Autor začíná svoje obsáhlé dílo popisem osobní účasti na oslavě svátku Beltane 30. dubna a dělí se o svoje euforické pocity z pospolitosti a sounáležitosti účastníků, atmosféry i naplněnosti celé akce. V celé knize důsledně vychází z autopsie, vlastního poznávání fenoménu, terénního výzkumu, komunikace s aktéry. Vznikla tak kniha, která upoutá svou živostí i angažovaností v celém komplexu otázek s archaickým i moderním pohanstvím spojených.

Otázku představuje už jen samotný význam slova „pohan“. V průběhu času získalo negativní konotaci, stalo se synonymem pro nekřesťana, označovalo modloslužebníka, barbara, divocha, outsidera. Pohanští bohové byli chápáni jako proradní démoni. V religionistické perspektivě ale není věc tak jednoduchá. Horák (a řada jeho kolegů) Kelty, druidy nebo staré Slovany nezařazuje mezi pohany. Ukazuje rovněž specifikum římského náboženství, u něhož lze s úspěchem pochybovat, zda vůbec náboženstvím bylo – lidé bohům obětovali, ale zároveň v ně nevěřili, či se jim dokonce posmívali. Autor v této souvislosti konstatuje, že dnes

se nám zdá nepředstavitelné dělat něco, v co nevěříme a nevidíme v tom smysl nebo význam
s. 64;

zde se manifestuje generační diference, Horák (1988) již samozřejmě nezažil oslavy 1. máje, 7. listopadu a další oficiality minulého režimu, v němž bylo takové konání zcela běžné.

I křesťanství si muselo svůj vztah k pohanům vyjasňovat – buď ho zcela odsuzovali, nebo naopak respektovali (pohané znali a uctívali nejvyššího Boha). Zvláštní roli zde hrála protestantská teologie a osvícenské myšlení. Podle Herdera se náboženství zkazilo a zdegenerovalo, z kněží se stali lháři. Protestanté navíc kladli antické pohany naroveň s katolíky. Antropologové se dlouho domnívali, že pohanské zvyky a obyčeje přešly do folklóru a lidové pověrečnosti, výzkumy to však nepotvrdily, vykazují zpravidla jiný původ (důraz na teze o křesťanské nápodobě pohanských rituálů a svátků ale nejspíš vycházel i z dobových proticírkevních a ateizačních tendencí).

Zlatým věkem zájmu o původní pohanství se stal samozřejmě romantismus, jejž svět tajemné starobylosti fascinoval a poskytoval látku k imaginaci. Keltové, staroseverská božstva i slovanská mytologie se dostávali do středu zájmu umělců i národně zaměřených spekulací. Od romantismu vede přímá cesta k okultismu, jenž exploatoval pohanská témata i motiviku v souladu se svým zájmem o mystéria a tajná učení předávaná zasvěcencům po staletí. Zde se naplno otevřela stavidla fikcí, fantazií, mystifikací a výmyslů.

V poslední části se Horák zaměřil na to nejaktuálnější, tj. vývoj a stav pohanství moderního (wicca, druidství, ásatrů, rodověří; u nás se hlásí k některým formám asi tři tisíce osob, v USA kolem milionu). Kromě faktografické deskripce se tu otevírá řada zajímavých a pozoruhodných otázek – co dnes pohanství představuje, čím je přitažlivé, jaký je jeho vztah k ostatní spiritualitě. Jistě znamená hravou nápodobu, vždyť mezi praxí wiccy a středověkým čarodějnictvím zeje propastný rozdíl (ostatně o podobě pohanských svátků toho kupodivu moc nevíme, hodnověrné prameny vesměs neexistují). Především ale vypovídá o potřebě svobody oproštěné od doktrinálního dogmatismu (jakkoli sklony k němu vznikají i tady; patrně každá spirituální a společenská praxe vyvolává poptávku po ortodoxii i její nabídku, přičemž ortodoxie umožňuje hierarchizaci, nadřazování, očekávání, systém odměn a trestů atd.) a spojené s vytvářením alternativ vzdorujících trendům a hodnotám současnosti i silným vztahem k přírodě.

Soudobé pohanské hnutí nevyhnutelně inklinuje k eklekticismu a synkretismu, jde tu spíše o volnou inspiraci než věrnou rekonstrukci. Bohové jsou rovnocenní lidem – navíc někteří stoupenci je chápou spíše alegoricky či symbolicky. Dominuje idea posvátnosti přírody a spojení se zemí i předky, harmonie, osvobození od negativních představ a vztahů. Důležité místo zastává i ženská spiritualita a úcta k ženství vůbec, takže se zde prosazuje silný femininní aspekt. Moderní pohanství tedy zahrnuje a propojuje náboženství, životní styl, magii i ekologii a preferuje kolektivně sdílenou praxi před vírou.

Autor spatřuje v návratu ke kořenům a renesanci přírodního života přirozenou a perspektivní reakci na technologickou revoluci s jejími dehumanizačními symptomy. Prostředí si vynucuje nutnost azylu v jiném světě a odchod do něj, i pokud by měl být jenom dočasným únikem či hrou, prokazuje svoji smysluplnost. Pokud z tohoto světa vyzařuje tolerance a přívětivost, o to lépe.

Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.