Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

jaké to je, být ženou a tvořit?

cituje ve svém textu „Neříkejte ženám holky“ (s. 6–7) otázku, jež jí je často kladena, prozaička a scenáristka Sára Zeithammerová, s níž vám v přítomném čísle Tvaru nabízíme profilový rozhovor a dvojrecenzi její nové knihy Svatá. Jím se zapojila do diskuse o udržitelnosti literárního provozu, započaté Dorotou Ambrožovou; slíbil jsem vám minule poslední dva příspěvky do ní, toto je tedy první z nich. Přemýšlím, co všechno se v té otázce, která je zřejmě kladena vážně, skrývá. Kam až sahají genderové souvislosti toho, čemu jsme široce začali říkat udržitelnost.

Necítím se vůbec kompetentní pískat tenhle zápas, žensko-mužské setkávání a míjení a vše, co na tuhle prastarou binaritu lze převést, je sférou, kde se v poslední době tradično a progresivno urvává ze řetězu snad nejvýrazněji – překonávání historických modelů, nejisté hledání nové dynamiky, komunikace zpotvořená algoritmy (to seznamování!), projekce minulých traumat a nově objevená potřeba o nich mluvit, to vše způsobuje, že z toho jednomu jde hlava kolem. Kdo nevěří, ať běží třeba k ohlasům na stále ještě čerstvé výsledky parlamentních voleb: jaká panika se strhla, když se za pirátskou stranu dostala do sněmovny řada mladých žen. Kolik kleslo čelistí, když padly zábrany a vyšlo najevo, jaký typ maskulinity (a tedy jaký typ lidství, protože muži jsou také lidé!) reprezentuje čerstvě zrozená politická strana, jejíž přínos světu spočívá ve schopnosti jejích představitelů správně kroutit volantem.

Jenže ono „Necítím se kompetentní“, které jsem použil na začátku předchozího odstavce – právě to, přiznává Sára Zeithammerová, u sebe samé vnímá jako téměř zautomatizovaný model odpovědi na otázky, které ve veřejném prostoru dostává. Ve starověké rétorice a následně ve středověké topice to byla také zautomatizovaná formule, topos skromnosti: Nejsem hoden psát o tak vznešeném tématu, moje vzdělání a eloquentia nejsou dostatečné… Ale ten strukturální rozdíl obou sebezpochybňujících výroků je přece vidět na první pohled: antický a středolatinský autor strategicky zvyšuje svou důvěryhodnost, to, o čem mluví současná prozaička, je internalizace společenského vzorce.

Rétorika je ornament, ba bombast.

Nevím, jestli je to tím, že ji vidím zřetelněji […], nebo jestli jsme se opravdu tak změnili my všichni, ale ta propast tu je a ochota o tom vést dialog často nízká,

zazní v závěru našeho rozhovoru se Sárou. Možná že to, co nám schází, je opravdu úplně jednoduše schopnost vést dialog. Zralý, dospělý dialog: na tom není nic spektakulárního. Zralost není nic, co by se dobře sdílelo, vyprávělo, nebo dokonce prodávalo. Nic, co by algoritmy odměňovaly, co by kvůli tomu, že je to nejviditelnější, povýšily na nejrelevantnější. Otázka, ke které to celé směřuje, je nasnadě: Umí nám v tom pomoci literatura?

Myslím, že si můžeme dopřát útěšlivou odpověď. Ano, umí. Dorothea Brooke a paní Dallowayová, Bezuchov a Mersault – tady všude, u postav mužských a ženských, lze přemýšlet o morální síle a tradiční autoritě, o svobodě a přizpůsobení, o integraci principů. A jak je tomu v současné české literatuře?

Jsem si zcela vědom toho, že tenhle závěr, notabene s otazníkem, nám moc nepomůže. Ani v končící debatě, ani nikde jinde. Ale jak už jsem říkal: nejsem kompetentní.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, nedramatické čtení.