Již druhá próza Michala Kašpárka má za ústřední postavu ajťáka. Vladimír se naučil programovat s tužkou a papírem; honosí se vysokou inteligencí a kariérou, která může jej i rodinu zabezpečit na dlouhé generace dopředu. Vydělané peníze investuje do kvality stráveného času s dcerou. Snaží se

splnit jí všechno, o čem snil, když jako kluk o prázdninách čítával dobrodružné knihy na chatách a ubytovnách ministerstva školství v zoufale nedobrodružných, kyselými dešti ohlodaných smrkových lesích v zadrátované zemi
s. 13.

Julie se však hmotnými statky uplatit nenechá. Je přesvědčená, že jeho práce „posílá svět do hajzlu“ (s. 66). Vladimír totiž programuje inovativní software na zprostředkování prodeje letenek, což je v důsledku něco, s čím Julie morálně nesouhlasí. Jediné, co ji zajímá, jsou důsledky otcova luxusního životního stylu. Julie žije ve světě, jenž její otec a dědeček nechápou. Přitom Vladimír junior má z druhé strany otce, Vladimíra seniora, který jej svou tvrdohlavostí přivádí k šílenství. Ve své rozpracované knize se senior věnuje mnohým údajným generačním neduhům a šíří je v podobě řetězových e-mailů. Syn se za svého otce stydí a trápí jej představa, že jeho texty na hraně legality může někdo číst a spojovat s ním.

Příslušníci všech tří generací jsou tvrdohlaví, ale právě tato vlastnost je posunuje nejdále. Zároveň rodičovská tvrdost a odpor k establishmentu je to, co děti motivuje dělat si věci po svém. Každá generace vzdoruje generaci předchozí, dopouští se jisté formy kanibalismu, kdy dítě pozře vše, co znamenal jeho rodič, a postaví na tom svá vlastní prizmata. Rodič nejprve identifikuje vzdor jako pubertu (s. 18) a pak zkrátka nestačí zírat, kam jeho výchova došla. Obecně vzato člověk často podléhá pocitu, že jeho příklad bude pro jeho děti nevyhnutelně pozitivní, ačkoli může vést k úplnému opaku.

Všechen pokrok se ovšem rodí v hlavách dětí, které nechápou, jak můžou jejich rodiče žít právě takhle ani kde berou tu drzost chtít stejný mizerný život po nich.
s. 84

Junior se snaží být lepším otcem, než byl senior, despoticky prosazující svou pravdu, ten však s věkem přestává zvládat svět okolo a je tak trochu za hlupáka i před vlastním dítětem. „Je z těch chlapů, které nikdo nenaučil, jak se mají stydět, kterým dokonce nikdo nevysvětlil, že se vůbec můžou stydět, a tak vybouchne. Jako vždycky.“ (s. 22) Syn cítí vůči otci ještě jakousi hořkost, neboť mu bránil ve vývoji považovaném za vzdor. Vše, co Vladimírovi otec odpíral, se snaží nyní kompenzovat na Julii a zahrnuje ji dary, o něž si neřekla.

Tys pro mě nikdy nic hezkýho neudělal, jenže já jsem lepší než ty,
s. 21

argumentuje Vladimír junior vůči otci. Zároveň si neodpustí přemýšlet nad křivdami generační propasti a jistá benevolence vůči dceři mu připadá jako benefit, jenž nikdy nebude doceněn.

Roky musel sedět s kručícím břichem nad talířem a nesměl chňapnout po vidličce dřív, než si otec načne pivo, než si ho pomalu naleje, než vyzpovídá mámu, proč tak pění a kdy ho dala do ledničky, než se napije, než si odříhne, než mu někdo podá sůl, než si ještě před ochutnáním nasype dvě špetky, než mu poddaní popřejí dobrou chuť a než na ně nazpátek zavrčí dobrou. […] Zlobí se, ale nezlobí se na ni, zlobí se na svět, který se změnil moc pozdě a moc brzo zároveň, takže v něm teď musí skládat účty otci i Julii najednou, znovu je mačkaný ze dvou stran, doma jako v práci.
s. 50

Navazujícím tematickým okruhem je spirálovité zacyklení určitých vzorců. Čím déle se Vladimír i Julie snaží utéct minulosti a obrací se k budoucnosti, tím víc je minulost dohání, a to jak ve více či méně depresivních vizích, tak i v podobě starých hesel, mírně pozměněných a poplatných době, odkazujících na základní obavu ze smrti a schopnost popřít vlastní ideje a morální hodnoty:

Do každodenního jazyka se vrací svazáctví, moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě, společně to zvládneme.
s. 118

–

Kdo má IQ vyšší než 120 a neprogramuje, okrádá rodinu.
s. 49

Vladimír junior nakonec nachází v minulosti kotvu. V sobě samém hledá známky dávno mrtvých rodinných příslušníků, které nikdy nemohl poznat. V těžké době hledá vzdálené příbuzné genealogickými výzkumy, díky nimž najde to, co mu Julie odepírá: další generace rovněž nechápající své předky a jejich jednání. Je také přesvědčen, že z Juliina úsměvu vidí svou mrtvou babičku, rovněž rebelující svým hlasitým proklamováním křesťanských hodnot v době, kdy byla taková gesta nebezpečná. Senior v Julii vidí svou tchyni taktéž; a to kvůli neustálému hlídání korektního slovníku svých blízkých.

V neposlední řadě se Kašpárek citlivě a bez odsuzování věnuje generační obavě z budoucnosti a klimatickému žalu zprostředkovanému skrze Julii, přestože její obava zaniká mezi dalšími tématy, jimž se současná generace mladých věnuje a generacemi staršími je považována za zhýčkanost. Julie si je toho vědoma a sarkasmus starším generacím vrací nazpět:

Proč se vlastně dělá tolik encyklopedií pro děti, napadá ji teď, a žádný pro rodiče? Obrázková knížka, psaná co nejpřátelštějším, co nejmíň hodnotícím jazykem, kterou by dospělé děti mohly číst mámám a tátům, hlavně asi spíš tátům. Podívej se, Vladimírku, co dělají skleníkové plyny z letadýlek se srdíčky starých lidí v rozpálených městech, co dělají s úrodou v Bangladéši, co s řekami v Sýrii? Vladimírku, nemusíš plakat, letadýlka jsou moc fajn, ale přemejšlel jsi už nad tím, proč ta samá cesta letadlem stojí míň peněz než vláčkem? Je za tím jeden příběh o přátelství, chceš si ho poslechnout? Je to přátelství vlád a fosilního průmyslu. Mám ti to vyprávět, nebo už toho máš plnou hlavičko a pustíme si před spinkáním Ligu mistrů?
s. 78

Kašpárek proti sobě staví boj finančního a environmentálního kapitálu, jejž současná civilizace vede. Jeho próza upozorňuje na potřebu „revoluce“, díky níž by bylo možné vyhnout se tomu, co senior s Julií katastroficky předvídají. Junior si je vědom toho, že co se kapitálu týče, generace jeho dcery už nemá rovné podmínky.

Julie i její spolužáci se můžou snažit sebevíc, ale už nepřijdou k bezpečným kariérám a velkým slunným bytům splaceným za patnáct let, zato se budou muset aspoň pokusit dát planetu do pořádku po těch, kteří se na rozdíl od nich ještě stihli procpat na večírek dlouhého růstu.
s. 103

Vladimír junior je přesvědčen, že stará generace bude muset umřít, aby mohla mladší generace přežít (čímž se opět vracíme ke kanibalismu, a to metaforickému i doslovnému). Samotnému mu ale nedochází jeho vlastní přikládání polínek do ohně.

Kašpárkův román demonstruje naději, že některým katastrofám se můžeme vyhnout přirozenou proměnou generačních hodnot vedoucích k opakovaným revolucím. Nakonec i ta kritizovaná fosilní paliva zabezpečující náš dnešní životní standard jsou jen rozpadlá těla dinosaurů. Mezigenerační kanibalismus nekončí.