Jaká byla vaše role při přípravách letošní Drážďanské ceny lyriky, která se nakonec musela obejít jen s virtuálním ceremoniálem (výhercem DLP 2020 se stal, Cenu publika za své video z vany získal finalista Ondřej Krystyník)?
Byl jsem členem předvýběrové poroty. Porota měla tři členy, dostali jsme krabici s anonymizovanými texty, jimiž autoři obeslali soutěž, naším úkolem bylo vybrat a hlavně se shodnout na pěti českých finalistech. Totéž činila na druhé straně Krušných hor německá předporota. Pro mě to byla nelehká věc. Dneska je pojetí poezie tak rozvolněné, že si často nejsem jist, zda to či ono místo má nějakou váhu, anebo naopak není docela neumělé. Neumělost, vykolejenost, křečovitá stylizace, odtažitost, nejapnost, bizárie se staly hodnotami o sobě a je otázka, jakou roli je jim člověk ochoten přiznat. Nakonec na mě zapůsobily i texty, jež jsem zároveň považoval za zjevně insitní, byl jsem v pokušení do finále propašovat i kategorii, v níž se zkrátka hlásí o slovo umění skrz neumění. Protože je to spolehlivě zajímavější než většina poučených snad, ale neoriginálních pokusů.

Co o soutěži soudíte, jakou má „roli“ v českém a německém básnickém světě? Jen shrnu, že z ČR jsou nositeli DLP například Petr Hruška, letošní porotce, Viola Fischerová, Marie Šťastná, v nejbližších uplynulých ročnících zvítězila Simona Racková nebo Jan Škrob.
Soutěž má roli exotickou a osvěživou. Drážďany měly pro nás v Česku vždy svou magii, bylo to kouzelné cizí město hned za hranicí, opravdu schopné dráždit představivost. Byl jsem v Drážďanech nesčetněkrát a z nejrůznějších důvodů, jako kluk s rodiči, později jsem tam mnohokrát hrál jazz na drážďanském festivalu anebo ve slavném klubu Tonne, vzpomínám, jak se do Drážďan v dobách omezeného cestování vyráželo “na otočku” na retrospektivu Paula Klee, na téhle cestě mě pohraničníci vyhodili z vlaku, neb jsem nebyl oholen jako na fotce v pase, vzápětí se mi ale povedlo překročit hranici stopem v Hřensku, kde pohraničníci byli méně bdělí, a do snových Drážďan jsem dorazil jako do podvečerní rozsvícené Mekky… Čili je jen v řádu věcí, že tohle kouzelné město dnes Čechy a Němce spojuje básnickou cenou. A když se zamyslím, v Čechách vlastně žádnou jinou cenu pro básníky nemáme. Ortenova cena je ohraničena věkově a v jediné kloudné české literární ceně, Magnesii Liteře, je poezie vždycky popelkou, léta se k ní nevázalo žádné finanční ocenění a mnohdy její básnickou sekci média docela ignorují. Takže vlastně zaplať bůh za Drážďanskou cenu lyriky, má nezastupitelnou roli. Nadto je víc než naše, a to je evropanské plus.

Je podle vás koncept básnického soutěžení slučitelný s podstatou poezie a básnictví?
Je slučitelný, i když s podstatou poezie zároveň nijak nesouvisí. Člověku je poměřování se v různých disciplínách zkrátka vlastní, v poezii a dalších uměnách se soutěžilo dokonce ještě na olympijských hrách v Londýně roku 1948. Kdo dneska ví, že skladatel Josef Suk vyhrál stříbrnou olympijskou medaili na olympiádě v Los Angeles 1932, ha? Možná ale zrovna fakt, že sotvakdo dnes bude Suka považovat za olympionika, je připomínkou, že všechna sláva polní tráva a umění se děje jinde než ve světle reflektorů. Na druhou stranu kdoví, jestli jsme si nezvykli pojímat poezii trochu zúženě. Na Sardinii má třeba staletou tradici soupeření v improvizované zpívané poezii, kde se zachází se složitými rytmickými a verbálními strukturami, náročnými na paměť a znalost tradice… My tady dnes pojímáme poezii více méně jako psanou osobní lyrickou reflexi, a hotovo. Smeknu před někým, kdo své básně na básnickém “čtení” odrecituje zpaměti…

Jak hodnotíte práci překladatelů na Drážďanské ceně lyriky – jsou nuceni převést do druhého jazyka značné množství textů, brožura s finalisty pro každý ročník vydá dokonce na knihu. Pracují přitom celé dva roky – prakticky od uzávěrky zasílání příspěvků až do finále, kdy se navíc často podílejí na tlumočení nebo závěrečném ceremoniálu.
Musí to být řehole. Nedovedu si to představit. Je ale skvělé mít ve výsledku k dispozici spoustu textů dvojjazyčně. Doufejme, že ty texty najdou uplatnění i mimo samotnou drážďanskou cenu.

Součástí ceny je rovněž Cena publika. Každý z finalistů (letos jich bylo 10, po pěti z každé země) má za úkol před drážďanským publikem předvést své básně v co nejlepším světle. Záleží tedy na tom, kdo je v publiku, a samozřejmě i na tom, jak dobrý interpret a recitátor je samotný autor.  Letos probíhala tato linie DLP formou ankety, která hodnotila zaslaná autorská videa s přednesem – a hlasovat mohla široká veřejnost. Jak hodnotíte tuto „přídatnou“ cenu?
Na videích je navíc k textům taky vidět, jak se kdo ke své poezii staví, jak ji chce poslat do světa. Je tam znát nějaký temperament, představivost ještě jiného druhu než ta, která se jeví v textu. Je to ale záludné, někdy zkrátka míň je víc. Dobrý mikrofon může být lepší než sebeodvázanější efekt. Někdy vážně postačí video se statickou fotkou, kdy se člověk může zaposlouchat jen do dikce a hudby slov. Do němčiny, již zná a miluje, ale jíž nerozumí, jako v mém případě.

Měl jste letos vystoupit na večerech čtení finalistů na třech místech, včetně Drážďan – ovšem coby hudebník. Jak vnímáte toto propojení poezie s hudbou?
Tuhle otázku dostávám jako hudebník a literát pravidelně, přitom čím dál víc si myslím, že by si ji měli klást spíš sami literáti, kteří hudbu neprovozují. Protože pro mě jde o věc hlavně dost praktickou: zaimprovizovat na nástroj, zareagovat hudbou na situaci, slova, něčí hlas a dikci anebo třeba na osvětlení v sále, znamená v dané chvíli napojit se na rezervoár všelijakých znalostí a zkušeností, počínaje těmi vyloženě instrumentálními (abych měl dobrý plátek) a konče hudební a zvukovou imaginací… Když začnu improvizovat, musím od první noty zvolit nějaký rytmus, tonalitu, témbr… Od začátku musím nějak zpívat. Jsem vždycky rád, když dnes v poezii taky někdo zpívá, a nemyslím ani tak vnější zpěvnost či rytmičnost, ale niterný zpěv, rytmus a tonalitu řeči a myšlení. Aby báseň nebyla jen pospojovaná a posléze přečtená slova.