Tlumeně zelená obálka s názvem sbírky vyvedeným kaligrafickým štětcem: teprve sedmý titul nakladatelství, které se jmenuje po čilých stříbřitých rybkách, vznikal podle všeho s velkým zájmem o detail. Pro debutující Lenku Chýle (1992) i nakladatelství se práce na rukopisu i knize vyplatila. Už víme, že sbírka byla jednou ze tří nominovaných za poezii v 1. ročníku Ceny literární kritiky. Jako jedna z nominujících jsem ji už stručně charakterizovala ve Tvaru č. 6/2025, je však namístě věnovat se jí o něco poctivěji – nejen kvůli oné nominaci, ale především kvůli knize samotné.

Výchozím materiálem tu je osobní zkušenost, a to zkušenost pro většinu z nás vcelku nepředstavitelná. Autorka strávila několik měsíců v maringotce mezi stovkami ovcí, v samotě na svazích vrchu Raná nad stejnojmennou vesnicí u Loun. Takové dobrovolné uvržení do sociální izolace mohlo vést k různému druhu poznání i tvorby. Chýle si během své zkušenosti psala deník, který se posléze stal východiskem pro básnickou práci. Rozdíl mezi výchozím a výsledným textem neznáme, ale jako originální básnická výpověď výsledek funguje velmi dobře.

Básnířka v knize prolíná několik hlavních tematických linií – prožitek krajiny včetně její mytické podoby, syrovou zkušenost pastýřky ovcí, svědectví o duši v samotě a záznam občasných, převážně komplikovaných milostných vytržení. Aby tyto linie dobře vykreslila, střídá různé jazykové rejstříky. Nejčastěji pracuje s dokumentárním tónem prostého záznamu, s velkou přesvědčivostí nás bere s sebou do holé skutečnosti na Rané.

Ve sbírce čteme neučesané, prozaizované verše:

věčný bečení
doplňuje pravidelný tikání baterie elektrickýho plotu
pokud se násobí
něco se ho dotýká
nebo tam uvízlo jehně
s. 15.

Chýle tu ukazuje, jak věci stojí, ale po pauze mezi strofami se v téže básni mění z dokumentaristky v účastnou bytost, když uvízlé jehně křísí dotekem i vysloveným přáním: „chvíli ho podržim / a šeptnu neumírej“. Jehně si básnířka navíc překřtívá na mněhne, čímž si kolíkuje – chce se napsat značkuje – společný okamžik člověka a zvířete jako něco osobního, intimního.

Některé texty si celé podržely rys deníku, jiné se od verše k verši mění. Autorka začne lyrickým popisem místa či živlů, pak se náhle „probudí“ a sama sebe ironicky komentuje: „extáze má podobu bouřky / orgasmické blesky /
třesky plesky / jsem nadržená“ (s. 42). O dvě stránky dál se vmýšlí, vtěluje do Rané, do svého stáda: „dýchám už s nimi / rostu spolu s jehňaty / protékám vyprahlou zemí // může být láska k místu opětovaná?“ (s. 44) Můžeme to číst tak, že jedině vztah k místu tady šlo opravdu pěstovat, být v něm bez hranic a definovaných pozic – a tak s časem přirozeně nabýval na hloubce. Právě díky těmto objevům se kniha psaná z jediného místa neomrzí.
Kapitolou o sobě je básnická řeč, která se objevuje v úvodech k jednotlivým měsícům deníku – ty jsou navíc odlišeny jinou barvou papíru a vlastním řezem písma. Je zjevně podstatné, abychom si změny všimli. Tady se píše mýtus Rané: lyrické, výrazně stylizovanější vyprávění o bytostech nadpřirozených, snad i božských, spjatých s tímto místem. Každý měsíc jeden střípek – v tónu melancholický, neboť tady se mluví o světě, který už není na zapískání k dispozici. Skrývá se anebo se úplně vytrácí.

V hlozích žijí uvězněné víly. […] Dnes jsou průsvitné, nebo jen časem srostly s keřem. […] Jednoho dne se přestaly rodit nové, neví se přesně proč.
červenec, s. 74

Výtvarný doprovod sbírky je další promyšlenou vrstvou významu. Černobílé fotografie Miroslava Šímy připomínají staré cestopisné knihy. Holý, neestetizovaný fotografický záznam. Zrno i nízký kontrast, široké kompozice, ze kterých cítíme především neohraničenost prostoru. Svahy, velké plochy. Stovky ovčích hřbetů rozesetých mezi keři. Pes zabraný do svých věcí. Nebe, kterého je moc, stejně jako gázových mraků. Minimum detailů – ještě tak moka konvička v kamenech ohniště. Rozumíme, že na tomto místě káva vře v ohni, který se pro ni musí správně rozdělat – tyto podrobnosti jsou ve sbírce společné obrazům i slovům.

Autorka sama pak knihu popsala kaligrafickým štětcem – vidíme to hned na obálce, kde tuš roztažených psacích písmen také tvaruje horu. Autorské gesto, které v grafické úpravě vyznělo, podobně jako zmíněný koncept rytmického členění na měsíce. Zřídka se vidí u básnického debutu taková promyšlená stavba.

Postupně je jasné, že všechny vrstvy knihy ukazují proces zrání, možná jinak, jinými cestami, než které si autorka deníku před svým pobytem na Rané plánovala – ale jako básnířka se jich nevzdala. Iniciační cesta je nutně plná selhání. Jejich necenzurované přiznávání je pro text důležité: „druhý mrtvý jehně / čekala jsem to / oplakala jsem ho už včera“ (s. 20), „v žáru slunce mi slzy vzteku a bezmoci rychle schnou“ (s. 37), „brečim zlostí“ (s. 72). Zapsané různé podoby pláče jako projevu, se kterým si často nevíme rady, urychlují porozumění situaci, která je mezní, ale proto (nu, ano) čtenářsky zajímavá. Básnířka nás vtahuje dovnitř básní smyslovými i dějovými podrobnostmi:

další chcíplý jehně
leželo ztuhlý na rozpálený zemi košáru
asi úžeh
nefňukala jsem
jen mi znělo v hlavě je vopravdu mrtvý?
totiž zdechlý?
s. 80

Stínujeme vnitřní proměnu. Na začátku knihy jehňata umírají. Pak už chcípají.

Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso. V momentech oddechu, kdy se neběží, neřve, nepotí, nesouloží, může přijít druhá strana syrového textu – mnohem křehčí (sebe)reflexe. „nic jen ticho po otázce / mám jich plnou pusu tak chytej v polibku / jinak se udusím / jinak se udusím tou touhou porozumět / všechno je to tak živé kmitavé těkavé nalité / olíznout vysát pomazlit“ (s. 86).

V těchto místech je sice kniha obecně méně strhující, neboť se tu a tam nevyvarovala jisté banality či sentimentálnosti, zároveň i tady ve své neustávající přímosti a upřímnosti vyvolává sympatii. Bude se k ní snadno vztahovat – a na autorských čteních mohou právě tyto pasáže, které nejsou literárně excelentní, vyvolat silnou reakci publika. Jde přece o věci, které nelze definitivně vyslovit, tedy o jakési neustálé lapání po tom, „jak to sakra je“. Hrdinka, která (se) tu pozoruje, hledá, zachycuje – občas i s humorem – své napínání mezi existenciálním a sexuálním, mezi hranicemi identity, která je nakonec při těžké práci také zpochybněna („prý v montérkách a kšiltovce vypadám jako muž / ztratila jsem i pohlaví“ – s. 93). Toto zkoumání je čtenářsky vděčné, jakkoliv neuzavřené. Možná je cenné právě tím, že ho uzavřít nelze.

Ovce na Rané zůstaly, pastýřka už kráčí jinými cestami, básnířka patrně také. Její zajímavá prvotina nám ukazuje, jak je možné se v sobě pohnout, podstatně proměnit, i když jsme na jednom místě. Sklenutí celého vyprávění v poslední básni nazvané „Doslov“ je prozřením, které je bolavé, ale nesmírně cenné – a to i pro samotný příběh sbírky, která skutečně je funkčním básnickým příběhem.