Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
Devatenáctý svazek odeonské Edice poezie představuje pátou sbírku Jakuba Řeháka Konkrétní poštolka (2024). Pokud jde o smysly, má autor stejně jako poštolka všech pět pohromadě. Ale co víc – téměř nepochopitelným způsobem vládne i smyslem šestým, probouzí naše nejzasutější vzpomínky. Vzpomínky, o nichž nemohl vědět, a přesto o nich ví víc než my sami, vkrádá se do nich jako kouzelný vetřelec, jazykem proniká do všech skulin v našich rajských zatměních, bystří cit pro smrtelně skutečný, nezopakovatelný život: „auta obrácená na střechy / prach napnutý mezi rámy / bývalých řeznických výloh / rozsypané pouliční sklo / – demarkační čára / přes niž nelze vstoupit dál // blíží se smršť“. Ač se jako esejista kontinuálně věnuje surrealismu, sám surrealista není, jen jistým způsobem na metodu surrealismu navazuje, a to především ve své bujně „surreálné“ metaforice, kterou nicméně vždy používá k účelu zjevení reálného děje tady a teď: „měl jsem ruce / měl jsem ruce / jako je možné mít / úžeh nebo závrať / město pokrýval první líh / šel jsem po ulici / v jejímž podzemí jsi stála“. Konkrétní barevnost u Řeháka hraničí s malířstvím, kdy tahy jeho „štětce“ nenechávají nit suchou:
láska se transformovala
plíce potahovaly perletí
rezavá auta Evropy
na zchudlých silnicích
představovala nadřazenou třídu
nový svět tu byl
v jediném okamžiku.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými. Reynkovsky naivní a plnokrevná venkovská slova, ustájená s pastýřskou péčí, žijí svým denním životem bez okázalosti, v živoucím souladu s přírodou, přitakávající všemu dobrému i zlému. Básně skutečně připomínají jakési posvátné chlévy, betlémy s několika málo postavami, často jen s jednou, rozostřenou, nejasnou. Někde postava chybí zcela. Jsou k zešílení krátké, a přece obrovské vnitřní rozlohou, čímž generují takový podtlak, že člověka přímo vsávají dovnitř. Báseň „V únoru“ zní: „Dřevo mizí / jak chleba.“ Těžko by mohla být kratší a větší. Autor ale nejspíš stále ještě nezašel nejdál, kam až je schopen zajít, když čteme jeho verše:
Mlčet bys
k tomu chtěl víc.Zůstat tím klukem
pod stolem.
Zdeněk Volf ve své poezii bere do rukou bláto, mrvu a kal a jako součást obrodného rituálu je vrací zpět, za úžasu všech zúčastněných. A když „doklade rané brambory mezi hrudky hnoje / do řádků“, cítíme, že se jedná o autoportrét, o popis toho, jak básně vznikají v neposkvrněném početí. Zbývá poslední otázka:
Pro jaké snad světlo
nalétávají mušky do očí?
Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.
I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…
Vklad básnířky a lingvistky Olgy Stehlíkové je zejména v jejím napojení se na původní slovní vnímání, neohrožované dosud dospělostí, jástvím.
Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.
