Edice Opium poezie nakladatelství dybbuk získala hnací motor v Michalu Jarešovi, který edičně připravil bezmála polovinu dosud vydaných svazků. Jeho šťastným nálezem se stal i Jan Tumlíř (1926–1985), jehož lyrickou tvorbu představil výborem Krvácení mimo program.

Jan Tumlíř patřil do generace adeptů literatury, která dospívala či dozrávala za války a začala se publikačně prosazovat po květnu 1945. Stýkal se mj. s Chalupeckým a Kolářem, přispíval do různých časopisů, v roce 1948 byl zatčen při přechodu hranic a odsouzen na dva roky. Za dramatických okolností se mu napodruhé podařilo uprchnout (nápomocni mu při tom byli spisovatelé Ladislav Dvořák, Petr Kopta  a pozdější právnička a politička Dagmar Burešová), poté studoval na Yale ekonomii, pracoval ve Svobodné Evropě a nakonec v Ženevě v instituci GATT; 1951 vydal v New Yorku svou první a poslední sbírku Hořká voda. Jareš ji do recenzované knihy zařadil celou a doplnil ji texty z předúnorových i exilových časopisů.

Tumlířova poezie odráží atmosféru čtyřicátých let s hlubokou zkušeností války a „revoluce“, tj. květnového povstání, a dále převrat, exil a reakce na znevolněný domov. Během oné dekády se poetiky řady autorů přibližovaly a dotýkaly – Jareš v doslovu Tumlíře přirovnává k Blatnému či Listopadovi, ale mnohé jej spojuje i s autory Skupiny 42. Je to zejména prožitek města, v němž se rodí i uhasínají touhy a naděje a jenž iniciuje pocit zvláštní teskné anonymity a zároveň sounáležitosti („pod tímto světlem je město a válka / Víš, naše mládí.“ – s. 45).

Básníkův výraz, plný dynamizujících personifikací, postupuje od plachosti a  zastřeného vzlyku až k patetickým výkřikům. Dobou i davem vnucená indiferentnost zakrývá hlubokou touhu po srozumění a vášnivém  citu („Tváře lidí v ulicích / jsou k smrti lhostejné. / A přece za nimi tygři / mňoukají hladem v slepé zuřivosti / drásat a žrát teplé maso lásky“ – s. 33) Člověk se tady, „v tomto velikém zápase / na všech nárožích“ (s. 24), ocitá v osudí i v osidlech, chystá se mu osud „předem odměřený, vypočítaný, označený v plánu“ (s. 48), také předem rozlomený a narušený zásahem dějin. Mrtví, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, se navždy stávají součástí života svých bývalých druhů („Ty jemuž věčnost vane dírou v spánku / Ty jehož přeťal kulometný pás / Ty černý mrtvý z hořícího tanku / Vy všichni mrtví – Bože co je vás“ – s. 20).

Z válečných reminiscencí se rekrutuje i bolest a doživotní poranění, vstupující do prožívání i každého vztahu – „Milenci / (tak plni něžné tmy) / se pořezali o hořký polibek“ (s. 47).  (Odtud i titul knihy – k něčemu bolestnému a traumatizujícímu nemělo dojít, život ovládly věci nevídané). Příchuť pelyňku prostupuje vše a sama si říká o fakturu expresivní až naturalistickou, v níž ubohé Evropě věstí:  „Hvězdy se přišly / na tebe vymočit. / Ranou v tvém boku vytéka hnis básní“ (s. 50). Pocit nějakého základního, neodstranitelného znečistění a znesvěcení  prostupuje celým Tumlířovým viděním – „Studánky načpěly kouřem / […] a na dně kostřičky ptáků“ (s. 79). Básníkova teskná melancholie je ale také strůjcem silných obrazů, často evokujících noc, noční zpěv či přechod dne a jitra („Už slyšíš / prvního kohouta zpívat na soutoku krve a tmy?“ – s. 84) nebo svobodný let ptáka („Ze stínu smrti blýská jeho křídlo“ – s. 52), jenž překrývá děje,  které na člověka padly jako těžká, vodou nasáklá deka.

Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.