Má/měla by literatura v celospolečensky těžkých časech přinášet povzbuzení a povznesení? 

Justin Quinn

Nevím, ale vím, že každé ráno si čtu básně a každý večer padnu na zem a poslouchám povídku. Hodně teď čtu Williama Wordswortha (dnes ráno jeho úchvatná báseň Stray Pleasures), a to mi připomíná, že jsou jiné obzory za tím vším, co teď prožíváme. Poslední měsíc poslouchám povídky kanadské spisovatelky Mavis Gallant. Doporučuji např. Voices Lost in the Snow, kterou čte Margaret Atwood pro New Yorker. Jsem za tyto věci vděčný.

Zuzana Dostálová

Je těžké odpovědět, jestli by měla literatura přinášet povzbuzení v těžkých časech. Literatura sama o sobě tuto povinnost nemá. Je jen na nás, zda využijeme její funkce, jako je například schopnost vyvolat prožitek, vzbudit fantazii, navodit vnitřní uvolnění nebo dát příležitost útěku od každodenních starostí a vytvoření ideálu krásy. V každém případě literatura je bezpečným a užitečným místem v jakýchkoliv časech a neměli bychom na to zapomínat. O to víc bychom si jí měli vážit a podporovat ji.

Derek Rebro

Literatúra, respektíve umelecká tvorba by mala byť tým, čím je v každých časoch, a teda zvnútra, hoci zákonite vždy aj okolím – nie však prvoplánovo, nefunkčne programovo – motivovaným (im)pulzom, ktorý hoci aj v temnom, mútnom, (seba)ironickom pootočení mnohým povzbudenie (nezámerne) prinesie – osobne ma napríklad vždy nabudí až rozosmeje písanie Houellebecqa, ktorý by mi mal byť proti vôli hádam všetkým.

Tereza Riedelbauchová

Spíše ano. Bude však poměrně těžké takové kvalitní texty – snad kromě knížek pro děti – hledat v současné literatuře, alespoň v euroamerickém prostoru. Z české klasiky bych doporučila oprášit autory meziválečného poetismu. Osobně si myslím, že je mnohem těžší napsat dobrý text, který se zabývá spíše těmi pozitivními záležitostmi. Ke světlu je potřeba se přes všechny temnoty dlouho probojovávat. V současnosti však budou – dle mého názoru – vznikat převážně apokalyptické texty.

Ondřej Lipár

Próza a poezie můžou nabízet jiné světy, odlišné úhly pohledu nebo nové způsoby pojmenování skutečnosti. Empatickým a pozorným čtením se tak můžeme nejen na chvíli ocitnout na jiném místě, ale třeba také v mysli někoho jiného. Můžeme porozumět něčemu, co nám dřív unikalo. To je samo o sobě dost povzbudivé. Literatura to ale málokdy může dělat programově – vždy jde o dialog mezi čtenáři a textem nebo autorkou/autorem, v němž se teprve tvoří význam. A povzbuzení se stejně dobře může odehrát tak, že si přečtu text někoho podobně ztrápeného, jako jsem já – nejsem sám!

Simona Racková

Otázka je, zdá se mi, trochu návodná – a trochu provokativní. Je totiž jasné, že jakákoli dobrá literatura tu není k účelu „povzbuzovat a povznášet“. Autoři, doufám, stále mají plnou svobodu k tomu, vyjadřovat se přesně tak, jak chtějí a potřebují – je ale fakt, že bych jim (i sobě) přála, aby z téhle nepopiratelně těžké doby vzešla díla, která budou silná a která ji (v první řadě) překonají, a třeba i vystihnou.

Vojtěch Kučera

Povzbuzení a povznesení by měla literatura přinášet v jakýchkoli časech, celospolečensky těžké nevyjímaje. Podstatné je právě ono povznesení, od slova vznášet (se). Tedy být lehký. Bez tíže. Nejde o téma, ale o vibrace. Výsostnými příklady této katarze v literatuře jsou mi např. Skočná Louise Ferdinanda Célina nebo Aurelie Gérarda de Nervala. Prostě žádná sranda. Tak se to má ale s veškerým uměním!

Dagmar Urbánková

Nemůžu mluvit za jiné; já osobně povzbuzuji a povznáším ráda – nebo se o to alespoň pokouším…

Jiří Dynka

Literatura sama o sobě potenciálně, neprogramově, mimoděčně, neaktivisticky, nadčasově přináší duchovní povzbuzení – omezenému okruhu lidí.

Ó řekni, básníku, co činíš? – Slavím.
Leč smrtící, co obludně jde tmavým,
jak snášíš to, jak přijímáš to? – Slavím.

Zuzana Lazarová
Pokud je těžkými časy myšlen současný krizový stav, tak se domnívám, že krize přicházejí a odcházejí stejně tak, jako slunce zapadá, aby druhý den zase vyšlo. A stejně tak jako slunce zachází jen pro lidské oči, které je zrovna vidí, ve skutečnosti nezapadá nikdy, tak ani krize nemá mít s funkcí literatury mnoho společného. Literatura by měla lidem přinášet čistou radost pokud možno nepřetržitě.

A kdo by snad chtěl čtenáře povzbuzovat jen během krizových stavů, ať jde raději dělat nemocničního klauna, bude tak literatuře jistě prospěšnější.

Kamil Bouška

Takto formulovaná otázka je past. Předpokládá totiž implicitní všeobecnou shodu na tom, že literatura by cosi měla a cosi neměla ve vztahu k společnosti. Předpokládá, že rovnou můžeme diskutovat pouze o tom, co by měla/neměla literatura dělat, nepočítá však s diskusí na téma, zda by vůbec měla cokoli dělat nebo nedělat a kdo nebo co by ji mělo k takovému konání/nekonání přimět nebo zavazovat. Jsem poslední, kdo by se zastával věží ze slonoviny a umění pro umění. Domnívám se, že umění vzniká vždy ze vztahu k skutečnosti, která mu předchází a navazuje pokaždé nový vztah k skutečnosti, kterou proměňuje.

Ale pokládá-li společnost nebo jedinec otázky typu Co vlastně od umění chceme? nebo Jak by to umění vlastně mělo působit?, pak je na místě konstatovat, že tazatel umění nechápe, je mu cizí a především proto by se neměl umění nijak věnovat. Proč? Protože literatura (a umění vůbec) není na světě od toho, aby uspokojovala společenskou poptávku a plnila očekávání veřejnosti, ať už té široké nebo úzce akademické. Společnost, která si odpovídá na takto položené otázky a odpovědi pak považuje za relevantní platformu pro kritéria, kterými hodlá posuzovat umění, degraduje umění (a literatura je součástí umění) na masový nebo naopak elitářský konzumní produkt. Kastruje kritický potenciál umění a v důsledku dekultivuje sebe samu. Ve svobodné a demokratické společnosti se totiž takové otázky nekladou. Ve svobodné a demokratické společnosti se umění nechává volně dýchat a jít svým vlastním směrem. Společenské požadavky na podobu, obsah a účel umění se tvrdě kladou vždy naopak ve společnostech nedemokratických a nesvobodných. Každého průměrného diktátora, který disponuje trochou politické moci, napadne otázka, jak by umění vlastně mělo nebo nemělo působit.

Je lhostejné, jestli společnost klade na umění požadavky politické, estetické, genderové, náboženské a v širokém slova smyslu ideologické – v každém případě jde o nárok, který ubližuje umění a nakonec i celé společnosti. Umění nemá na požádání společnosti poskytovat obraz, který sama o sobě chce mít. A pokud je posuzováno na základě mimouměleckých kritérií a toho, do jaké míry vyhovuje společenské poptávce a nikoli podle jeho umělecké jakosti, pak jde o soud ducha, který je umění nepřátelský.

Zkusme si představit takového idiota (autora), který právě usedá ke stolu nikoli, aby svobodně psal, ale proto, aby už při procesu tvorby zohledňoval společenské požadavky a potřeby víc než ty umělecké, o které si říká jeho psaní. Smutný a/nebo komický pohled. Jistě, dobré umění v sobě vždy nějak obsahuje celek skutečnosti, ale to nelze objednat a nebylo možné to objednat ani v renesanci.

Myslím si, že literatura může poskytovat povznesení a povzbuzení za každého času už (a pouze) tím, že svobodně vzniká a je.

Bianca Bellová

Ne.

Milan Ohnisko

Nemá a neměla by v jakýchkoli časech přinášet než sebe: z vnitřního pnutí. Vzejde-li z toho „povzbuzení a povznesení“, nebo noční můra, není pak otázkou modálních sloves, ale něčeho, co z punkevních a ještě hlubších sfér napumpuje inspirace autorovi do srdce a hlavy.

Pavla Horáková

Podle mého názoru není třeba, aby literatura sama sebe úkolovala, natož aby ji úkoloval někdo zvenčí. Domnívám se, že pokud se umění chová autenticky a spontánně, dokáže uspokojit kompletní škálu poptávky kolektivního vědomí i nevědomí a nasytit duševní, duchovní i emocionální potřeby svého publika v jakýchkoli časech.

Radek Fridrich

Výhodou literatury je, že dnes nemusí vůbec nic, jelikož nemá tak významnou společenskou roli jako v dřívějších dobách, jako např. česká poezie reagující na nástup nacismu před 2. sv. válkou. Nicméně si myslím, že by mohla v časech koronaviru přinášet něco jako úlevu a proč ne i povzbuzení. Zatím jsem však zaregistroval tištěné texty spíše reflektující nouzový stav a jeho individuální prožívání jedince. Dokonce máme i aktuální povídkovou knihu Jana Sojky Rodina a jiné regály z nakladatelství Host, ale povzbuzení v ní rozhodně nehledejme, spíše rozpad vztahů na pozadí Covidu 19. Ale nějaká kniha plná povzbuzení by určitě byla pro spousta čtenářů vzpruhou a rád bych si ji přečetl.

Daniel Soukup 

Upřímně řečeno, nepřeceňoval bych ani ochotu literátů řídit se skutečnou nebo domnělou společenskou objednávkou, ani připravenost společnosti čerpat povzbuzení zrovna ze současné literatury. Ať už to respondenti této ankety vidí jakkoliv, nejspíš budou beztak literáti dál psát a čtenáři číst, co uznají za vhodné, a většina společnosti se bude se současnou literaturou dál míjet. Připadá mi, že citlivost vůči aktuální společenské poptávce je – spíš než u autorů – možná důležitější u redaktorů různých periodik. Kupříkladu London Review of Books letos rozesílá několikrát týdne „anti-news newsletter“ – odkazy na vybrané, tematicky různorodé články ze svého bohatého archivu, které, ač „ne všechny jsou veselé“, mají čtenářům pomoci myslet i na jiné věci než koronavirus. Připadá mi to jako dobrá cesta, jedna z možných.