnout, a moje postavy se o nějakou takovou diskusi i snaží. Samozřejmě, jedna věc jsou slova a druhá praxe: začíná zima a znovu vidíme, že základní věci jako přístup k bydlení nebo zdravotní péči – což jsou kodifikovaná základní práva – v praxi narážejí. Ale až na hrozně divné lidi na Twitteru se myslím všichni shodneme aspoň na tom, že tohle je selhání. Vyvozuju si z toho, že ještě nějaké společné povědomí o tom, co je nebo by mělo být normální, máme. Na druhou stranu je tu vedle veřejné sféry ještě soukromá a tam se společné chápání toho, co je normální, rozbíjí. Nemyslím si, že to je špatně. Vidím to třeba na svých malých dětech, které jsou od starších lidí často laskavě a v dobrém mentorované, s čím je normální, aby si hráli kluci a s čím holky – nevadí mi, že se tohle pomalu rozbíjí. Podobné je to s uspořádáním mezilidských vztahů: postava Julie, nejmladší členky rodiny, je aromantická a asexuální. Pokud definujeme normalitu jako to, co je nejčastější, tak to „normální“ není, ale zároveň už to začíná být normální v tom, že takoví lidé dostávají větší přijetí, byť to pořád není žádná výhra. Pomalu a komplikovaně se učíme respektovat i věci, které z pohledu statistik normální nejsou, ale pokud neškodí nikomu jinému, můžeme je za normální považovat.

Takže jste demokrat, dá se to tak říct?

Určitě jsem. Přijde mi hrozně důležitá zpětná vazba jak v osobních vztazích, tak v celé společnosti. A demokracie je jedním z mechanismů zpětné vazby: vybereme lidi do exekutivních funkcí a jednou za pár let si u voleb řekneme, jestli v tom mají pokračovat dál, nebo jestli by je měl někdo vystřídat. Dalšími takovými mechanismy jsou třeba média nebo rozumně regulované trhy. Ještě trochu obecněji: jsem humanista. Když jsem mluvil o tom, že lidi jsou svobodní a obdaření důstojností, kterou musíme chránit, stojí to pro mě ještě nad demokracií. Beru ji jako jeden z mechanismů, který tohle zajišťuje.

A tyto lidské „mechanismy“ snahy o harmonické soužití: je to něco vrozeného či zakódovaného, nebo je to něco, co jsme se v průběhu vývoje společnosti naučili?

Na to určitě existuje sofistikovaná odpověď, která by vycházela z antropologických nebo genetických analýz. Ale tu já nemám, mám jen názor: není to vrozené, dostali jsme se k tomu strašně pracně. Člověk je jako další primáti „od přírody“ genocidální tvor. Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi. A to díky institucím, které jsme si metodou pokus–omyl za tisíce let vytvořili.

Zmínil jste „divné lidi na Twitteru“ (dnes je ona sociální síť přejmenována na X). Jaké „primáty“ jimi myslíte konkrétně?

Míval jsem na Twitteru docela hezky kurátorovaný feed relativně inteligentních příspěvků ze širokého názorového spektra. Nevím s jistotou, jestli za to může to, že síť koupil Elon Musk, ale poslední půlrok nebo rok se mi v záložce „Pro vás“ ukazují příspěvky od lidí, o kterých jsem si myslel, že zmizeli s Nečasovou vládou. „Jestli se někomu nelíbí podmínky ve školství, tak ať odejde, vždyť mají přece osm týdnů placené dovolené, bezdomovcům by stačilo víc se v životě snažit…“ Jednak mi to přijde surové, jednak nepragmatické v tom, že tihle lidi nedohlédnou důsledky. Když někoho nebaví učit, tak opravdu může odejít, ale někdo děti učit bude muset, a pokud to bude člověk bez kvalifikace, tak asi nebudeme žít v úspěšné a bohaté společnosti. Druhý nepragmatický rozměr je, že tady jednou za pár let máme volby, a pokud se vláda odtrhne od zpětnovazebných smyček a bude se navzájem s twitterovými pravičáky přesvědčovat o tom, že na chudé musí být přísnost, tak jí to ti chudí u voleb vrátí. Jakkoliv nejsem fanoušek téhle vlády, tak to tu za pár let klidně může být ještě horší, protože tahle podlehla kolektivní halucinaci, že se dá k prosperitě tupě proškrtat a že se to obejde bez zpětné vazby od lidí, kterých se ty škrty dotknou.

Líbí se mi váš pojem „zpětné vazby“. To je esence demokratického myšlení. Děkuji za to. Ale abychom tolik neodrotovali od vaší knihy nebo psaní: postava „boomersky“ orientovaného otce Vladimíra je zakořeněná v korporátním prostředí IT firmy. Měl jste v tomto ohledu nějakou osobní zkušenost s nadnárodními firmami?

Spíš zprostředkovanou. Na střední škole jsem odebíral časopis Computer a pak jsem měl to štěstí, že jsem do něj ještě na žurnalistice nastoupil. Potkával jsem lidi, co dělali v IT, hodně mých kolegů tam odešlo nebo přeskakovalo tam a zpět. Také tady v Brně chodím na akce lidí ze start-upů, takže jo, to prostředí mi je blízké. Ale první práci, v níž se objevuje aspoň částečně to, co třeba dělá ten Vladimír – člověk, který spravuje databáze –, mám teprve poslední tři roky v datovém týmu Českého rozhlasu, kde na juniorní úrovni i programuju.

Takže to máte sice zprostředkovaně, ale spojujete tím váš koníček s prací. To je dobrá kombinace. Ještě bych se vrátil k Elonu Muskovi: Je to podle vás vizionář, nebo šarlatán?

Udělám ještě krůček zpátky. Nedávno mi došlo, že všechny delší beletristické věci, co jsem napsal, ať už to byly Hry bez hranic, Fosilie, nebo povídka do Reportéra před pár lety, měly jako ústřední postavu člověka, který dělá s excelem. Jednak je to i kvůli osobní zkušenosti, protože jsem vždycky pracoval s počítačem a s kancelářskými nástroji, stejně jako většina lidí, co znám. Všímám si, jak se feel těch nástrojů propisuje lidem do přemýšlení. Málokdo už si řekne: „Musím si něco promyslet, půjdu na dlouhou procházku.“ Mnohem častější je: „Tak si na to otevřu excel a nějak to propočítám, udělám si tam dva sloupky ‚výhody‘ a ‚nevýhody‘.“ A co se týká Elona Muska: když jsem před lety recenzoval jeho knižní životopis, došel jsem k tomu, že vlastně moc nevíme, jak o podobných lidech mluvit. Na jednu stranu mají výsledky, které nejsou úplně samozřejmé, a na druhou stranu jsou ty výsledky spojené se spoustou kontroverzí nebo třeba s tím, že ten člověk říká něco jiného, než reálně dělá. Na Muskovi mi přijde pozoruhodné, jak zároveň zastává silně libertariánské postoje a na druhou stranu ty jeho úspěchy by neexistovaly bez státních subvencí elektromobilů nebo štědrých dotací vesmírného programu. Je otázka, jestli by byl Musk v nějaké anarchokapitalistické utopii pořád ještě člověk, jehož minimálně část lidí může označovat za génia a vizionáře, nebo jen landlord, který doluje rentu. Nevím.

Vím, že je to trošku země nepoznaná, ale přesto (nebo právě proto): lákalo by vás napsat o takovém „nejvyšším“ prostředí knihu, třeba přímo o Elonu Muskovi? Nelze si totiž nevšimnout, že ve Fosiliích píšete o milieu mezinárodního obchodu a podobně velkých „čachrech“ nadnárodních firem…

Sice mi teď v hlavě naskakuje: „Jo, to by bylo zajímavý,“ ale na druhou stranu mě k tomu nikdy nenapadl žádný konkrétní námět, na kterém by mohl stát příběh. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl: „Zaplatím ti moc hezký dva roky života a chci po tobě knihu nebo scénář s postavou inspirovanou Elonem Muskem,“ tak na to asi kývnu, pořád je to pro mě atraktivnější než psát o vyhnání Němců nebo o bitvě na Bílé hoře. Zároveň pro mě to téma nemá takový „rajc“, abych se do toho pustil sám bez pobídky. Tíhnu k psaní o lidech, kteří přemýšlejí a žijí skrz excel, protože k nim patřím já i spousta mých přátel, ale do duše lidí z nejvyššího patra byznysu takhle dobře nevidím. Přemýšlím, koho znám nejbohatšího… Mluvil jsem trochu víc tuším se třemi miliardáři. Jediné, co měli společného, je, že se všichni odstřihli od zpětnovazebných smyček, všichni se nějakým způsobem považují za geniální a strašně rádi se poslouchají.

Odstřiženi, říkáte: takže jsou vzdáleni demokratickému myšlení o světě?

Tak. Což je rys nebo vlastnost, kterou má Vladimír ve Fosiliích, a ten je pořád jenom z vyšší střední třídy, milionář, ne miliardář. Jenže to je tak všechno, co mě k nejbohatším napadá. Pořád nevidím příběh, který by mě bavilo vyprávět.

Dobrá. A co vaše rešerše konspiračních teorémů (u postavy Vladimíra staršího)? Doporučíte nějaké relevantní zdroje, literaturu k tématu? Nebo jste čerpal jen z fenoménu řetězových e-mailů, které dobře známe z rodinných rozepří?

Tam ta rešerše byla minimální. Původně mě napadlo, že bych třeba do ukázek z díla Vladimíra nejstaršího [v románu Fosilie totiž jeho postava píše konspirační román o invazi muslimských migrantů do Evropy, pozn. red.] mohl dát pár vět z knížek Vlastimila Vondrušky. Ale když jsem si ty knihy obstaral, nenašel jsem tam nic, co by fakt „plesklo“, a nakonec jsem si to radši napsal sám.

Možná to díky tomu má autentičtější ráz: spíš prožité než vyzkoumané. Navázal bych na vaši práci s intertextualitou: v kurzívovaných pasážích Fosilií – které jsou vypravěčským komentářem k příběhům – se nevyhýbáte ani útočnému vymezení: „Teprve naše generace je s to napravit tisícileté křivdy, které z vašeho omylu plynuly. A taky že to uděláme, ať se vám to líbí, nebo ne.“ (s. 169) Chcete tím burcovat k akci, nebo je to jen metafora studené občanské války napříč generacemi?

Zrovna tahle citace je z části, která se odehrává v budoucnosti, takže to není „moje“ generace, je to z doby, kdy už zřejmě budu mrtvý. Specificky tahle pasáž spíš než k burcování slouží k tomu, aby si čtenářstvo představilo, že i lidi, kteří dnes bojují za fakt správné věci, skončí ve smutné pozici hrdinů za zenitem. Když jsem chodil na základku, v učebnicích byly ještě příběhy partyzánů a nás jako děti to už strašně otravovalo, přitom velká část partyzánů hrdinové nepopiratelně byli. Chtěl jsem prozkoumat, do jaké míry se tohle může stát třeba lidem, kteří se dnes snaží zachránit obyvatelné klima. Pro ty „kurzívové“ pasáže i pro psaní obecně platí, že podle mě knihy potenciál „burcovat“ nemají. Neměl jsem ambici říct, jak to bude nebo by mělo být. Co mi přijde na knihách hezké a čím se od dalších formátů odlišují, je to, že umožňují na chvíli si k přemýšlení půjčit cizí hlavu, promíchat svoje myšlenky s myšlenkami někoho jiného, nechat si tak rozleptat vlastní vzorce nebo na ně nahlédnout z dálky. Nemyslím si, že by beletrie byla reálně schopná někoho zmobilizovat a říct mu: „Tohle je správně, dělej tohle.“

A proč toho není schopná? Dospěli jsme do společenského nastavení, v němž literatura už takovou moc mít ani nemůže?

Beletrie asi přece jen pořád může posunout veřejnou debatu, vnést do ní témata, která by se do ní jinak dostala těžko. Napadá mě třeba Kateřina Tučková, když už jsem zmínil vyhnání Němců, a její kniha Vyhnání Gerty Schnirch. Tahle událost minimálně nepřímo vedla k Pochodu smíření, který se v Brně pravidelně koná. Toho jsou knihy schopné mimo jiné proto, že na rozdíl třeba od filmové produkce mají minimální vstup: pár stovek hodin času jednoho člověka, desítky hodin času několika dalších lidí a desetitisíce, až statisíce korun na tisk. Hodně je to vidět na LGBT+ tématech, protože napsat o tom, jak jsem někde vyrůstal jako gay nebo lesba a lidi mě hejtovali, je přes všechny těžkosti produkčně pořád mnohem jednodušší než to samé protlačit jako námět pro film nebo televizi. Ale vy se ptáte, proč není literatura schopná zmobilizovat. Možná máme narušené zpětnovazební smyčky, k nimž se náš rozhovor pořád vrací. Jako příklad mě napadají Slepé skvrny Daniela Prokopa, které vyšly před čtyřmi lety. Ta kniha ultimátně dobře popisuje rozdíly mezi tím, jak v Česku děláme policy – ve smyslu jakýchkoliv politických opatření, ve školství, v daňovém systému atd. –, a tím, co se v zahraniční praxi ukázalo, že funguje a nefunguje. Napsal to respektovaný odborník, napsal to přístupně, vyšlo to ve velkém nakladatelství, ani to úplně nezapadlo, docela se o tom psalo, a přesto to nezměnilo vůbec nic, aspoň myslím. Zpětnovazební smyčky jsou tady narušené spoustou způsobů. Média do velké míry opakují ty samé narativy a komentátoři už nemůžou vycouvat z předsudků a názorů, které mají od devadesátých let. Když do něčeho investujete tolik energie a celou svoji osobní značku, je těžké říct: „My se celou dobu pletli, možná by fakt bylo dobré, aby děti měly ve škole obědy placené z daní.“

Druhým důvodem, proč literatura neburcuje, je možná to, že přestala být masová. Nakonec i když napíšu něco, co masově přinejmenším působí jako ty Slepé skvrny nebo Vyhnání Gerty Schnirch, tak skupina lidí, která to bude číst a přemýšlet nad tím, je relativně malá. A také se málo protíná se skupinou lidí, kteří mají reálný vliv. Ti čtou sice také, ale spíš to bude non-fiction o tom, proč je dobré hodně spát a co máme jíst, abychom se dobře soustředili. A třetí věc je – malá odbočka: vždycky „teču“, když někdo říká, že je dobré hodně cestovat, protože se tak člověk připraví o předsudky a bude mít víc otevřenou hlavu. Znám několik velmi zcestovalých zatvrzelých rasistů. Není automaticky zaručené, že do sebe nechám ten cizí hlas proniknout a něco se svým myšlením udělat. Také si při čtení nebo cestování můžu jen utvrzovat jen svoje vlastní názory. S tímhle sebešikovnější autor nebo autorka těžko něco zmůže.

Předsudky jsou silnější, možná to je naše temná součást, náš stín, kdo ví. Vrátil bych se ještě k vašim kurzívovaným komentářům ve Fosiliích: někdy připomínají publicistiku, onde v jedné, tu v oné perspektivě. Kde se vzaly? Byl to pretext, tj. měl jste je napsané před samotným vyprávěním o Julii a Vladimírech, nebo jste je tvořil ad hoc?

Neměl jsem je napsané ani nachystané dopředu, při psaní jsem přepínal z jedné polohy do druhé. Grafické oddělení kurzívou vyšlo až z debat s redaktorkami. Říkaly mi, že se to tam úplně nehodí, já to ostatně viděl také, ale nějak líp se s tím popasovat, aby tam zůstal ten „vibe“ a informace důležité v okolních akčních pasážích, by znamenalo napsat celou knihu odznova. Takže jsme to vyřešili touhle berličkou. Úvahové pasáže jsem výrazně prokrátil, určitě na míň než půlku rozsahu, a šly do kurzívy. Beru to jako feedback pro další psaní: dát si záležet na tom, aby byly věci od začátku organičtěji propojené.

Mně se to zdálo docela organické, jako plastické ilustrace k textu. Co ale možná na první pohled zjevné není – když se člověk pročte aspoň do půlky vaší knihy, může ocenit, že jsou situace, retrospektivy a analogie vnitřního světa postav a jejich traumat řazeny jaksi asociativně, tak aby získaly na přesvědčivosti. Měl jste tuto metodu „překrývání“ již předem promyšlenou, nebo vykrystalizovala až během procesu psaní?

Psal jsem to od začátku do konce, s tím, že jsem měl rámcově rozmyšlené obraty v příběhu, co se stane a kam to postavy posune dál, co spolu budou řešit potom. Velká většina jejich vzpomínek na to, co zažily v dětství nebo o čem se hádaly dřív, ke mně ale přišla až při samotném psaní. Když jsem před sedmi lety psal Hry bez hranic, měl jsem tu knihu scénu po scéně úplně celou vymyšlenou a psaní jsem si kvůli tomu tolik neužíval, protože jsem fungoval jako nějaký kompilátor programového kódu. Tady se mi mnohem víc podařilo trefit ten poměr mezi tím, co mít nachystané, abych neměl úzkost z toho, že je koukám na prázdnou stránku a nevím, jen dál, a zároveň kolik volnosti si nechat, abych mohl na pár stránek utéct někam, kam by mě to nenapadlo.

Zaujala mě vaše kritika mocenského pojetí vztahů, a to nejen v rodině – včetně jejich archeologie. Imitujeme pouze naše vzorce chování podle svých rodičů, nebo si je přenášíme z generace na generaci spíše geneticky, nevědomky?

Tématu přenášení vzorců se ve Fosiliích myslím vyhýbám. Co tak pozoruju, lidé v mém okolí dokážou s odstupem nahlédnout modely, ve kterých vyrostli, a začít hledat nějaké lepší nebo funkčnější, někdy mezi třicátým a čtyřicátým rokem života, a zrovna takhle stará tam žádná postava není. Co je ale ve Fosiliích hodně živé, je ta „archeologie“. V době, kdy jsem je psal, jsem se shodou okolností pustil do sestavování vlastního rodokmenu. Měl jsem úplně na začátku minimum informací o tom, odkud jsem. V rodinné paměti zůstávala maximálně generace mých praprarodičů, a to ještě zdaleka ne kompletní. Co mi na tom přišlo překvapivé a zajímavé s obecnější platností: když se třeba za migrační krize mluvilo o tom, že tuhle zemi musíme uchovat v nějaké konkrétní podobě kvůli odkazu našich předků, tak se ti předci vůbec nepodobali těm „slušným Čechům“, co se jejich odkazem zaštiťovali. Nevím, jestli někdo skutečně stojí o to udržovat naživu odkaz všech těch lidí s názory, které by už byly moc i na Twitter. Ve Fosiliích zmiňuju dva příběhy horníků. Jeden tragicky zahynul a Vladimír se hrozně diví z jeho pohledu extrémně levicovému článku, který o tom tehdy vyšel v novinách – to je přitom reálná citace z Rovnosti, kde se psalo o úmrtí mého prapradědečka na šachtě. Pak se Vladimír ještě diví svému předkovi, který se na začátku dvacátých let vzbouřil, vykradl zbrojnici a odstavil město i s továrnami od proudu. To je zase reálný příběh Rudolfa Kašpárka, mého prapradědy. Tohle drama se u nás úplně vytratilo z rodinné mytologie, našel jsem ho po sto letech v Národní digitální knihovně. Každý máme stovky předků jen v posledních pár staletích, a kdybychom chtěli udržet jejich odkaz, nepodaří se nám to, protože se ty odkazy do značné míry navzájem absolutně vylučují.

Při čtení jsem měl doopravdy pocit, že jde o skutečnou událost. Na ono „cítění“ bych rád navázal svým dojmem – Fosilie jsou také vystavěny na úzkostném syndromu dnešní doby – máte na pandemickou či globalizační úzkost nějaký recept, krom vaší oblíbené obecné metafory z Čínské lidové republiky o přebrodění řeky opatrným přeskakováním z kamene na kámen?

Recept nemám žádný. Jsem zkrátka úzkostný člověk. Už jako malý jsem trpěl nespavostí, míval jsem vždycky ze všeho hroznou trému. Nějak jsem se s tím naučil žít. Vím, že aby mi nebylo úplně zle, potřebuju nějaký volný čas, dělat si věci pro radost, a když je nejhůř a nespím víc nocí po sobě, vezmu si půl prášku na spaní. Zatím je to snesitelné. Chodím na terapie, ale nemyslím, že bych byl díky terapiím méně úzkostný, spíš mi pomohly je přijmout jako část sebe, která má i jisté výhody, třeba v mé práci. Na začátku února 2020 vycházely komentáře typu „covid je horší chřipka, asi to sem nedojde, a když to sem dojde, tak to nějak zvládneme“, a ti lidi pak brzy byli hrozně překvapení. Reagoval jsem na to tenkrát ve svých článcích – „ne, pozor, je to hodně nakažlivý virus, který má potenciál zaplnit nemocnice“. Takže úzkostnost beru jako docela produktivní a funkční součást svého života, byť je občas hodně nepříjemná. Tedy ty moje úzkosti nejsou bůhvíjak silné. Někteří mí přátelé jsou tím paralyzovaní, mívají sebevražedné myšlenky – nechci z toho vyjít jako člověk, který ostatním radí: „Hele, s úzkostí se dá žít, nebuďte sračky.“ Mám asi kliku.

Asi pomáhá ta zpětná vazba, aby se s tím člověk vypořádal. Zakončení Fosilií je až (post)apokalypticky temperované. Nechováte ani jiskřičku naděje pro budoucnost lidstva?

To je vtipné, že to říkáte, protože jsem ten konec psal jako i když ne stoprocentně optimistickou, tak pořád docela optimistickou vizi. A to je v pořádku: jedna z věcí, které mi na beletrii přijdou hezké, je to, že se dá číst různými způsoby a já se schválně snažím psát tak, aby ty texty zůstaly otevřené. Ten konec čtenáře a čtenářky rozděluje; jednak tím, jestli tam taková část patří, jestli to není moc úprk jinam, ale i tím, jestli je ten konec až příliš optimistický, nebo naopak postapokalyptický. Sám myslím, že tam k žádné apokalypse nedošlo.

To jsem spíš cítil „mezi řádky“, ne takhle explicitně.

Napadá mě teď, kdybychom sem na jeden den vytáhli prapradědu Rudolfa Kašpárka, jestli by neměl pocit, že ten postapokalyptický svět žijeme už my. Navíc by současnost mohla lidem z minulosti přijít postapokalyptická z mnoha různých důvodů. Tenhle levičák by asi byl zděšený z majetkových nerovností nebo z toho, že ve světě, který působí ve spoustě ohledů bohatě – jak máme hezky omítnuté domy, jakými auty jezdíme –, tráví spousty lidí zimy na ulicích. Kdybyste místo něj o sto let dopředu poslal jeho spolužáka ze základky, který vyrůstal v německé katolické rodině, tak pro něj bude současnost postapokalyptická tím, že už tady není císař pán a lidi se odvrátili od pánaboha, všude je nahota a tak.

V co tedy věříte? Jaké je vaše autorské krédo?

Mám jich asi deset nebo patnáct, vykopíroval jsem si je z různých knih. Všechny se nějak upínají k tomu, že píšeme a čteme proto, že nám knihy umožňují koukat na všední zažité věci, které nám kolem sebe přijdou normální, čerstvýma očima. A říct si: „Wow, ty jo, tak tohle vlastně úplně normální není nebo nemusí být.“

Takže v různočtení. Je pravda, že to bývá až transformativní zkušenost, když čteme něco takového.

Kritérium toho, kdy dát na Goodreads u knihy pět hvězdiček, je pro mě v tom, že zpětně dokážu život rozdělit na období předtím, než jsem ji četl, a na život potom. Někdy ani nemusí být ta kniha dobrá celá, ale můžu si tam najít pár vět, nebo třeba jednu jedinou, co mi nějak utkví v hlavě. A kvůli tomu to za to stálo. Vyskakuje mi teď v hlavě pár slov z Homo Faber od Maxe Frische: „Život není hmota, nelze ho zvládnout s technikou.“ A i když byl ten příběh přitažený za vlasy a moc mě to nebavilo číst, tohle byl strašný banger. Takových knih jsem přečetl, tipuju, tak stovku, u kterých si zpětně dovedu říct: „Tohle bylo ještě předtím – a tohle až potom, kdy už jsem si z ní odnesl novou optiku, mechanismus, pomůcku, jednu větu, která mi pomáhá koukat na věci jinak.“