Básník, překladatel a germanista Pavel Novotný (1976) má na kontě několik básnických sbírek, které mu společně s dalšími uměleckými projekty vynesly pověst experimentátora, kladoucího neobvyklý důraz na akustickou stránku literárního textu. V roce 2020 se však začala v rámci jeho tvorby psát nová, výrazně odlišná kapitola, která mu přinesla nejen uznání kritiky, ale i pozornost mnohem početnějšího publika. Tehdy totiž v nakladatelství Trigon vyšly Zápisky z garsonky, sbírka devatenácti básní tvořících pečlivě komponovaný a výrazně autobiografický cyklus, jehož lyrický subjekt můžeme do značné míry ztotožnit s autorem. Liberecký rodák se tu ponořil do světa svého dětství a dospívání na severu Čech za normalizace, přičemž jeho intimní a současně civilní výpověď, mající podobu epicky laděných básní, dokázala oslovit široké řady čtenářstva.

Není proto divu, že se Pavel Novotný ke stejné látce později vrátil, a to dokonce několikrát. Po Zápiscích z garsonky, které získaly cenu Magnesia Litera za poezii, následovaly volně navazující sbírky Dědek (2020) a Procedura (2022), v nichž dostal více prostoru nejprve otec autorovy matky (rázovitý patriarcha rodu a nejvýraznější figura spisovatelovy osobní mytologie) a posléze i pisatelovo alter ego (líčení jeho akademického působení – konkrétně procedury habilitace – s přesahem do Německa). Když se však rozhodl literární galerii svých blízkých rozšířit i o babiččin portrét, „při práci na textu se poměrně záhy ukázalo, že veršové struktury užívané v předchozích cyklech zde nevyhovují, že by byly v rozporu s podstatou textu, že Babičku je třeba formálně pojmout jako prózu. Babička, o níž se zde mluví, je totiž osoba značně prozaická, praktická, pragmatická – lámat a vlnit ji do veršů by bylo nepatřičné, vznikl tedy jakýsi instantní román“ (citace pochází z autorových webových stránek).

Stostránkovou knihou Babička, vydanou opět nakladatelstvím Trigon, tak Novotný poprvé vstupuje na pole prózy. Nejedná se ovšem o ryze prozaické vyprávění, stejně jako titulní protagonistka není tak docela jeho hlavní – či přinejmenším jedinou stěžejní – postavou. Nejenže se díky použité ich-formě dere do popředí hlas vypravěče Pavla, který zde na babičku i další klíčové figury svého dřívějšího života vzpomíná (zprvu dětskou, posléze dospělou optikou), ale značnou část příběhu si uzurpuje Zdeněk – čtenářům již dobře známý dědek –, který se z vyprávění později vytrácí jen proto, že umírá dříve než jeho žena (jejíž jméno tu příznačně vůbec nezazní). Respekt však ve vnukovi vzbuzují oba, v jeho očích „nezaměnitelní, nezdolní, mocní“ (s. 18) – malého Pavla nutí na sobě pracovat a dbají o jeho hygienu, vzhled i zdraví, k čemuž ovšem navzdory lékařskému vzdělání přistupují značně svérázně. Jejich neobvyklá míra péče je však vcelku vítaná, protože chlapcova matka má vinou zdravotních komplikací sama starostí víc než dost.

Stěžejními kulisami vyprávění se tak opět stávají vila prarodičů a pár set metrů vzdálená matčina garsonka v paneláku na kopci, tedy chladný očistec, jemuž vládne obávaný patriarcha čili dědek (s přispěním neméně respektované babičky), vedle útulného, leč stále těsnějšího domova, který dospívající Pavel jednoho dne vymění za pokoj v ponurém domě s pevným režimem. Své útočiště neopustí ani po dědečkově smrti, kdy otěže přebírá nesmlouvavá babička, která se nepřestává strachovat o budoucnost již dospělého vnuka – v té době germanisty dělajícího si doktorát a hledajícího se umělce. Širokým okolím obdivovaná žena je i na stará kolena nadmíru činorodá, poté, co „dlouho a dlouho kralovala na poliklinice“ (s. 18), vyměnila ordinování za průvodcovství a s malou tuzemskou cestovkou brázdila svět –

na cestách neúnavně přednášela […], kdekoli byla, volně přepínala mezi jazyky, domluvila s kýmkoli cokoli, všude se zorientovala, všechno znala, všechno před ní couvalo, klidilo se, ustupovalo
s. 46.

Novotného básnická próza, oplývající bohatým jazykem i obrazností, má podobu jednolitého proudu vyprávění s pravidelnými pauzami, které jen podtrhují autorovu práci s rytmem, patrnou například v pasážích popisujících dědkovo i babiččino chování a jednání: „Některý Vánoce byl celej napruženej, nerudnej, nevypočitatelnej, nečekaně upouštěl páru, někdy vybuchoval, až moje máti brečela, slzy jí kapaly do ryby a do salátu a na bílej ubrus, ďoubala se v tom ještě pomalejc než normálně, nemohla to dojíst, příbor se jí příčil v prstech, celá se zadrhla, sesypala se do sebe jak polámaná loutka, seděla tam u toho vánočního kapra celá dorvaná. Dědek v naškrobené košili bohatě nabíral salát, napichoval vidlí obalovanou rybu, šplouchavě jedl, pil aperitiv z jemných skleniček art deco a říkal přitom věci tak hrůzné, že to všichni hned chtěli zapomenout a já už si to skoro nepamatuju.“ (s. 33) Titulní postava je pak svázána s řadou motivů až symbolického rázu, mezi nimiž hrají prim babiččiny nohy. „Moje babička měla nohy jako široké, pevné sloupy,“ podotýká vypravěč již na s. 7 a později se k tomuto leitmotivu opakovaně vrací:

A občas, jak měla ten přístroj na krku, nechávala omylem zapnutý záznam, nevědomky pak filmovala svoje nohy kráčející po různých světových dlažbách, nohy kráčející jako neúnavný stroj, mocná stehna a lejtka ve vzdušných hedvábných kalhotách, a na kazetách se pak táhly dlouhé komíhavé pasáže, rytmus jejích kroků.
s. 45

Stejně jako v předešlých sbírkách tohoto volného cyklu stojí účinek textu především na výrazných postavách a dynamice jejich vztahů, které autor dokáže zachytit nadmíru živě a barvitě, dávaje přitom volný průchod silným citům i široké škále emocí. Přesto je nutno podotknout, že dřívější veršované podání jako by přidávalo autobiografické výpovědi Pavla Novotného na síle i důrazu. Díky tomu, že v popředí vyprávění i na obálce knihy tentokrát figuruje babička, vybízí novinka ke konfrontaci s příslušným literárním archetypem, jehož výskyt se pochopitelně neomezuje na klasickou českou literaturu 19. století, ale nachází uplatnění rovněž v současné beletrii – mezi nejčerstvější přírůstky patří v tomto ohledu slovenský román Ivany Gibové Babička© (2023), ověnčený cenou Anasoft Litera 2024 a nově dostupný též jako autorkou načtená audiokniha.

Výjimečnost celého cyklu pak dokládá i množství literárních ocenění, kterých se jednotlivým dílům dostalo, Babičku zařazenou na letošní longlist prozaické kategorie Magnesia Litery nevyjímaje. A stejně jako u předešlých titulů platí, že ačkoli obeznámenost s dalšími částmi této sugestivní rodinné mozaiky není na škodu, není třeba se obávat začít právě svazkem nejnovějším.