Básníci ohledávají svá jména. Kainar vnímal, že v něm má Kaina. Jana Skácela znepokojovalo, kdo mu v něm stromy kácel. Když jsem se však čerstvé debutantky Kateřiny Koutníkové v Ostravě – na XI. ročníku Butterfly Effect pořádaném Ivanem Motýlem za oběti všech závislostí – na baru pozeptal, co je koutnice, nevěděla. Nevěděli ani další, jichž jsem se postupně před-recenzně ptal, natož že by něco o plachtě oddělující kdysi šestinedělky po porodu zvědělo mé dětství v paneláku.

A jde přesně o ten typ sbírky – jednoslovného názvu – jako Kytice, Měsíce, Samotín, Smuténka, Podivice, která se teprve s každým dalším začítáním otevírá. V případě Koutnice nejen myticky, folklorně či generačně, nýbrž až fyziologicky. Až na hranici duše, ducha, a tím i veškeré naší touhy, čistoty nebo ponížení. Takže není vůbec jisté, kdo koho to píše či „vyšívá“. Zakrývá? Ochraňuje? A i když si skrze vyhledávač myslíme, že něco snad víme, rozeznávaje již plachtu koutní od úvodní, zároveň jako bychom byli s každým slovem, veršem, strofou –

Touho moje, sekero
propadlá do ledu.
Nosím tě v sobě jako šifru
s. 28

– v jakémsi zvláštním nevědomí. Jakoby v dětství vůči rodičům, ve firmě vůči nevyzpytatelnosti trhu, v zázemí týlu vůči frontě apod. Přitom básnířčina řeč je přece tak otevřená, pevná, nezáludná. Každým dalším porodem. Přilnutím. Zříkáním se…

„Koutnice vyšívaná, chvála skrytosti“, personifikuje se na straně 42. A již první básnířčina sbírka, připomeňme, nese titul Skrýše; druhá (s verši „Dotek, kterého ses vzdal, / buší do nebe“) Tíha vlny. Dva základní existenciální „pohyby“, skrytost, obejmutí, které Koutnice – do třetice? – navzájem prohlubuje, usazuje, mytizuje. Ba, jak napovídají závěrečné verše druhotiny („Od té doby se modlím / žensky, milostně“), promodluje! Což dotýká se nyní úplně všeho. I nepřiznaného strachu. I všeho, „co neumím, nemám, nechci“ (s. 30). – Vždyť jak bychom se nechtěli znovu narodit, čteme-li pod incipitem „Čeho se tam v hloubi dotýkáš?“, věnovaném Jakoubkovi: „Mé největší nahoty, / kterou je ti dáno obydlet. / Najdeš-li, / čeho bychom se spolu mohli chytit, / až mě budeš opouštět, / pověz.“

Koutnice, kútnica, koltra či plachta do kúta… sestávala se obyčejně ze dvou pláten, ve středu spojených krajkovou vložkou, skrze niž rodičky vyhlížely do světnice. Ta Terezy Šustkové (1991) je vícedílná: I. „Bílou nití“, II. „Touho moje“, III. „Koutnice“, IV. „Červenou nití“, V. „Pávi, orli, beránci“ – přičemž za krajkovou spojnici (vložku, mřížku) lze považovat právě tu prostřední, v níž:

Dveřmi prochází žena
v porodních bolestech.
Báby jí na šatech rozvazují tkanice,
rozplétají cop,
chvatně odemykají všechny zámky v domě.
s. 35

Co verš, to z krve rodící se mléko, to rozžatá svíce u lůžka, to slova pouze z nezbytí. Žena. Bolest. Tkanice. Cop. Odmykání… Při příchodu na svět, jak při odchodu ze světa. Zaříkání („aby ode mě odplula všechna krev“, s. 36). Litanie z vděčnosti („Tvoje podoba, která mi byla svěřena, / tvoje tělíčko, které mi bylo svěřeno, / tvůj strach, který mi byl svěřen“, s. 39). A k tomu ještě něco navíc, co v milostné poezii dlouho chybělo. Fáze očišťování:

Abych ukrytá za koutnicí
všecka zbělela a našla odpuštění.
Abych své vymydlené nohy složila
podél sebe, aby mi pod peřinou dozrály
až po špičky prstů, přes zahanbená kolena.
s. 36

– Podpořené i příslušnou purifikací lexika, takže ve sbírce nenajdeme žádné: již, však, něhož, či… Pouze: už, ale, které, nebo… Což autorčin výraz velmi nenápadně, ale o to víc způvodňuje, archetypizuje.

Ovšem i postranní „dílce“ jsou stejně nepostradatelné, byť z toho prostředního, spojového, jakoby vycházející a k němu se – s už čtvrtým básnířčiným porodem – vracející. Ať ten vyšívaný bílou „přízí“, v němž se chce „Žíznit po ještě větší žízni, / toužit po ještě větším hladu“ (s. 13), nebo ten „přízí“ (aby to bylo „bystré“, odpuzující uhrančivost očí, praví se na Slovácku) červenou, ochrannou: „Nedotýkej se. Nedotýkej se. / Vyšívám kvítky, co každému drhnou v zubech.“ (s. 48) A že je od čeho, před kým:

Jak tě mám najednou na hrudi,
když přes ni křížím ruce.
s. 49

V žádném případě však sbírka Koutnice není pouhou osobní, reflexivní výpovědí. Rodí se z ní („v prázdném koutě, kde touhy šílí“, s. 12), ale tím napojením na něco, co tu od věků bylo, co se i obřadně předávalo, při svatbě, od kmotry, zkrátka co se odehrávalo též skrze osud společenství („Je večer a porodní báby / v neckách koupou novorozeně / s kouskem chleba a soli“, s. 37), nadosobňuje ji do v pravdě básnické výpovědi, která nikdy není jen za sebe („Naše nenaplněnost přece stále roste, / to slábne pouze její moc“, s. 28); nýbrž která se dává, zápasí takřka přímluvně („a ještě nevím, že v náruči člověka / najdu hořící keř, / propast oběti, hranu, horu, vůni zaslíbení. / Tak tu stojím před tebou, / z prachu vylovená, / třesoucí se vyvržený kořen / namířený proti světlu“, s. 65). Ba zástupně („Je Zelený čtvrtek, / a já neumím trpět s Kristem. / Trpím s Jidášem“, s. 54). I se vším tím, co je v nás neduální, propojené („Světlo a tma se v mysli dotýkají / tak smyslně, až sklo praská“, s. 22), přesažné; pro co stojí přece „zůstat k sobě tvrdá“ (s. 66). „Spát v brnění.“ (s. 66) „Jít ponížení naproti / jako jde člověk naproti dobrému příteli.“ (s. 63) Pro ten – pro naši slabost, nedostatečnost – ztrácející se, však kýžený „dar světla, který znamená / ostřejší vidění bídy“ (s. 71). Jakož pro verše „Být tomuto světu matkou. / Být matkou tohoto rána“ (s. 69), upomínající v návaznosti na rodinné rituály v antice – entymematicky – na skoro nedávné obřady žehnání (Benedictionale) matky před porodem, po porodu, k úvodu do chrámu, úmrtí novorozeněte apod.

Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým (Tvar 21/2022, Kontexty 2/2023), dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“. Věta kladená, „šár na šár“, ale i vytvářející juxtapozice („Vodu na nádobí ohřívá potřetí. / V zemi místo, které svítí. / Modlitba za jediného syna. / Kobaltově modrá stopa po zázraku“, s. 68). S dikcí až obřadní, spájející v sobě lidovost s liturgičností („Takhle jít na věčnost. / Bože, kráčet sehnutá / nesouc na zádech / všechny svoje děti“, s. 32). Se slovem jakoby objímajícím, dobrořečivým („Ve vlnách země, / když velkopáteční ráno / vydechuje úlevou / ze všeho, co je za námi.“ – z básně připsané manželovi), umožňujícím prostupné, téměř vitrážové obrazy („Tak jsi maloval obraz dlouho do noci, / až jsi usnul s hlavou na plátně. / Ráno jsi měl na obličeji / obtisknutou tvář světce“, s. 21); paralelně však s těmi, jež čtenářsky zarazí: ponechávající rázem napospas („Samota tě ukryje, / aby ses mohla nakrmit / bez zdráhání, rozpálenou lžící“, s. 60). Proboha, o jaké vyslyšení („Ověšená třemi dětmi prosím: / Dej mi osívat pole s šátkem na očích, / budit se ráno strachem z mrazu“, s. 68) se tu žádá?

Přitom, přes veškerou snahu o skrytost, neodkrývá se místy autorka („protože neumíš milovat, / chtěla bych tě celou obléct do krásy, / udělat ti místo v lodi“, s. 13) přespříliš? Není opětovně pokoušena („že si z těch rozkoší, kterých jsme se vzdali, / jednou ušijeme polštář / k pokojnému usínání“, s. 23) – parafrázováno z „Přemýšlení o erotu“ Nikolaje Berďajeva – krásou zřeknutí se? O to zřejměji však vyjevuje se úsilí, zápas o ryzost („Není čistota v nás, / jen ta, které se obětujeme“, č. 46), o slzy („Raději chci hledět na tváře svých dětí / tak dlouho, dokud se nerozpláču“, s. 17), o postoje („Na cestě ke svobodě / dnes nečeká žádný posel. / Jen vůle k setrvání“, s. 50), od nichž se někdy poezie až schizofrenně vzdaluje.

Dar veršem vyšívaný. Prostrace poezií… K oltářům praobrazů… Slovem spojeným s naším lidstvím.