Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

když se v posledních letech mluví – nejen v kontextu vydávání knih – o udržitelnosti, už dávno se tím nemyslí jen její environmentální aspekt. Spojené národy ještě před covidovou pandemií stanovily 17 cílů, jichž by bylo třeba dosáhnout, aby byl náš život na této planetě nadále udržitelný, a patří mezi ně třeba boj s chudobou a hladem nebo s nerovnostmi. Agenda trvale udržitelného rozvoje je ambiciózní, dokonce možná až utopická. Přesto je stále zřetelnější, že ji nemůžeme jen tak přejít mlčením. V našem oboru otevírá nebo čím dál naléhavěji přivádí do popředí nové otázky ohledně etiky produkce, přístupnosti obsahu nebo třeba přehodnocení role autora, nakladatele a navázaných iniciativ.

V tomto kontextu bych vás rád upozornil na dva texty v tomto čísle. Prvním z nich je úvaha Doroty Ambrožové v rubrice Literární život na s. 8, která důrazně říká, že co se týče spisovatelského řemesla – a platí to mutatis mutandis nepochybně i v jiných oblastech umění –, volný trh prostě neexistuje. Knižní trh je tak silně strukturovaný, že rovné šance nejsou. O důvodech se můžeme bavit dlouho, patří mezi ně významná tržní síla několika hráčů a jejich marketingových strategií, předvídatelnost a žánrová omezení, mediální reprezentace a moc algoritmů – a abychom byli fér, koneckonců i dotace z veřejných zdrojů, bez kterých by nebyla ani řada vysoce kvalitních knih, ani časopis, který právě čtete, jsou nástrojem, který nerespektuje tržní dynamiku. Třebaže, zopakujme, směrem správným. Správným, protože společnost, která podporuje umění, na tom v konečném součtu vydělá. Byl bych moc rád, kdybychom se už vymanili z devadesátkového přesvědčení, že odpovědí je individuální zodpovědnost každého jednotlivce za to, do čeho investuje kapitál, který má k dispozici – a kapitálem nemyslím (jen) finance, ale kapitál sociální, časový, kulturní, energetický a další – včetně odpovědnosti za rozhodnutí „trpět pro umění“. Jak Dorota Ambrožová píše, nefunguje to. Svobodná volba je argumentační faul.

Jak hodně velký argumentační faul, ukazuje i druhý text, k němuž bych rád nasměroval vaši pozornost. Nachází se v rubrice Nad knihou na s. 18 a je věnován reflexi publikace Až skončí práce Helen Hester a Nicka Srnicka, jejíž český překlad Terezy Stejskalové záslužně uvedlo knižní vydavatelství Deníku Alarm. Zde se pojmenovává řada rovněž devadesátkových mýtů, či spíše mýtečků, které v myšlení určité části české společnosti zakořenily tak, že se vykořenit dají už jen těžko. Vlastně se tu říká něco podobného jako v předchozím jmenovaném textu:

V kapitalismu je jen málo prostoru pro úvahy o tom, co bychom měli dělat; otázka svobody je předem uzavřena. Většina z nás se musí vzdát čtyřiceti a více hodin týdně výměnou za přežití. […] Odpovědnost za nízké finanční ohodnocení společnost přenáší na jednotlivce a rámuje je jako ryze osobní provinění. Nejvíce se doceňuje individuální vytrvalost, odhodlání a sebedisciplína.

Chceš, umělče, trpět pro umění? Tak směle do toho. Pokud se uměním neuživíš, asi jsi se málo snažil.

Je to udržitelné? Ani trochu. A čím déle budeme tento stav omlouvat, tím déle budeme spoluvytvářet prostředí, které je vyčerpávající, nespravedlivé a v konečném důsledku kulturně ochuzené. Literární provoz, který přežívá také díky neplacené práci, večerním směnám po „opravdovém“ zaměstnání a neviditelné infrastruktuře péče (většinou ženské), není hrdinský. Je pokřivený. A právě proto musíme mluvit o udržitelnosti i v kulturním sektoru. Nejde tu o nic menšího než o proměnu celého systému tak, aby nepočítal s vyhořením jako podmínkou své vlastní existence.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, kapitalizované čtení.