Jak si pro sebe definuješ „mladou poezii“? Jakou poezii čteš? Kde získáváš přehled o tom, co se děje v naší věci v zahraničí?
Mladá poezie je taková, která neumí ještě pořádně mluvit, ale už říká to, co nikdo jiný říct nedokáže. Dobrá mladá poezie si nepřipouští, že jí to nejde, nezabývá se příliš sama sebou, neprohlíží se v zrcadle, přestože může mít za to, že říká jen banalitu, protože ještě neví, že jejím pohledem se nedívají všichni. Mladou poezii můžeme klidně vymezit rokem narození autora, a každý rok to posunout, ale to je ta nejnudnější varianta členění. Raději o mladé poezii nepřemýšlím obecně, nemám její obraz, uchopuji ji vlastním čtením, které by někdo mohl nazvat sobeckým, čtu jen to co mě zajímá, jedu v džípu jako ve lvu, jako čtenář jsem nesnesitelný a krutý. Kýženou mladost vidím především ve schopnosti psát citlivou zprávu o světě, který se mění rychleji než kdy předtím a v němž vzniká mraky prchavých subkultur a estetik, kdy pětiletý věkový rozdíl může představovat desítky let za starého světa bez informačních technologií. Mladá poezie žije ve skvělé době. Vlastně bych raději mluvil o příležitostech mladé poezie, než o tom jak ve skutečnosti vypadá – je to hodně zrádné, byl jsem já sám taky někdy mladou poezií?

Ty nejzajímavější texty se ke mně dostávají přes přátele a jejich sociální sítě, přes kurátory v Psím víně, ale uvědomuju si, že je to privilegovaná pozice někoho, kdo se v literárním provozu uchytil jako náletová dřevina. Asi nejvíc zajímavé aktuální tipy na texty nalézám přes Instagram, což je celkem obsesivní záležitost. Sleduju spousta nezávislých nakladatelství a zinů z celého světa. Projíždění Instagramu má svůj vlastní hlad a flow, sleduju tisíce věcí, nedá se v tom vyznat, ve feedu lovím jako v loterii. Pomocí interakcí srdíček a plamínků si hýčkám algoritmy doporučovaní jako domácí zvířátko. Líbí se mi, že pokud si člověk vypěstuje nějaký vizuální cit, může se jím nechat navigovat k zajímavým novým žánrům, novým textovým podobám, i když to často jsou jednotlivosti, fragmenty, samostatné verše, titulky z videa, anebo dobrý název výstavy. Mám rád verše v názvech výstav současných umělců, jeden mi uvízl hluboko, ale autora jsem zapomněl – zněl myslím nějak takto „Jak se dívat na video, které nekončí?“.

Výborný magazín o mladé poezii, který rád sleduji, je SPAM zine & Press usídlený v Glasgow, který se zabývá postinternetovými žánry. Nebojí se iniciovat tematické sborníky – líbila se mi například antologie básní o populární reality show „Love Island“. Při čtení zjistíte, že i o televizním pořadu se dá psát milostná poezie a že básně, které reflektují všednodennost, se přece nemohou vyhýbat všednodennosti mediální. Zajímavé texty mladých autorů publikuje třeba kanadský Metatron Press. Nebo baest journal – open sourced magazine for queer forms and affects. Jeden čas jsem denně projížděl facebokovou skupinu People that Aumm sometimes and are also… ooohhhh….. Je toho spousta. A je to chaos.

Proč má či nemá smysl generační členění v básnictví?
Mám dojem, že je to vlastně otázka pro sociology. Nebo pro někoho, kdo píše učebnici. Nemyslím si, že je to nějak významné pro mladé autory. Ani já se tím vlastně příliš nezabývám. Žijeme ve světě, kdy svou IP adresu může mít i lednička nebo auto. Území i kategorie mají díky tomu dnes úplně jiné rozměry. Vyhledávat se dá pomocí nesčetně parametrů. Nemusíme se uchylovat k definování generačnosti, abychom zacelili nějaké sdělení, nebo konflikt. Ale rád bych se jednou dožil třeba toho, že generaci básníků budeme schopni označit celoplanetárně. To bude konečně metalepse v generacích generačnosti!

Pro mě byl až kulturním šokem festival „alternativní poezie“ v Londýně, kam jsem byla pozvána s projektem Vejce, jelikož organizátorům festivalu zřejmě připadal díky spojení s hudbou a filmem nějak novátorský. Až tam jsem zjistila, co jsou to ty „mladé progresivní umělecké formy“, a záměrně neříkám básnické, protože vizuální, zvuková, divadelní, hudební, performativní a často i filmová složka byla téměř povinnou či aspoň automaticky předpokládanou součástí takových produkcí. Znamená „mladá poezie“ automaticky cosi scénického a interdruhového, interdisciplinárního? Může se vůbec současný básník ještě omezovat na psané slovo?
Určitě ano. Kniha má stále váhu. Pořád tu je, a jako koncept myslím nezmizí. Klasická kniha může přece dobře existovat vedle eknih, videí, performancí a spekulativních video esejů. Nic jí to neubírá. Nicméně její fyzická podoba je drahá na výrobu. A trvá to dlouho. Špatně se distribuuje. Digitální média dnes ovládáme z vlastní kapsy. Víc básníků vlastní smartphone než osobní kancelářskou tiskárnu. Dnes je méně náročné být Josef Florian. Je přirozené, že autoři, kteří pracují s jazykem osahávají i média, která ho šíří. Věřím, že načíst si voiceover do videa může pro někoho být intimnější, než veřejné autorské čtení. Věřím, že mířit na sebe kamerou je výzva hodná prozkoumání. Mám dojem, že zajímavé autorské typy vyrůstají z umělecké scény, jejíž tvůrci utíkají často k textu jako k formě, která je nehmotná. Kvalit poezie mohou využít jako nástroje k tomu, aby popsali svět, který ztrácí tvary, je tekutý, který se také odhmotňuje. Objevují, že pomocí poezie se dá velmi přesně popisovat, že prostě nejde nic popisovat. Mě aktuálně docela dost zajímají projekty, které nějak pracují se CGI, s avatary, hyperrealitou, lyrikou a nějakým návratem lyrického subjektu a vypravěče – mám pocit, že dění k tomu směřuje a tyto techniky nabývají na velké popularitě. Důkazem je i liberalizace těchto technik v uživatelsky přívětivých masových platformách – face masks filtry, deepfakes atd. Zasvěcujícím setkáním pro mě bylo dílo Eda Atkinse Warm, Warm, Warm Spring Mouths, v němž cituje báseň Gilberta Sorrentina. Dobrý domácí příklad je mladá umělkyně Laura Trenčanská, jejíž video Třpyt! jsme nedávno publikovali a pro kterou je text velmi důležitý, a líbí se mi, jak s ním zachází lyricky, volně, organicky, text je vtělený do díla pevně, není šperkem, nejde odmyslet, není to video pro text, ani text pro video. Příkladem mladého autora, kterému se daří, jak píšeš, omezovat na psané slovo, je polský básník Tomasz Bąk (Jeho texty najdete na PV), který je prudce současný, nestřídá média a uvědomuje si, jak složité je psát o současném světě ad. „Už je to blízko. Superrychlý model superrychlého vozidla ze superrychlého animáku byl inspirován O’Harovou metodou.“ (Z básně Pointless button) Lyrika dnes žije nejenom v básních, ale k poetickému jazyku se uchylují spekulativní teoretici, 3D animátoři a designéři, sochaři… všichni ti, kdo mají software, kterým jde psát, nebo mluvit. Je třeba jim taky uvolnit místo na scéně, protože literatura tím může jen získat.

Ta „londýnská mladost“ se ovšem zdaleka netýkala jen přesahování a propojování uměleckých druhů v tvůrčím gestu a jeho realizaci, ale i práce s formou jako takovou, s formou básně coby slova. Mám dojem, že u nás je hra se slovem pejorativní označení, takové poezijní gamblerství. Hravost přitom myslím nevystihuje to, oč se usiluje, jsou to možná spíš pokusy o výzkum jazykových možností a zvukového potenciálu řeči, cosi veskrze racionálního.
Nevím, zda ti úplně správně rozumím. Hravost je nesmírně důležitá, a nemám o ni strach. Nemizí. Mám pocit, že je jí hromada. Že jazyková hravost tak nějak patří ke klišé juvenilního psaní, není třeba ji uvádět. Já spíš pozoruji, že je daleko vzácnější nacházet hravost v harmonii spolu s vážností a ambicí, což je odpověď, kterou v jednom rozhovoru zmínil Tomas Tranströmer. Hypertrofovaná hravost jazyka může být ničivou zbraní. Hravost může být pěkně zákeřná elefantiáza. Opatrně s ní! Takový dobrý příklad hardcore hravosti je umělec David Helán, již deset let píše texty, které jsou na hraně srozumitelnosti, šíří se zvukomalebností. Sice nepatří mezi mladou generaci, je to zavedený autor, ale v kontextu hravosti a textu vlastně neznám lepší extrémnější příklad, je to hravost na steroidech, Oulipo předávkované Crazy Wolfem. Video s jeho s čtením brzy vyjde na Psím víně.

Však právě, opatrně s tím. Z výše řečeného taky vyplývá, že básník má/musí být plně součástí toho, co se s jeho dílem stane. Že je performátorem a prezentátorem svého díla. Kdepak kniha, text jako samostatná a nezávislá jednotka! Je to tak?
Všichni jsme přece prezentátory i performátory svých děl. A nejenom to. Musíme se vyrovnat s tolika novými věcmi – s tím, že naše zprávy z messengeru nezmizí, že nás kdykoliv kdokoliv může nahrát, že náš pohyb městem je uložený na serveru a je součástí predikce tras všech obyvatel. Možnosti vztahu mezi lidi se mění, proč by se neměl vyvíjet i způsob prezentování textů/ básní, nebo toho, co a za jakých podmínek si dovolíme veřejně sdělit? Jak se pomocí technologií vztahujeme sami k sobě, to je přece důležité téma, které použitými prostředky, tedy různými médii vyprávíme. Denně realizujeme mysl mimo naše hlavy. To je náročná disciplína. Náš arzenál je dávno širší než rámec knihy.

Napsal jsi, že jsme řadu zajímavých proudů z přelomu 10. a 20. let 21. století „nevytěžili“, nezapojili jsme se do dění. Cos měl přesně na mysli, co u nás chybí?
Ano. Třeba flarf, new sincerity, postinternetové tendence, nějaké významné svébytné tvůrčí použití apropriace v poezii. Ale tyto vlny jsou již pryč, nevracel bych se k nim. Mám dojem, že u nás vždy vyjde kniha, která představuje jen termín, ale sama o sobě je spíš takovým teoretickým kusem. Třeba poezie Google našeptávače, nebo knihy s generovanými básněmi pomocí GAN. Jsou to mnohdy taková encyklopedická hesla, která nepředstavují tendenci, ale jen princip, neožívají tu, nerodí se na literární scéně. Ale neříkám, že česká poezie je kvůli tomu na tom špatně, to vůbec ne. Jen si někdy přeju číst něco svěžího, něco co jsem ještě neviděl, nevěděl, že je to možné, a to se mi na domácí scéně příliš neděje. Spíš vůbec. A já se ptám proč. Je to moje vina, že to nevidím? Jsem už příliš zmlsaný?

Nevidím žádné viníky. Je nějaké dílčí pole alternativních či „moderních“ básnických směrů, kde čeští tvůrci naopak vynikli, rozvinuli, vynalezli? Máme přece nač navazovat z historie vlastního básnictví, nechce se mi tu všechny ty poetismy jmenovat.
Nevím. Nemyslím si, že by se na to dalo nahlížet takto celkově lineárně. Budou to fragmenty. To je na nějakou disertaci! Kdysi jsem si představoval, co by se stalo, kdyby bytová poetika básníků devadesátých let do svých pokojů vpustila počítač a se stejnou pečlivostí, citem a umem by ho popsala se vším, co znamená. Možná to mohlo vypadat jako zapomenutý skotský sborník Contraflow on the super highway z roku 1994, jeden z prvních pokusů o informacionistickou poezii. Je to naivní, ale něčím hrozně krásná antologie. Z ní pochází můj oblíbený verš „I double-clicked and nothing happend.“

Můj život v krychli. Oč usilujete v novém konceptu Psího vína? Kdo jsou vaši čtenáři? Jsou to vůbec čtenáři, nebo spíš diváci – nebo je to jedno?

Psí víno prošlo velkou změnou, a já jsem rád, že se ukazuje, že zájem o tento typ publikování existuje. Usilujeme o to vytvořit kurátorskou platformu pro současnou poezii, která bude představovat čtenářům pestrost české současné poezie v pestrosti té světové. Nejklíčovější jsou kurátoři. Nemáme klasickou redakci.
Podle mě je v určité chvíli jedno, zda jsi divák nebo čtenář – na živém autorském čtení jsi přece také divák, vizuální vjem z autora je důležitý, vidíš, jakou má košili, šaty, jak se tváří. Akorát mi ve videích s autorskými čteními máme nad to ještě autorskou digitální scénografii od kolektivu BCAA. Jsou to také šaty. Jen ne konfekce. Loni jsem byl s Psím vínem pozvaný do berlínského literárního klubu Lettrétage na takový víkend, kam se sjeli němečtí vydavatelé literárních časopisů. Koncept PV je tam velmi zaujal. Líbilo se jim, že nevynalézáme kolo, básně vydáváme na sociálních sítích vysázené v PNG a naší distribucí je facebooková reklama, že za dvě stovky se výběr básní dostane k tisícům čtenářům. Je to z velké části pragmatické rozhodnutí – dostat básně ke čtenářům, resp. dát autorům publikum, zbavit se všech starostí s tiskem a faktur od tiskáren. Oproti tomu, kdy PV vycházelo tiskem v nákladu 300 ks, je myslím znát, že publikum je daleko širší, čtou nás lidé, kteří by se k časopisu nedostali, prostě by nevynaložili to úsilí si ho obstarat. Někdy se ale setkávám s výhradami, že tištěný magazín je přece lepší a že je to škoda. Přijde mi, ale že je to takový pláč gurmeta, který si žádá pochoutku v úpravě, na kterou je zvyklý. Svět se mění a na čtenáře nakládá víc, to je jasné. Situaci čtení si každý sám musí vydobývat. Líbilo se mi, co v Lettrétage zaznělo od zakladatele klubu básníka Toma Bresemanna, který v debatě o PV říkal něco v tomto smyslu: „Vždyť si můžeš otevřít nové okno, a všechna ostatní zavřít, zhasnout si, protože display svítí, a číst si. Můžeš udělat vše, co potřebuješ, abys mohl číst.“ S tím souhlasím velmi. Nezaleží na tom, zda je to papír, .txt, nebo mp4.

Mně jo. Mluvil jsi o tom, že u nás chybí reflexe médií používaných v poezii – co je pro tebe médium v tomto smyslu a která jsi měl na mysli?
Měl jsem na mysli hlavně to, že mi obecně chybí poezie vědomá si digitality, toho, že od počítače již nelze odejít. Že interface je metaforický jazyk, s kterým se dá pracovat. Že technologie je hlavně myšlení a tropy. Že metafory jsou vynálezy. Že technologie básníkům krade metafory. Po vynálezu telefonu je verš „slyším tě, ale nevidím tě“ pouhé telefonování. Dokážeš jmenovat další příklady?

Nemyslím si.
Je to vlastně docela těžké. A mohl bych pokračovat dál ve výčtu začínajícím částicí že – že surfování po internetu je velmi blízko autorskému psaní. Že díky pohybu na internetu miliony lidí zažívají zhuštěné myšlení podobné stavu autora, když píše, aniž by si to uvědomili. Že počítač a mobil nejsou jen rekvizity současné poezie, odznáčky letopočtu, ale že mají svůj jazyk, svůj pohyb, něco dělají s prostorem, nějak k nim přistupujeme, používáme je, nějak se k nám vztahují. Že digitální tropy jsou námi už tak prostoupeny, že v básni počítač nemusí ani zaznít, aby tam byl. O tom bych chtěl číst. S Palem Fabušem jsme kdysi vymysleli termín Imaginace digitality, kterým jsme se pokoušeli nějak definovat to, co nás na spojení technologie a představivosti rajcuje (mě na poezii, jeho ve filozofii), a došli jsme k tomu, že představivost vycházející s digitality, tedy z plného poddání se jí, užívaného naplno, z myšlení jí, je pro nás rajcovnější než digitalita imaginace, tedy představivost, která používá digitální formy odděleně, jako příklady, předměty, která s digitálními prostředky experimentuje pouze formálně, jako s rekvizitami, je prostě pouze digitálně ornamentální, neživá. Dobrá báseň reflektující digitalitu nemusí na první pohled vůbec vypadat, že je z 21. století. Ale taky klidně může. Může být tisknutelná, a může být namluvená snapcam avatarem s hlavou ještěra a obě by mělo mít stejnou vážnost, zaslouží si právo na účinek. A já si to vlastně užívám. Je až paradoxní jakou moc má čtení – jeden z nejčerstvějších textů pro mě je v tomto ohledu vlastně stará báseň s pokojem a pojízdnou kouřící vanou od Bohdana Chlíbce (1992, Zasněžený popel). Mám pocit, že ji včera napsal někdo, kdo hraje počítačové hry a je závislý na youtoube videích. Imaginace digitality je čtení… možná už drmolím, ale lépe to popsat neumím. Přál bych si, aby nad tím mladí autoři nemuseli uvažovat jako já, tedy někdo, kdo se k počítači dostal až v rané pubertě, ale rovnou to už žili, psali a formulovali, abych to mohl číst.

Milan Děžinský komentoval, že u nás přebujela neofilie. To slovo je samo o sobě skvělé, ale máš pocit, že jsou u nás některé básnické skupiny, proudy, zaměření, nebo lépe konkrétní osobnosti, přehlížené, ignorované, nedostatečně zviditelněné?
Neofilie? To se mi nějak nezdá. Nevšiml jsem si, že by se tu někdo opájel novostí tak, aby jakkoliv změnil kurz. Miluju Děžinského báseň o jukeboxu z poslední sbírky.

Nemám ten pocit. Myslím, že dnes se každý může nasvítit sám. My jen tučníme spotlight.

Ale to boldování je přece dost podstatné a určující – často směruje přijetí či odmítnutí. Mají se ke komu a kam mladí básníci uchýlit? Hledají něco takového? Radu, vzor, mentora, cestovatele, který už kus jejich cesty prošlapal a něco objevil?
Myslím, že ano. Ale hrají v tom roli vztahy a důvěra. Z básní v poště je většina textů nepoužitelných. Významnou aktivní roli v tomto hrají editoři, spíš ti se musí uchylovat k básníkům, protože každý dnes může publikovat pro svou bublinu, prověřovat si texty snadno sám svými followery. I proto je PV platformou pro editory/ kurátory spíš než uzavřenou redakcí. Nejdůležitější jsou ti, kteří čtou, a jsou si jistí tím, že to za to stojí. Nedávno jsme v PV dokonce náš mail smazali z webu a nahradili ho Discordem – byli bychom rádi, kdyby k novým textům a doporučením mohl kdokoliv a rovnou se zapojit – všechny vás tam zvu! Třeba se to chytne.

Děkujem!