Před několika měsíci jsem schválila žádost o přátelství na facebooku dvěma palestinským mladíkům, kteří mě obratem požádali o finanční podporu pro své rodiny. Na jejich zprávy jsem zpočátku nereagovala, vypadaly jako univerzální oslovení rozesílané plošně všem dostupným kontaktům. Po opakovaných urgencích už jsem ale neměla srdce mlčet. Oběma jsem vyjádřila hluboký soucit s jejich situací a omluvila se za to, že není v mých silách podporovat potřebné individuálně. Z našeho rodinného rozpočtu pravidelně přispíváme jedné neziskové organizaci, která pomáhá také v jejich regionu. Obě zprávy jsem odeslala krátce po obědě jednoho docela slunného a teplého březnového dne.

Pak jsem zaklapla počítač značky Dell, dopila výběrovou kávu od slovenské pražírny black., sedla do zánovní Octavie Combi a vyrazila pro děti do školky. Cesta tam trvá sotva deset minut, přesto jsem během ní stihla vystřídat několik rozporuplných emocí a načít celou řadu myšlenek. Vodopád se spustil v kontaktu s interiérem auta, který pořád ještě voněl výrobou. Když se palubní počítač nastartoval a přivítal mě, přivítal i moje výčitky svědomí. Jak je možné, že jsem právě řekla dvěma mladým mužům, zoufale se snažícím zajistit alespoň základní životní potřeby pro své rodiče a sourozence, že není v mých silách poslat jim pár stovek? Celou cestu se ve mně svářily pocity hanby s racionální rozvahou. Můj počítač je sedm let starý repasovaný kousek odepsaný manželovým zaměstnavatelem, to nové auto také patří manželovu zaměstnavateli a jeho užívání pro soukromé účely je nejistý zaměstnanecký benefit, výběrovou kávu si kupuju domů, protože do kavárny bych si na ni nezašla, nemám na to. Tváří v tvář bídě a hladu, kterému Palestinci v Gaze čelí už rok a půl od vypuknutí genocidy, ani jeden z těchto argumentů neobstál. Kdybych měla na účtu jenom trošku víc peněz, ještě na parkovišti před školkou bych oběma mužům něco poslala. Já jsem v tu chvíli ale neměla ani na povinné zálohy na sociální a zdravotní pojištění, jejichž splatnost se pomalu blížila.

Moje finanční situace je charakteristická touto zvláštní schizofrenií. Jsem zabydlená v hojném, pohodlném životě, na který nemám. Nejprve jsem si to nazvala jako iluzi bohatství. Daleko přiléhavější pojmenování ovšem je chudý život v bohaté společnosti. Její odlesky dopadají i na ty, kteří z jakéhokoliv důvodu vydělávají podprůměrné částky. Mezi lidmi, kteří se rozhodli zasvětit život kultuře, jich bude většina. Věnovat se literatuře znamená udělat ze sebe nuzáka. Je to rozhodnutí, které si musím neustále obhajovat nejen sama před sebou, ale také před svými nejbližšími a ostatně před celým světem. Mám nárok ochuzovat svou rodinu, když jsem si dovolila věnovat velkou část svého pracovního času tak nevýdělečné činnosti, jako je psaní? Mám nárok lebedit si ve svém životě a do Palestiny hlásit, nezlobte se, na almužnu nemám?

Ticho a stud

O penězích se v literárním světě málo píše, ale docela dost mluví. Skoro pokaždé, když se dostanu na nějakou literární akci, přijde mimo mikrofony řeč na honoráře. Na pódia se ovšem podobně přízemní témata netahají. Výsledkem je, že všichni zainteresovaní o všeobecně mizerné finanční situaci literátů vědí, směrem ven ovšem prosáknou jen vágní prohlášení o tom, že situace je špatná. Důvody neochoty mluvit o konkrétních částkách a s nimi spojených existenčních problémech jsou dvojí povahy. Běžnou součástí licenčních smluv s nakladatelstvími je souhlas s mlčenlivostí ohledně výše odměny. V té mojí toto ustanovení stojí také, což je jediný důvod, proč v tomto textu neuvedu částku, kterou mi prodej knihy prozatím vydělal.

Příslušného článku jsem si všimla až na upozornění jedné kolegyně, když jsme se o tématu bavily, a příště budu trvat na tom, aby tento bod ve smlouvě nebyl. Když pomineme právní důvody, které k nesdílnosti ohledně honorářů vedou, pořád zůstává stud. V neoliberálně orientované kapitalistické společnosti se úspěch měří penězi. Pokud přiznám, jak málo za svou práci beru, ohrožuju vlastní prestiž. Neoliberální logika se tu uzavírá do vítězoslavného kruhu: úspěch prodává a měří se penězi. A pokud se jednoho nebo druhého nedostává, je nejdůležitější to nepřiznat. Fake it till you make it.

Kolik je málo?

Z výzkumu Asociace spisovatelů z roku 2022 vyplývá, že šedesát procent spisovatelů pracuje často bez honoráře, osmdesát procent si psaním vydělá méně než pět tisíc měsíčně a jen pěti procentům plynou z jejich literární činnosti pravidelné příjmy. Tato mizérie se opisuje obecnými proklamacemi, které vypovídají jen to, co si pod pojmy jako „špatně“ nebo „málo“ dokáže adresát takového výroku představit. Nedávno jsem u pokladny v samoobsluze v naší malé obci vyslechla hovor svého souseda – podnikatele – s paní prodavačkou. Stěžoval si na povánoční utlumení tržeb v souvislosti s neměnnými náklady na zaměstnance. Lamentaci zakončil řečnickým povzdechem, zda mu to podnikání vůbec stojí za to. Od starostí s byznysem plynule přešel k historce o ztrátě peněženky s padesáti tisíci. Nad úlekem prodavačky jen lhostejně mávl rukou, jako že o nic nejde. Co si takový člověk představí, když mu řeknu, že si psaním vydělám „málo“? Představí si padesát tisíc měsíčně? Částku, kterou zvesela pokryju měsíce dva, nezřídka i tři?

Závidím sousedovi? Vůbec ne. Mohla bych také podnikat? Ano, mohla. Je moje rozhodnutí věnovat se literatuře svobodné? Ano, ale… Svobodná volba je argumentační faul, který se dříve či později objeví pokaždé, když se začnou diskutovat pracovní podmínky téměř kohokoliv. Kromě toho, že odvádí pozornost od meritu věci, je sám o sobě problematický. Vykonávat jakoukoliv činnost ze svého vlastního rozhodnutí a kritizovat přitom podmínky, za jakých se odehrává, není v rozporu. Naopak, vymezit se proti nim je výspou oné svobody, se kterou jsme si navykli operovat pouze v úzkém výseku jejího právního významu a zcela opomíjet filosofickou, sociologickou nebo kulturologickou perspektivu tohoto pojmu. Výrazy jako práce nebo profese pomalu vytlačují krásné slovo povolání, které v sobě nese rovinu vnitřního volání po nějaké činnosti. Může člověk nebýt lékařem, učitelem, novinářem nebo spisovatelem, pokud se cítí být povolán? A když tedy jedná (navzdory zdravému rozumu) v souladu se svým přesvědčením, je jeho údělem přijmout bez námitek podmínky, které mu ruka trhu přichystá?

V loňském roce u nás obrat z prodeje knih dosáhl 8,4 miliardy korun, osmdesát procent z této částky vygenerovaly české tituly. Nepochybně existují spravedlivější způsoby, jak tyto prostředky rozdělit mezi autory a obchodníky, než ten, který panuje nyní. Až vám bude management nějakého velkého nakladatelského domu vysvětlovat, že situace je složitá a knihy na sebe nevydělají, připomeňte jim, že vydělaly na jejich saka i auta.

Černobílá volba

Když jako autor vstupuju se svým dílem na trh, moje svoboda končí víceméně u výběru nakladatelství. Volný trh zvýhodňuje velké hráče oproti jednotlivcům, takže prostor pro následné vyjednávání je velmi omezený, pokud vůbec nějaký. Moje volba se tak omezuje na dichotomii: literaturu dělat, nebo nedělat. Jemnější odstíny nemá. Z pozice jednotlivce na tom nic nezměním. Změny budou muset vzejít z kolektivního vyjednávání a opravdu účinné nástroje má v rukou jenom stát. Zůstává mi ale možnost o podmínkách otevřeně hovořit. Osobní svědectví o strukturálních disproporcích jsou nezbytným startérem jejich změny.

Profese, které lidé vykonávají z vnitřního popudu, jsou náchylnější k vykořisťování zkrátka proto, že peníze nejsou primární, natož jedinou motivací jejich činnosti. Tlak na jejich nesmyslně nízké mzdy se odehrává za všeobecného apelu na jejich morálku a společenskou odpovědnost. V případě lidí pracujících v kultuře se připomíná především dobrovolnost a zbytnost jejich práce. Vyvracet tyto mýty vnímám jako kolektivní úkol všech, kterých se týká.

Závislost jako patologie i projev důvěry

Na individuální úrovni je svoboda vysoce subjektivní pocit. Pro někoho může oproštění se od peněz znamenat její nejvyšší metu. Já jsem zažila vícero období, kdy jsem byla takřka bez prostředků, a bylo v tom pro mě pramálo svobody. Pokud je moje rozhodnutí věnovat se literatuře svobodné, finanční tíseň je jeho vedlejší nežádoucí efekt. Rozhoduju se pro literaturu, nikoliv pro nouzi. Toto moje rozhodnutí je podmíněno mnoha faktory. Tím zásadním je, že naši rodinu z valné většiny živí manžel. Svým psaním jsem se dostala do situace, ze které se ženy snaží emancipovat minimálně posledních sto let. Není mi to příjemné vůči sobě ani vůči jemu, ale je to nezamlčitelná okolnost mého psaní, která deklarovanou svobodu volby usvědčuje v její omezenosti a podmíněnosti. Když totiž otočíme perspektivu a budeme se ptát, kdo se pro psaní rozhodnout nemůže, sestavíme celou řadu kandidátů, kteří na to zkrátka nemají životní podmínky. Psaní není volnočasová aktivita. Pro všechny, kteří si nemohou dovolit věnovat mu alespoň část svého pracovního času, představuje druhou, pro pečující dokonce třetí směnu. V důsledku se literární svět třídně uzavírá. V době lamentací nad rozdělenou společností se tím připravujeme o celé spektrum důležitých hlasů z druhé strany pomyslné barikády, což je o to větší škoda, že vstupní náklady jsou v literatuře, na rozdíl od jiných druhů umění, ještě poměrně nízké.

Peníze smrdí

Autorský honorář za beletristické dílo se u nás obvykle pohybuje v rozmezí 7 až 10 % z maloobchodní ceny knihy. Pokud tedy kniha stojí tři sta korun, autor za každý prodaný výtisk obdrží 21 až 30 korun. Prodejnost většiny titulů se pohybuje v řádech stovek, výjimečně nižších tisíců kusů. Práce na literárním textu se tak drtivé většině lidí nezaplatí ani v rovině koníčku, natož profese. Romantická představa živořícího umělce, kterého bída manicky pohání k lepšímu výkonu, je značně elitářská, protože kdo si reálně může dovolit žít na úplné existenční hraně? Nikdo, kdo má jakékoliv závazky vůči svému okolí.

Tento mýtus živí tezi, že pro umění je třeba trpět a že jen ti, kdo tuto oběť přinesou, mají právo být slyšeni. Přitom kreativita nevychází nutně z bolesti, ale také ze zvědavosti, z radosti nebo hluboké vnímavosti ke svému okolí. Bell hooks píše v jedné ze svých esejí, že umění není jen o popisu světa, jaký je, ale také o představivosti, jaký by mohl být. Taková imaginace se jen obtížně rozvíjí po hektickém dni v půl deváté večer se složenkami za zády. Přesto jsme improvizovaný charakter psaní integrovali natolik, že v nás komerční úspěch vyvolává podezření a zavdává důvody ke zpochybnění uměleckých kvalit díla. Kdo volá po lepších podmínkách, vyšších honorářích, tomu ve skutečnosti nejde o literaturu, ale jen o byznys a vlastní prospěch. Není to ale právě naopak? Kdo píše a mlčí, už si to nejspíš nějak zařídil. Našel funkční model, jak skloubit psaní a živobytí, a o víc se nestará. Jeden dobrý román ale literaturu nedělá. Rozporování pracovních podmínek je kultivací celého oboru, nikoliv jen zájmem jednotlivce.

V situacích, kdy mi moje finanční situace připraví morální dilema, jaké jsem popsala v úvodu tohoto textu, se silně ozývá moje katolická výchova. Vybavuje se mi zejména příběh z Nového zákona. Ježíš sedí naproti chrámové pokladnici a sleduje, jak lidé vhazují peníze – někteří vysoké částky. Nakonec však vyzdvihne chudou vdovu, která přispěla jen několika drobnými. Zatímco ostatní dávali z přebytku, ona dala z nedostatku. V podobném duchu se nese řada biblických příběhů a podobenství – jsou o solidaritě a schopnosti upozadit sebe sama. A ač to tak na první pohled nevypadá, důrazné volání po změnách v literárním provozu je jejich důslednějším naplněním než pokorné přijetí statu quo. Protože já už psát můžu. Je to mizérie, ale proveditelná. Mám kolem sebe lidi ochotné vytvářet mi podmínky. Mlčet v takové situaci by bylo falešným mučednictvím. Mluvím totiž i za ty, kdo takové zázemí nemají. Stejně jako se mohu hlásit k feministickému hnutí, požadovat rovné odměňování a hájit ekonomickou nezávislost žen – i když mě samotnou v tuto chvíli živí manžel. Protože to, co je v jednom vztahu projevem důvěry, může být v jiném mocenským nástrojem.

Přihlásit se o slovo

Je samozřejmě velmi nepohodlné zvedat toto téma z mé pozice. Jsem autorkou jedné publikované knihy, v literárním prostředí jsem v podstatě elévka. Předem jsem věděla, že ekonomické podmínky spisovatelů jsou špatné, přesto mě realita při podpisu první smlouvy s nakladatelstvím zaskočila. Dalším překvapením bylo, jak málo se situace veřejně tematizuje, především v kontrastu s tím, jak často se objevuje na úrovni osobních hovorů. Nějakou dobu jsem si připadala nekompetentní k tématu mluvit, pak jsem si ale položila otázku, kdy se na to budu cítit, a odpověď zněla: nikdy. Myslím, že to je problém většiny tuzemských autorů a autorek. Nevím, co přesně dělá z pisálka spisovatele. První rukopis? První vydaná kniha? První oborové ocenění? Pamatuju si rozhovor s jedním významným českým autorem, ve kterém řekl, že se nerad nazývá spisovatel, raději svou činnost opisuje slovesem „píšu“. Možná je načase, abychom sami profesionalizovali vnímání vlastní činnosti. Nerozumím zdrženlivosti, která nám brání postavit se za sebe a hlavně za celý umělecký obor, jemuž věnujeme tolik energie. Vždyť akt přihlášení se o slovo jsme udělali už s publikováním prvních děl. Skrze text přistupujeme ke světu a svou perspektivu nabízíme i čtenáři, proč je takový problém udělat to i mimo bezpečné prostředí fikčního světa?

Pokud se shodneme na tom, že kniha není médium pro 21. století, budu ta poslední, kdo ji bude bránit. Zdá se mi ale, že panuje obecný konsenzus na důležitosti čtení. S nástupem digitálních technologií se stále častěji mluví o upadající schopnosti rozumět delšímu textu. Pedagogové a knihovníci brojí za podporu čtenářských návyků u dětí. Literaturu věnčíme formálně významnými oceněními. Rozpor mezi tím, jak vysoko literaturu společnost cení a v jak špatných podmínkách vzniká, je značný. Elitní záležitost z ní ale nakonec nedělá ani tak společenská prestiž, jako právě podmínky autorů a autorek, které jsou zkrátka pro velkou řadu potenciálních literátů existenčně neproveditelné. Pokud bych se někdy ocitla se svými dětmi sama, s velkou pravděpodobností už bych nenapsala ani řádku.

Chtěla bych, aby se mluvilo o tom, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti. Chtěla bych, aby všichni čtenáři věděli, že honorář jejich oblíbeného autora závisí na počtu prodaných kusů jeho knih, mezi které se nepočítají ty koupené z druhé ruky ani ty půjčené v knihovně. Přála bych si otevřenou diskusi o udržitelnějším modelu pro literární provoz, která se sice neobejde bez všech dotčených stran, odstartovat ji ale musí ti, kdo píšou.