Cena Václava Buriana 2024
Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna.
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím,
co přesně tím myslela.
URSZULA HONEK
Rozvrhli jsme polohu dítěte a psů v pokojích:
postýlka na východ, nebo na západ? V každém koutě psí pelech.
Vpodvečer trháme v sadu švestky, hrušky a vlašské ořechy,
dešťovkou z baňatých nádrží zaléváme všechno,
co se zhlédlo ve slunci.
Ale jednoho dne se mu postavím za záda a řeknu:
přijde to a bude brát, jako ve všech příbězích,
co se vyprávějí před spaním, ty nejkrásnější děti,
žádné cvalíky.
Moje přítelkyně byla nemocná, ale nikdo
za ní nepřišel.
Sněžilo, sníh zasypal stopy, a možná proto
k ní nikdo nenašel cestu.
Moje přítelkyně umírala, ale nikdo
o tom nevěděl. Jednoho lednového rána
pak odhrnuli před domem sníh, odpojili proud,
vynesli tělo.
Moje přítelkyně měla pohřeb, na který jsem jela
mnoho hodin. Během mše jsem kroužila před kostelem,
botami rozhrnovala sníh. Chtěla jsem zavolat muži
a poprosit: pomoz mi otevřít rakev,
uteču s ní.
Někdo, koho jsem dlouho neviděla, mě tehdy chtěl obejmout.
Řekla jsem: nedělám takové věci.
pro g. b.
když spíš, dotýkám se tvého těla. ležím s očima dokořán,
pak vstávám. dívám se na obyvatele pohroužené do snů,
hledají v temnotě něčí ruku anebo urnu s popelem.
dlouho čekali na lásku. kde je, kde je.
vycházím před dům. slunce oslepuje,
zacláním si tvář. mluvím na psa, který vleče
zadní packy. tak jsi byl potrestán, říkám.
ráno je cítit trhem a rybami dovezenými
na prodej. někdo dnes přiváže psa
ke stromu a odejde.
Nadechnout se (tak jako tenkrát) a přestat dýchat. Číst si o nemocech,
novotvarech a náhlých skonech. Přistoupit na to, že láska odchází a pak se vrací
anebo se vrací a odchází a zimy se táhnou a ptáci neodlétají. Slunce vychází a
zachází, slunce vychází a zachází, neodlišovat dne od noci. Snít o
starých rodičích, vidět jejich bezvládná těla. Matčiny otevřené oči, otcovy
zavřené oči, paralýzu, svalové křeče, pánev, kost, lůno, ukazováček.
A dny a dny tak (jako v dětství) se táhnou. Ve tvém domě se svítí,
aniž něčí ruka rozsvítila světla.
První dny: suché hrdlo, bolest v kříži, dlouhý pláč.
Vyhýbání se slunci, sluneční skvrny na tvářích. Vystupování
z auta, lapání po dechu, opírání se o výlohy (kam
se poděl hodinář)? Potom ticho. V zimním slunci vypadáš nejkrásněji,
řekla jsem ti tehdy, a ty jsi zamhouřila oči. Vyhlížení divokých zvířat,
kdo mi uvěří, že v téhle zapomenuté vsi jsem kdysi viděla kočku divokou? Sezení
u velkých oken, sledování vlaštovek, sypání písku do tváře. Radost,
že odjíždíme a vracíme se, vracíme a odjíždíme. Poslední léto
ve městě, útěk do chladných místností, za tebou.
ZITA IZSÓ
Touhle dobou už se brzo stmívá.
Číšník v čínské restauraci nemá rád
umělé světlo,
ale ví, že kvůli hostům bude muset
za chvíli rozsvítit.
Já mám mít rande a
sedla jsem si čekat zrovna sem,
obrovskými okny se dívám na hodiny,
pod kterými si lidé
den co den domlouvají schůzky,
a zkouším myslet na to,
že čas uplývá.
Číšníkovi je vidět na očích,
s jak velkou chutí by na mě zařval,
že tady jsme v restauraci,
kde se v tuhle denní dobu už večeří,
a já si tu klidně sedím nad svojí kávou,
dala jsem si ji jen proto, abych měla právo
čekat hezky v teple,
ve skutečnosti oba dva víme,
že tak pozdě už ji stejně nevypiju.
Mám s sebou svoji oblíbenou knihu a
teď, jak ji otvírám, si všimnu, že už
v ní nejsou kolečka od kávy,
než jsem od tebe odešla,
vyměnil jsi mi knihu za novou,
nebo v ní
možná ani žádné skvrny nebyly,
vždyť jako první vždycky
zapomínáme ošklivé věci
nebo aspoň nechceme věřit,
že by se mohly znovu stát.
Číšník každou chvíli odchází na toaletu
zhasínat světlo, které někdo nechal svítit,
protože by mohlo vadit těm,
jejichž oči už jsou uvyklé tmě.
Toho dne jsi poprvé slyšela,
že se spolu v telefonu hádají.
Pak ti nezvykle podrážděným tónem poručila,
abys slezla, protože se jde domů,
a ty ses z té klouzačky svezla
jako kapka deště,
která z listu rostliny
sklouzne pokaždé do něčeho definitivního,
co ji vsaje hluboko do sebe.
Když ses jí zeptala,
co tedy teď bude, zapírala,
jako neprůhledné jezero zapírá
věci, které do něho někomu spadly.
Ale ty už jsi to ten večer věděla,
protože ses tajně vplížila k nim do pokoje
a jenom ses dívala,
jak tam vedle sebe spí,
zaboření do postele jako dvě vybité baterky,
a už vůbec nic kolem nich nefungovalo.
Seděl jsi v dopravní zácpě, když ti volali tu zprávu,
a vystoupit, na to už bylo moc pozdě.
A přitom kdybys jel za ní, jak jsi měl v plánu,
když se mluvilo o tom,
co bude, jestli dřív odejde ona,
zkolabovala by doprava v celém městě,
lidé za tebou by do sebe naráželi,
jeden druhého by obviňoval a poprvé by se
stalo, že by každý měl pravdu,
protože nikdo za nic nemohl,
byly to nepředvídatelné komplikace
a postupovalo se podle protokolu,
všichni by se odevšad opozdili,
učitel by nepřišel včas na písemku,
otec by zmeškal promoci své dcery,
někomu by před nosem uletělo letadlo,
ale nic z toho by se nedalo srovnat s tím,
že tě zítra ráno nepředběhne a
nezavře se do koupelny
ani nepřipálí snídani.
A ty se krokem ploužíš dál v té zácpě,
jedeš někam,
kam jsi, když se nad tím zamyslíš,
možná vůbec nikdy jet nechtěl,
přesto se pohybuješ vpřed, dlaň na řadicí páce,
točíš volantem,
občas i šlápneš na plyn,
něco kolem sebe udržuješ v provozu
a brzo tak naložíš i se svým tělem,
až se proti své vůli přinutíš
zhltnout několik soust.
Podobala se
planetě viditelné i ze Země,
stvoření se k ní nedostalo,
ale stejně by na ní nedokázalo žít nic,
co má sebemenší vadu.
Za celých devět měsíců
mě k sobě nepustila blíž,
nebyl na ní vzduch k mluvení,
když jsem jí poprvé chtěla
vyprávět o jednom klukovi,
zapnula vysavač
a začala uklízet.
Když jsem se rozbrečela,
pečlivě otřela moje slzy
z knih, ze stolu a z čela
postele,
aby tam náhodou nezůstaly skvrny.
O sobě nikdy nic neřekla,
ale někdy odrážela záři jiných nebeských těles,
když jsem v něčem byla úspěšná,
několik dní se za to chválila.
Nedovedla jsem vysvětlit,
proč ji v dospělosti nenavštěvuji častěji,
proč mě po jistém čase už nevábila
představa, že na ní jednou přistanu.
I když mi nijak neublížila,
a kdybych na ni naříkala, i já bych byla
jako ti osamělí lidé,
o které se nikdo nestará,
a proto pak jdou na policii
podat falešné oznámení,
že je někdo přepadl
nebo jim něco ukradl.
Tvoje vlasy už tenkrát plápolaly,
ale nezbývalo ti než se každý večer odebrat
na kutě do krabičky od sirek,
kde lezoucí a plazící se žoužel připomínala
náramky, které si před spaním stáhl některý z bohů,
a stromy rostly moc blízko sebe,
stačil sebemenší poryv větru,
aby se jejich větve do sebe zapletly,
připomínaly tím rvačku sourozenců
a nebeské ptactvo, protože vodu tu má blízko,
začalo v těchto místech létat níže,
jako nešikovně
hozené dětské papírové vlaštovky.
Byla tam tvoje matka,
tvrdící, že aspoň tebe měly tížit výčitky
svědomí, když už netížily otce.
Přestože tenkrát vás pět
ještě drželo spolu
jako čísla tažená každý týden ve sportce,
a když začala hádka,
vzala jsi do ruky knížku.
Až za mnoho let ses dokázala soustředit na to, co čteš,
ale v básni už vrčely a hrčely rýmy
jako před odjezdem nastartovaný motor.
JULIANA SOKOLOVÁ
Vo štvrtok
sa mi snívalo
že sestra a brat
z mne neznámeho kmeňa
bývali u nás
V piatok keď sa schyľovalo k večeru
prijali správu o smrti svojho otca
S veľkým pokojom a rozvážne
kĺzali rukami pozdĺž radiátora
prechádzali z miestnosti do miestnosti
od radiátora k radiátoru
Pozrela som na Mahlet a tá povedala: „Sú teplé“
a to vysvetlilo všetko
Javiera Villablanca, povedzme:
Každé ráno po tom, čo vstala a skôr než zobudila dcéru, si Javiera Villablanca čítala jednu báseň – báseň niekoho iného, každý deň inú báseň – desať, niekedy viac, ráz, kým ju nepoznala spamäti, dopila kávu a zobudila dcéru. Pripravila raňajky, dcére zaplietla vlasy a odviezla ju do školy. Potom išla do práce, pracovala v niekoľkých zle platených a fyzicky úmorných povolaniach, končila neskoro. O desiatej každý večer si Javiera Villablanca sadla ku kuchynskému stolu a zapísala, čo si pamätala z rannej básne. Javiera Villablanca vydala štyri zbierky týchto preložených, vykĺbených básní, ako im hovorí, básní, ktoré vykĺbila svojím telom pri zmývaní dlážok, a podobne
Pri scrollovaní wikipédiou v noci:
Obetné misky sú takmer vždy plytké,
ich objem nevymeriavaný smädom
Pálim borievku, pálim majorán,
čakám (na jeho uzdravenie),
izby tohto domu sa otvárajú do dvora,
myslím na Galéna, ktorý hľadal liek na choroby spôsobené prebytkom krvi, aké to asi je chodiť po tejto zemi, keď viete, keď cítite, že existujú, že môžu existovať, telá, zvieracie alebo ľudské, ktoré v sebe nesú viac krvi, ako potrebujú?
Aké to môže byť prechádzať sa po lese alebo po najbližšom meste?
Brehy tela ti musia pripadať inak, keď ti cestu skríži zajac alebo srna, alebo pekár, ktorý by v sebe mohol mať viac krvi ako potrebuje.
Aké to asi je prechádzať pomedzi telá, keď vám bohovia nadelili diagnostickú myseľ? Myseľ diagnózy a hypotézy –
a oči,
každý patológ potrebuje dobré oči –
Efezos, bola som tam so svojou sestrou,
orgán, ktorý tam dostal svoje meno,
je pankreas
Tú báseň písala tri roky –
hladím tú myšlienku, nechávam ju hladiť mňa
Už druhú noc nebolo jedlo
naše telá ležia ladom
studený dom po vojne vpísaný do tela mojej mamy
do tela mojej mamy vpísaný pôdorys troch
pôrodných sál: stará nemocnica
nová nemocnica
Nemocnica Mustafa Markezi
do jaziev sa vpisuje predovšetkým pôdorys pôrodných sál: kde stála inštrumentárka, odkiaľ podávala náradie
už druhú noc nebolo jedlo
naše telá ležia ladom v rôznych miestnostiach
O mojej mame je možné povedať to, čo bolo povedané o Baruchovi Spinozovi:
„Kritika, v ktorej Hegel vyčíta Spinozovi, že nezohľadnil negativitu a jej moc, ukazuje skôr na Spinozovu vznešenosť a nevinnosť,
na jeho najvlastnejší objav:
Spinoza natoľko dôveruje životu…“
Moja mama študuje veterinu
v učebniciach veteriny sa píše:
„od zvierat sa môžeme naučiť, že smrť je
niečo neredukovateľne vonkajšieho
Nenosia ju v sebe.“
Smrť sa tak javí ako zlé stretnutie
výpočet šancí
Brucho mojej mamy
žiaľ treba zjesť
žiaľ sa dá jedine zjesť
žiaľ v bruchu mojej mamy
Barucha Spinozu nočné pozorovanie: rozľahlosť našich tiel sa prelína s rozľahlosťou našich predmetov
Schopnosti našich tiel nám zostávajú neznáme
Baruch Spinoza, ktorý ukazuje, že telo presahuje poznanie,
ktoré o ňom máme.
– –
Živím mnoho špekulatívnych projektov:
vyhlásiť tento rok za rok Barucha Spinozu, napríklad
len preto, že sa táto veta objavila
len preto, aby sa táto veta objavila
Poznámky:
Verše básně „O pracovných postupech v poézii“ převypravují obraz z románu Chilean poet Alejandra Zambry.
Citace a parafráze v básni „Rok Barucha Spinozu“ pocházejí z knihy Spinoza. Praktická filosofie (překl. Martin Vrabec, OIKOYMENH 2016).
LUBOŠ SVOBODA
Chtěl bych být mrtvý a jenom někým pohybovat.
Chtěl bych, aby všechno bylo snadné a mělo progress bar,
který značí, kolik fragmentů
je jistých jako ryby, když je nese proud.
Chci si nepředstavovat sebe samého,
jen v čekání, být závislý na volně dostupném léku.
Protože smrt v cherry rajčinách je něžnější.
Smrt v drobných slovech,
kterým vládne někdo jiný.
Sejdeme se později, jinde, jinak,
a tam teprve zapředeme hovor,
který se protáhne tam, kde skončí,
a bude sám pokračovat v pokračování.
Uložím svůj nejcennější ping do skriptu,
který bude neustále pátrat po tvé přítomnosti.
Budeš autorkou mého autorství?
Budeš čtenářkou mého čtení?
Náš hovor nebude možné rozdělit
na osobu, která mluví, a tu, která poslouchá,
jako kaše budeme propadat vidličkou,
jako modré čáry na dně bazénu
budeme ležet vedle sebe pro plavce.
Přál bych se ti přede dveřmi vyrenderovat tak,
jako se zjeví prach z klepnutí kobercem +
z okna naší ložnice.
Pohybuj mnou svou myší z druhé strany.
Všechny texty o tobě jsem napsal na letištích,
na gatu, těsně před odletem.
Někdy chci letět okamžitě za tebou,
ale má letenka nehoří.
Nedívám se dlouho doprostřed,
neposlouchám toho, kdo mluví.
Všimnu si modelky ve videu
o studiových světlech, až když se rozostří.
Teprve pak s ní zatoužím vyrazit
na last minute víkend,
teprve pak bych jí rád koupil
nějaký hodně výhodný let,
někam, kde bych mohl číst text:
Nevěřte mýtům o černých břečťanech
(Nechám se všimnout jen tím,
kdo se přichytává.)
a šeptat jí do ucha, že podezřelí
jsou ti, kdo se hlásí o slovo,
že ti, kdo se nahlas vystavují,
retušují, že retušují, že retušují.
Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna.
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím,
co přesně tím myslela.
Na druhou stranu, k ní, ode mě nic,
ani stopa po jazyku, ani stopa po činu.
Jednou, když tak klepala,
bezmyšlenkovitě jsem vystřelil ruku skrz sklo,
chytil jsem ji za křídla a přitáhl si ji k obličeji.
Sice sebou trhla, ale nepřestala, a tak jsme tam prostě stáli
jako dva lidé, nebo spíš dvě bytosti, až do chvíle,
než jsem jí rozevřel zobák a políbil.
Nebyl to žádný zvláštní polibek.
Byl celkem ok.
CLARA COSIMA WOLFF
jsou svědky hnízdění
floskule jsou údajně na návštěvě
u rozmazaných jazyků
v nich jedna co dělá činnost
žena údajně čte a on a on a
a on údajně má tu nemoc rád
a paměťové strategie skrz
na skrz a má jazykově údajně on s ciť
kromě toho už dřív vždycky má
jako dřív na jatkách
nikdy se nezabýval mnoha slovy
a ona tak špatný vývoj
protokol o stížnostech může byt demenční a
biografický a vyžadující léčbu
a k tomu 15i hodinové šlofíčky denně
a ona a její denní plán k vícečemu
zkouší ho motivovat ho
on který si nepamatuje žádné čtení a zkouška chování za jízdy
údajně prozkoumal a projevil se záporně
prý méně prázdnota je ta situace
hůře se jí mluví proto víc pracovala
nebylo to nápadné popř. ale jasné
zvláštnější se stala léčba
okolí reakce mírná
s anoanoano s ach namísto
pozor
co si přeje
co je potřeba
bylo méně
než si myslela prý
kdefiste koncdefi nadefi konfabu
už neuropsy diagno
pracoval u pohraniční stráže
německo a cesta kolem něj
kolem sebe a mnoho v rámci
údajně jazykově putoval
má to byt pravda
co v zadní místnosti
za zavřenými dveřmi
v avšak
nyní prý dorazil
dnes prý nese celkovou zátěž s sebou
s dokladem totožnosti dokonce
který muže byt zaměněn vykolejením
přerušen jen va-vařením
ale je to ještě spolupráce
nebo už samostatnost
trochu bolesti tohle hlásí ale kde má být
ve vzduchu na obzoru propuštění
její hlava ještě může opravuje
navrhla mnoho bot
ona která v 15 přestože všemu
neshodovala se s předchozími zátěžemi co
prodavačka paměti již ve 40
nestudovala žádná pouze zhubly
v důsledku pláče ale po návštěvě se vnučka
dále individuální zátěže věnovala
opustila pozornostní-
a stejně dobře orientační-
setkej se podle zprávy nic s opravdovým zájmem
údajně je velmi těžké ji udržet vzhůru také vyčerpávající
ale s dostatečným zorným polem
a stále dokáže zvládnout
jeden procházejí za peníze
v málo předmětech k bytí
které se zadrhl naposledy
namísto více všednosti nyní holá krajina
ale počítal s nepřítomnými
kteří později nezvednou telefon
když sáhne po sluchátku
nezavolají dělá seznam a seznam
dělal strukturu pro nic
v tomto rámci je to diagnostika
v jiném zásuvky plné mrazu
foto:
Dominik Musiałek (Urszula Honek)
Tatiana Takáčová (Juliana Sokolová)
zvláštní bude jenom to,
že si na svoje někdejší rysy
vzpomínáš čím dál tím obtížněji,
máš strach, že zapomeneš svoji tvář
jako tváře dávno neviděných příbuzných…
Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba
Rozhovor s šéfredaktorem kurátorské platformy pro současnou poezii Psí víno, Lubošem Svobodou.
Juliana Sokolová je básnířka, esejistka a filosofka. Vyučovala filosofii na Fakultě umění TU v Košicích. Právě nyní je na rodičovské dovolené s druhým synem, který se narodil v září 2019 a přitom realizuje doktorandský výzkum v oboru dějiny a teorie architektury na pražské AVU. S manželem Lukášem Berberichem se aktivně podílela na rekonstrukci a nové kulturní koncepci košického Kina Úsmev, které se stalo živým centrem kulturního života, aktuálně zde probíhají například i tvůrčí rezidenční pobyty. Cyklus večerů Literatúra a film v Kině Úsmev spojuje živé setkání se spisovatelem a promítání filmu podle jeho/jejího výběru. Z Košic cestují i odpovědi na moje otázky.
fotografie: Tatiana Takáčová