Nad druhou básnickou sbírkou Pavla Šuhájka (1982) jsem se již krátce zastavila ve své reflexi prvního ročníku Ceny literární kritiky (viz Tvar 6/2025). Redakci sbírky měl na starost Petr Čermáček, doslovu se ujal další oceňovaný básník, Jakub Řehák. Sama tato dvě zúčastněná jména jsou příslibem zajímavého čtení, kniha navíc vzbuzuje pozornost i svou vizuální podobou. Sluneční oranžová barva ve dvou odstínech září na obálce a uvozuje i čtyři oddíly sbírky. Ty dále doprovázejí originální ilustrace Jiřího Šuhájka: nervní skici silně stylizovaných tváří, svérázně načrtnutých v nepřerušované černé lince. Někdy se mračí, jindy křičí, cosi silně prožívají… Tak je aspoň dešifruji. Už obálka tak naznačuje, že básníkova klíčová témata patří k těm obecně lidským, ačkoli enigmatický titul sbírky tajemství ještě chvíli drží. Ale jen do chvíle, než se začteme.

Mohu na tomto místě dosvědčit, že ani několikáté čtení mě nepřipravilo o silný prožitek, který se v těchto básních na mnoha místech nabízí. Šuhájek o lidském životě podává originální svědectví, které stojí na živém pozorování, na investici vlastního osudu, na přenosu okamžitého prožitku. Jistě, uveďme pro pořádek, že každá výpověď může být zahalena mluvčím básně, se kterým autor může, nebo také vůbec nemusí souviset. Pro účinek textu to není rozhodující.

Typický čas Šuhájkovy básně je časem přítomným: „mezi lednicí a oknem / se o mě otírají / duchové zvířat“ (s. 14), „z balkonu se spouštějí / kočičí jazýčky šera“ (s. 40),

noční skořápky vyhrává
bledá kulička světla
na snědé tváři parkoviště u Lidlu
s. 57.

Uvedené ukázky dokládají kromě akcentu na přítomnost ještě něco dalšího. Tato poezie hýří nápady, metaforami, ohromuje svěží výstižností, a do centra pozornosti tak staví objekty či děje, které by jinde jen ukotvily text v čase a prostoru. To se zde děje mimoděk – vždyť zmíněné citace pomáhají jen expozici v básních, v nichž se pak teprve rozehrává centrální, lidský příběh. O něm především jsou. Čteme tu příběhy osobní, prožitky milostných či rodinných vztahů, nevyhnutelný zápas s tvorbou a o tvorbu včetně tristních zážitků z tzv. životní dráhy básníka. Rovinu osobního doplňuje pozorování intimity lidí náhodných nebo lidského díla. Tu a tam je ve sbírce „nadroben“ text úplně odjinud – třeba bizarní „automatický překladač“ na s. 34, což může být ryzí ready-made. Je to vlastně typický příklad nezáměrné a směšné „poezie ze stroje“, který omylem vyplivl i jakýsi textový půvab.

V prostoru sbírky ovšem báseň mezi ostatními posiluje celkový dojem sebranosti, bez zastřešujícího záměru. To je mimochodem svaté autorovo právo, sbírku skutečně sebrat, zejména když často sebere skutečný poklad. „Krumpáč zajel pod prkno / prach ve tvaru postavy / neslyšně seskočil ze zdi / demolované budovy“ (s. 35). Výstižnost takového imaginativního obrazu je uhrančivá. Právě v tom spatřuji největší kouzlo Šuhájkova básnictví. Jiskřivé, jasné obrazy, v nichž je na malé ploše zaznamenáno originální vidění, okamžik čistého zření. Jiskřivost se stejnou měrou týká textů světlých i trýznivě temných, kterých je ve sbírce nemálo:

tělo proděravělé

od heroinu po prostou nerozhodnost jež
vychyluje střed
takzvaného vnitřního světa
takzvané jistoty
zejících děr ze kterých už neteče krev

z těch děr vycházejí noční zvířata slov
s. 62.

Básník svou věc buduje z různých materiálů, které sype do veršů. Je tu již zmíněná rovina osobního, často v ich-formě. Přílišné zavinutosti do sebe brání zájem o neméně ztracené osudy těch druhých. V textu nechybí hodnocení či zobecnění, které je však vysloveno na půl úst, nic velkého se kolem něj nedělá, a především: nemoralizuje se. A pak oživující mikrodetaily – příroda, roční období, zvířata. Báseň je stříhána klipovitě, rozumíme, že hlava vypravěče se otáčí do všech stran, a zejména dovnitř, odkud loví motivy minulosti a vnitřní konflikty, viny, ztráty. Těžiště básně, centrální obraz či myšlenka se náhle bez varování vynoří za zatáčkou – a my strneme.

Šuhájkovo velké kouzlo tkví v nestrojenosti. Zdá se, že o báseň neusiluje, jakkoli si obraz hýčká a ten oblíbený na ploše sbírky klidně zopakuje – například půvabné „kočičí jazýčky šera“ najdeme znovu na s. 55. Básnická pochybnost, jejímž výsostným územím jsou otázky, tu má také žně: „co znamená myslet to s někým dobře / musí si to také myslet?“ (s. 24). Většina otázek ve sbírce ale nekončí otazníkem, jsou prostě oznamovány.

Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení: „venku padají hedvábné kapesníky šera / souchotináři se tisknou / nahrávka té chvíle plná dušeného kašle / když okázale listují / stránkami mého týdne / ulice stísněně někam vede / nemusím nic říct / abys plakala“ (s. 49). Tento výřez z básně (a vlastně i každý další) ukazuje, že básníkovo autorské prožívání je prudká řeka. Všechno chce pojmout, nasává barvy, zvuky, vůně. Řeka bere s sebou vše, co potká. Pokud bych v příměru pokračovala, dalo by se říci, že autor občas z proudu hákem vyloví a před klesnutím ke dnu vystaví skvostný obraz jako kompletní, ještě živoucí strom i s kořeny. Jsou to typicky verše nebo dvojverší, která obsahují takové průzračné zření: „na jabloni dozrává / poslední slunce“ (s. 38),

taky v nás večer svítí
spolklá rybí duše
s. 85.

Tyto úryvky jsou čtenářsky velmi vděčné. Někde ale Šuhájek strhne ze břehu až příliš mnoho „drnů“, rozpracuje příliš mnoho motivů – pak je text rozpřažený doširoka, skáče mezi jednotlivinami, jichž se autor odmítl vzdát. Celek je pak obtížný k uchopení, udržení pozornosti, natož k interpretaci. Originální vyslovování zůstává, ale k definitivnímu vyslovení nedojde. Přesto je třeba ocenit ochotu riskovat i takovými básněmi. Dost možná právě tato nekontrolovaná, neústrojná podoba nese pro básníka samotného největší hodnotu.

Včely vyrobené z tmy jsou básnickou sbírkou, která se dá začít číst od kterékoli stránky, počínaje kterýmkoli ze čtyř oddílů i mimo jejich naznačený řád. „Navždy ztratím začátek / když vyslovím konec“, píše autor na s. 75 v jednom z neklidných, bolestivých textů, jenž září velmi temně. My ale konec vůbec nevidíme a čekáme, co vysloví příště.