***

Ustát ty chvíle,
kdy se mi z těla stáváš obrazem
a zase naopak.
Vděčnost ve vteřinu zlomená jak prut.
Světlo a tma se v mysli dotýkají
tak smyslně, až sklo praská.
Ta touha zvolit si svobodně svého pána.
Ta touha vybrat si.

***

Je Zelený čtvrtek
a já neumím trpět s Kristem.
Trpím s Jidášem.

***

Svou duši zranit,
aby zas ožila.
Vystavit se dotekům,
aby se probudila touha po nedotknutelnosti.
Svou ubohost nést jak znamení na čele,
aby mohlo zachránit
třeba jen jediné pokleknutí.

***

Takhle laskáš své miláčky.
Tím, že jim neslevíš.
Že je vyučíš, neopustíš.
V hladu uspáváš své miláčky.
Na rozsypaném uhlí.
Vše, o co jsem prosila.
Žíněné šaty Judity,
slzy krále Davida,
dar světla, který znamená
ostřejší vidění bídy.

***

Jaká je v tom blaženost
k sobě samé zůstat tvrdá.
Přiložit do ohně svou měkkou peřinu.
Spát v brnění.
Ta úleva, že nezměknu
jako máslo, jako bláto,
břečka z mých slz,
které jsem vyplakala pro sebe samu.

***

Žíznit po ještě větší žízni,
toužit po ještě větším hladu.
K Jákobově studni stoupala v poledni,
šaty přilepené na kůži.
Gesta a pohyby,
které jí nebyly vlastní.
Dlaní se držela za loket,
ruce proplétala za zády, plná strachu i vzdoru.
A právě proto, že jsi tak nepokorná, netvárná.
Protože neumíš milovat.
Chtěla bych tě celou obléct do krásy,
udělat ti místo v lodi.

***

Za takovými okny
s tebou ještě můžu žít.
Ve vlnách země,
kdy velkopáteční ráno
vydechuje úlevou
ze všeho, co je za námi.
Na křížový vrch stoupají naše tři děti,
jejich řasy se dotýkají nebe.

(manželovi)

***

Políbení kříže tak skryté,
jak v každém otci pláč.
Postavit si dům v propasti.
Zbavit se přání, aby tvůj hlas jen konejšil.
Ponořit do proudu své oči, krk i zuby.
Potom mi vracíš v jediné chvíli
celý můj předchozí život.
Podle toho tě poznám.

***

Opustit zděděné myšlenky,
rozdrásat si ret.
Hned jsem tě poznala.
Najednou jsem mohla jít bezcílně,
jako když jsem v dětství utíkala ven do bouře.
Až k tobě se natahuje
dlaň plná semen.
Takové divy uvidíš,
jazyk jako srp,
ani ucho neslyšelo.