Už před dobře pěti lety, při sestavování antologie Krátká báseň, jsem si nemohl nevšimnout, jak jsou ta haiku Katky Soustružníkové (Haiku, 2016) vyvedená. Jak dokážou zevnitř probudit. A podobný pocit mi nabíhal i při uvažování nad monografií Evy Urbanové O muškátoch, mravcoch a jarabinách (s výmluvným podtitulem Slovenský variant haiku), kdykoli za příklad citovala ukázku od Petra Kovalika, ať časopiseckou, či zatím z rukopisu. Bude to událost, pomyslel jsem si nad ohlašovaným titulem nakladatelství DharmaGaia Sýkorník (dvojsbírka haiku).

Ano, přitakám genologickému uchopení Evy Urbanové, chápající „slovenský variant haiku“ – obdobně i pro české jazykové teritorium – jako subžánr. A z hlediska poezie jako takové, taxonomicky, coby jeden z nejryzejších vývojových projevů tzv. krátké básně, napojující se u nás na tradici epigramu, aforismu… Neboli ještě jinak, vzhledem k proběhlému kolokviu Minimalizmus v súčasnej slovenskej poézii a v poézii európskych krajín v Ružomberku (21. 6. 2024) a z něho vzešlého sborníku pod podnětným názvem Vitalita dostredivého jako neutuchající, nevymýtitelný výraz naší potřeby vyjádřit se téměř z ničeho, jakoby mlčením; nebo jak oba autoři v internetovém rozhovoru s Evou Urbanovou (Knihy na dosah, 21. 9. 2024) na otázku po jedno- či dvouslovné charakteristice haiku shodně odpověděli: „nedokončenost (nedopovězenost)“; „to nedopovedané“.

V tom ohledu má vlastně „dvojsbírka“ části tři. Tou první, vstupní, je předmluva Pavla Martince „Fenomén haiku“ a budiž připomenuto, že Martinec svým osvětovým přístupem doprovodil již zmíněnou prvotinu Katky Soustružníkové z roku 2016. Tentokrát však v jistých aspektech – neboť obecně je třeba Martincovo editorské úsilí (viz antologie Míjím se s měsícem, Šálek dál hřeje dlaně) jistěže ocenit – až nezvykle formativně: „upravovat si realitu jen kvůli uměleckému účinku by bylo neslučitelné s vnitřní podstatou haiku a s nepsanou smlouvou, kterou uzavřel se svými čtenáři.“ (s. 12) Jenže odpovídá to opravdu starojaponské tradici? Je přece známo, že i u pověstného Bašóova „žbluňk“ stálo původně dvojverší, k němuž tento bard teprve hledal první pětislabičný verš. „Uvažovanou variantou úvodního verše bylo i pětislabičné jamabuki ja (hle, horská růže)“ – připomíná naše přední japanoložka Zdenka Švarcová (Vesmír v nás / Inspirace a útěcha v japonském jazyce a literatuře – s. 104). „Starý rybník“ se tam tudíž nakonec usadil nikoli pro „čisté pozorování“, nýbrž především z hlediska výhodnější samohláskové konstelace (pro japonskou míru zavřenosti/otevřenosti textu).

Třeba dát za pravdu Uenovi Józóovi, který o Bašóovi říká: ‚Psal o jakési radosti, již mu skýtalo vychutnávání skutečných věcí. K vyjádření této radosti jednoduše a prostě dával skutečnosti jinou podobu, přeskupoval ji. To je ostatně typické pro všechny básníky haiku.‘

– předestírá se již na s. 50.

Nicméně Soustružníková s Kovalikem nemají problém zachovávat, co Martinec k fenoménu haiku po formální a obsahové stránce, i s odvoláním na překladatelské úsilí Antonína Límana, dlouhodobě vytyčuje. Takže v případě Kovalika na památném území Bitvy tří císařů – „Slavkov u Brna / cestou na Pratecký kopec / bitka dvoch vrabcov“ (s. 90) – i dva vrabci obstojí. Když ale u Soustružníkové náhodně čteme „Březnové ráno – / na korunách krokusů / září krystaly“ (s. 54), případně „Náměstí Míru – / ve spárách dláždění / květy chudobek“ (s. 46) – samo se ukazuje, že pouhá nemetaforičnost, prostota, dodržování tradiční rytmizace, přítomnost předělu či sezonního slova nepostačí. Obzvláště vůči těm od ní daleko prozářenějším: „Obličej za sklem – / mozaiku přeskládává / každá kapička.“ (s. 42) To u výběru z Kovalika je dojem přece jen vyrovnanější, ale i od něj lze postrádat jedno z nezapomenutelných: „hľadím do diaľky / bývam pod tamtým mrakom / vpravo od vrany“. (O muškátoch, mravcoch a jarabinách, s. 88)

Prostě Sýkorník – nádherný zastřešující název. Katka Soustružníková – coby autorka, o jejímž debutu Antonín Líman v úvodním slovu předznamenal: „patří k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru u nás vyšlo“ (s. 5). Peter Kovalik – nečekaně nadějný autor z kdysi společného soustátí. To už by si přece zasloužilo mít v jedné knížce: to nejlepší z Katky Soustružníkové a stejně tak z Kovalika; bez ohledu na poukazování, co kdy kde vyšlo. Neboť žánru haiku vlastně prospívá jeho neustálé zpřítomňování, ba replikování v jiném kontextu, posloupnosti… A přitakám, že oba autoři jsou si spíše příbuzenští, než že by se mezi nimi projevovala polarita či jin/jang: „piekla na hodoch / jej pohľad mi až dodnes / vonia koláčom“ (s. 114); „Mámin rukopis – / ta vůně marmelády / po celém domě“ (s. 25). Pouze snad kompozičně jestli trochu neruší, že Soustružníková měla potřebu svou osmdesátku haiku (oproti jednaosmdesáti po sobě jdoucích od Kovalika) ještě víc rozčlenit, a to do tří částí: „Z návratů“, „Z cest“, „Z blízka“. – Bohatý obrazový doprovod Aleny Bártové tušovou technikou sumi-e, zejména ten více náznakový, však celý Sýkorník pozorně zdomácňuje a zároveň jakoby otevírá… k prolétávání.

„Pípání tichne – / hnízdečko rozkolébává / večerní vánek“, zaznívá mateřsky ze s. 69; „trhám jablká / pooberané vetvy / stúpajú k nebu“, díkůvzdává se na straně 117. „Usedá k oknu / dlaň z druhé strany skla / obtéká déšť“ (s. 42) – navozuje atmosféru (sabi?) Soustružníková; „hmla pri jazere / vynorená potápka / mizne nad vodou“ (s. 133) – podotahuje o kus dál Kovalik. Ale někdy jako by Katka Soustružníková psala „jen“ haiku: „Vločky a jiskry / nad hlavami zpěváků – / hasnou a tají“ (s. 46), kdežto Kovalik s haiku i báseň: „park plný ľudí / podľa hlasu spoznávam / len mená vtákov“ (s. 97). A nemůže občas oslabit čtenářský dojem vzájemné sousedství? Vždyť Soustružníkové verše „Stulení k sobě – / nad chalupou kometa / a štěkot lišky“ (s. 27) mají svou hřejivost… s nádechem wabi. Tak proč stále častěji sklouzávám k těm od Kovalika:

ťah divých husí
andulky spia pri sebe
o čosi bližšie
s. 128.

Buď jak buď, potěžkávat, a dokonce posuzovat haiku bývává zrádné. Umí se skrývat. Čeká. Projeví se jen v určitém období apod. K takovým, jež ke mně přicházelo poznenáhlu, skoro nechtě, patří to od Katky Soustružníkové na s. 53: „Skřivánek zpívá / mezi halami přeci / pole v Polabí“. A vida, dnes patří – i pro tu tvůrčí prodlevu v prostředním verši? – k mým nejmilejším.

A tak by šlo nadále chválit, ale jistě i přehlížet, zraňovat… Důležitý vzkaz k přírodnímu klasicistnímu haiku poznamenal jungiánsky v Knížce o lidském stínu Robert Bly: „Američtí básníci haiku nechápou myšlenku, že stín musí povstat a vstoupit do básně, jinak to není haiku. Jejích sedmnáct slabik a scéna z přírody jsou na ní důležité ze všeho nejméně.“ (s. 62) Opravdu Kovalikova slova „hrádza rybníka / z lístia smútočnej vŕby / vyskočil kapor“ (s. 119) mají tu svébytnou přesažnou sílu udržet častější čtenářskou meditaci, na rozdíl snad od těch, jež si nenápadně vyvěrají na s. 94:

lesná studnička
chodievam sa z nej napiť
aj keď nemám smäd?

Nadměrná očekávání bývávají zklamána. V každém případě je však Sýkorník knižním svědectvím básnického přátelství i přes hranice mateřských jazyků a jistě i hnízdištěm a hájemstvím haiku, o nichž se rádo říkává, že přichází tak jednou do roka.