Uniknout sociální determinaci

Divadlo na cucky je profesionální nezávislá divadelní scéna v centru Olomouce se současnou dramaturgií, věnující se občanské angažovanosti a aktuálním tématům. V prosinci loňského roku uvedlo divadlo autorskou inscenaci režiséra Adama Svozila s názvem Návrat do Remeše (přes Olomouc). Jedná se o adaptaci stejnojmenného (tedy až na tu závorku) literárního díla předního francouzského filosofa, sociologa a historika politických věd Didiera Eribona. Kniha se po svém vydání v roce 2009 stala významným dílem nového hnutí současné francouzské literatury. Českého překladu se dočkala až v roce 2019 v reakci na úspěch knih jiného francouzského spisovatele Édouarda Louise, který se ve své práci k odkazu Didiera Eribona otevřeně hlásí. Titul vydalo nakladatelství Tranzit v překladu Dušana Špitálského. Divadelní anotace adaptaci uvádí jako „inscenovanou besedu s megastar evropské intelektuální scény“. Text knihy slouží inscenaci jako výchozí bod ke zkoumání politického úpadku levice, queer identity i sociální mobility ve dvou sociokulturně odlišných prostředích.

Významný současný myslitel Didier Eribon v podání Jana Lepšíka přijíždí do Olomouce, aby zde hovořil o své knize – útvaru na pomezí autobiografického psaní, sociologie a politických věd. Sekundovat mu má mladý český umělec Karli neboli – řečeno spolu s Didierem Eribonem – dělník kultury v podání Jiřího Svobody. Kontrastní dvojice vzdělaného sedmdesátníka a neznalého mladíka funguje na mnoha úrovních. Postava naivního Karliho, která, jak se záhy ukáže, netuší, kde a s kým se to ocitla, zpočátku figuruje jako prostředník směrem k publiku. Skrze vzájemnou interakci ústřední dvojice se i pro případně nepoučeného diváka rozkrývá životní příběh francouzského chlapce narozeného do chudé dělnické rodiny na začátku padesátých let, kterému se díky vzdělání podaří uniknout vlastní sociální determinaci. Ve druhé polovině života se už jako dospělý muž a uznávaný profesor vrací do svého rodného města vybavený sociologickým myšlenkovým i jazykovým aparátem, aby popsal sociální kulisy násilí a zmaru dělnického prostředí.

Limity identifikace

Motiv návratu do místa svého narození a s ním spojený pocit odcizení popisuje režisér Adam Svozil jako vlastní identifikační moment s literární předlohou. Zároveň ale přiznává, jak si při tvorbě inscenace postupně uvědomoval limity i směšnost vlastního ztotožnění s hrdinou memoáru. Jakožto příslušník střední třídy nemůže dohlédnout všechny konsekvence takového návratu zatěžkaného třídní rozdílností. Skrze postavu Karliho, která je přiznaným autorovým alter egem, se tak satiricky obrací právě na střední třídu, a to s plným vědomím toho, že právě ona pravděpodobně sedí v hledišti. Pokládá si otázky, zda a jak můžeme solidarizovat s nejnižšími sociálními vrstvami, když politická levice na české scéně prakticky neexistuje? Jak se může příslušník střední třídy angažující se za práva dělníků vyrovnat s pocity nepatřičnosti? Co vůbec v tuzemském kontextu znamená střední třída? Jak se po revoluci tvořila a kam se dnes posunul význam tohoto pojmu? Motiv návratu přesto zůstává leitmotivem inscenace. Návratu do minulosti, do místa svého dětství i ke svým kořenům.

Sociologickou analýzu, které Didier Eribon podrobuje vlastní rodinu i dělnické prostředí, se postava Karliho opatrně, za profesorovy pomoci, pokouší vztáhnout na svůj vlastní příběh českého gaye ze střední třídy, do které se jeho rodiče přesunuli nejen díky odchodu ze severní Moravy a vystudování vysoké školy, ale také díky porevolučním byznysovým příležitostem devadesátých let. Právě okolnosti společenské transformace profesora v Karliho příběhu zajímají nejvíce, rozpačitý mladík však na jeho otázky dokáže odpovídat jen obtížně. Svozil tak českou společnost obviňuje z naprosté slepoty ke společenským faktorům sociální determinace, které neumíme pojmenovat, protože si odmítáme přiznat jejich význam. Ve společnosti, kde se pojmy třída a třídní příslušnost staly téměř sprostým slovem, se sociální mobilita zkrátka pokládá za něco přirozeného a dostupného všem, kteří jsou ochotni se snažit. Postava Karliho přitom ukazuje opak. Jakožto umělec zažívá navzdory vzdělání sestupnou sociální mobilitu. Svozil poukazuje na prekarizaci práce v kultuře a odhaluje vlastní křehkou profesní existenci založenou na vratké poptávce po jeho práci, o jejíž zdánlivé nezávislosti se dá vždycky pochybovat.

Pokus o přenos sociální sondy do chudého francouzského venkova padesátých let a její aplikace na jiné sociokulturní prostředí má očividná úskalí. Autor si jich je ale dobře vědom a využívá je k jízlivým, často kritickým poznámkám směrem k českým reáliím. Rozdíly mezi západní a východní Evropou jsou ostatně zdrojem mírně repetitivního humoru napříč celou inscenací. Výrazná míra nadsázky a ironie dodávají představení lehkost, bez jaké by se obrovské penzum často odborných promluv Didiera Eribona dalo vydržet jen stěží. Časté zcizující efekty nechávají diváka nadechnout a pro mě osobně přinesly také jeden z nejsilnějších a zároveň nejnepříjemnějších momentů inscenace. Při úvodním pátrání po sociálně vyloučeném jedinci, který by měl zasednout mezi besedujícími, jsou diváci vyzváni, aby se postavili a postupně si sedali podle výše dosaženého vzdělání. Vzájemné rozpaky při odhalování vlastní míry formální vzdělanosti před cizími lidmi pravděpodobně nepociťovali ani nechápali jen ti, kteří se směli posadit jako první. Neuvědomělost příznačná vybraným sociálním třídám, jejichž příslušníci si svá privilegia zpravidla nepřipouštějí. Abych parafrázovala autora knihy: pocit nepříslušnosti k jakékoliv sociální třídě je základním charakteristickým rysem třídy střední. Svozil nechává publikum chytře zažít stud – podle Eribona esenciální pocit současné dělnické třídy, maskovaný nejčastěji za nenávist a pohrdání. V jeho textech i v knihách Édouarda Louise je výsměšný postoj, který nejnižší sociální třída zaujímá ke vzdělání a kultuře, způsobem, jak se vyrovnat s jejich nedostupností. „Jak je v Praze, Pražáku?” deklamuje Karli a ironickým tónem ilustruje absenci společných témat. Vzápětí ale upozorňuje na to, že jeho pocity odcizení se zakládají téměř výhradně na skutečnosti, že se odstěhoval z regionu. Propast, které čelí třídní přeběhlíci, je daleko větší.

Vertikalita společenského žebříčku

Jednoduchá výprava, které dominuje horolezecká stěna, je dílem scénografky Pavly Kamanové. Zatímco podlaha představuje místo sociálního vyloučení, vrchol stěny symbolizuje nejvyšší patra společenského žebříčku. Dvojice se střídavě usazuje na pomyslném dně, šplhá vzhůru a v případě Didiera Eribona žebříček definitivně zdolává v podobě profesury. Pohyb řízený vyprávěním ilustruje jednotlivé milníky jejich minulosti, v jakých se příběh právě nachází. Do teoretických úvah se tím dostává velmi reálný tělesný prvek. Úsilí nezbytné ke společenskému vzestupu se stává fyzickým úsilím obou protagonistů. Paradoxně je to přitom právě těžká manuální práce, co lidem z dělnického prostředí znemožňuje uniknout vlastnímu postavení. Didier Eribon popisuje tělo své staré matky zničené a zkroucené těžkou fyzickou prací. Vzpomíná na otcovy pokusy vystudovat večerní školu, které troskotaly na nepřekonatelné únavě způsobené celodenní prací v továrně. Fyzická námaha tak může sloužit sociální mobilitě jen jako divadelní metafora. V reálném životě dělníků je její největší překážkou.

Celé představení stojí na Eribonově hutné slovní ekvilibristice, kterému myšlení a následná formulace přináší zjevnou rozkoš. Svým entuziasmem postupně strhává i Karliho, který je ve svých interpretacích čím dál odvážnější a přesnější. Tiché a dodnes mnohdy nepojmenované dopady privatizace. Dětství strávené v devadesátých letech v kruhu blízkých rodinných přátel, jejichž vazby začnou narušovat ekonomické úspěchy vybraných jedinců. Dělnický původ prarodičů mladého umělce. Vzdělání a s ním spojený přestup do střední třídy jeho rodičů. Sociologické faktory, o kterých nemáme ve zvyku přemýšlet jinak než v rovině nostalgických vzpomínek. Eribon Karliho provádí jeho vlastní minulostí a pojmenovává procesy, které jeho život utvářely víc než protagonistova vlastní rozhodnutí. Svozil v Karliho příběhu nehledá analogii toho Eribonova, ale vyzývá střední třídu k uvědomělejšímu přístupu k vlastnímu postavení. Poukazuje na její současný ekonomický sestup, který vnímá jako potenciální hrozbu budoucího politického směřování. Sílící popularitu krajní pravice klade Didier Eribon za vinu nefunkční levici, která ztratila kontakt s dělnickou třídou. Pro ni pak zůstává zdánlivě nelogická volba krajní pravice posledním způsobem, jak ventilovat vlastní frustraci. Svozil zase varuje před zklamáním z rychle klesající životní úrovně české střední třídy, která bude v krajně pravicovém duchu vinit ze svých existenčních potíží menšiny a sociálně vyloučené skupiny.

Protichůdná dvojice ilustruje celosvětový politický trend dvěma různými zkušenostmi a jeho konsekvence komentuje ze dvou odlišných perspektiv. Tato dualita se ztrácí, když přijde na řadu společná queer zkušenost obou protagonistů. Ta je navzdory čtyřicetiletému věkovému rozdílu i odlišnému prostředí, ve kterém se odehrává, děsivě podobná. Eribon s Karlim se trumfují v tom, kdo lépe vystihne absenci vzorových rámců i slov pro uchopení vlastní gay identity v dospívání. Její palčivost není o nic menší v postsovětské republice devadesátých let než v gaullistické Francii. V případě Karliho se přijetí gay identity syna ze strany rodičů sice posunulo k lepšímu, ve veřejném prostoru však mohou queer projevy lásky stále představovat bezpečnostní riziko. Svozil upozorňuje na to, že boj za práva menšin není nikdy u konce. Jeho parciální úspěchy jsou vždy podmíněné aktuálním politicko-společenským kontextem, který se může kdykoliv změnit. Zběsile nastupující administrativa Donalda Trumpa je toho odstrašujícím příkladem i nepříjemnou aktualizací celé inscenace.

Rozměr třídní nerovnosti

Na diváka, který by neznal práci Didiera Eribona, potažmo jiných podobných autorů (Annie Ernaux, Édouarda Louise), může inscenace zapůsobit jako iniciační setkání s tímto typem textů. Ty, pro něž sociologické a politické myšlení v literatuře není nové, zaujme především Karliho linka, která takové myšlení vztahuje na tuzemskou zkušenost a ukazuje, jak se problém tříd a jejich politické reprezentace dotýká i nás. Když se postava Didiera Eribona s pochopením vyjádří k české komunistické historii, která v očích voličů komplikuje legitimitu jakékoliv levice na české politické scéně, zůstane u pouhé zmínky, a to je škoda. Právě momenty, kdy se inscenace dotýká těchto zásadních rozdílů francouzských a českých reálií, jsou ty nejzajímavější a zasloužily by si důslednější ponor. Většinou však zůstává pouze u konstatování. Tematická mnohovrstevnatost neumožňuje ani na půdorysu téměř dvouhodinové inscenace hlubší rozpracování, přestože se opravdu hodně mluví, ve snaze pojmenovat toho co nejvíce. I tak ale Svozil v českém prostředí otevírá důležitá a málo reflektovaná témata společenských tříd a jejich (ne)prostupnosti, queer identity a jednostranně vychýleného politického spektra. Inscenace nepochybně může sloužit jako lákadlo k přečtení literární předlohy, ale také k úvahám o sociálních kulisách našich vlastních životů a jejich vlivu na to, kým jsme.

Návrat do Remeše (přes Olomouc) je povedenou ukázkou divadelní adaptace poměrně složitého textu do živého tvaru, který s lehkostí a nadsázkou, přesto naléhavě bombarduje diváka podněty k zamyšlení i emočními prožitky. Při pomyslném vrcholu se Didier Eribon zpětně ocitá v momentu svého návratu domů. Vzpomíná na zemřelého otce, kterého nenavštívil ani mu nepřišel na pohřeb, protože ho nenáviděl, a přiznává si myšlenku, že nemocného možná nenavštívil, protože si chtěl svou nenávist uchovat. Bál se, že zesláblého starého muže už by nenávidět nedokázal. Přestože závěr se u obou hlavních postav nese v duchu smíření a pochopení, otázka toho, jak se skutečně vzájemně přiblížit, zůstává nezodpovězena. V mediálním prostoru často omílané klišé o rozdělené společnosti zjevně nemá tak jednoduchou odpověď, jako je oboustranná snaha. Možná, že této debatě o stavění mostů chybí rozměr třídní nerovnosti.

Sestřih besedy s tvůrci, která proběhla po třetí repríze, je možné si poslechnout v Podcastu na cucky. Zazní tam mimo jiné komentář výchozího textu jednoho z herců Jiřího Svobody, který jako jediný z tvůrčího týmu pochází z dělnického prostředí. Jeho postřehy k předloze i ke scénáři jsou skvělou ukázkou rozdílné sociální percepce, jejíž sdílení napříč třídami nám nepochybně chybí. Přesto je dobře, že nápad rozšířit inscenaci o metarovinu jeho osobní zkušenosti zůstal jen v rovině úvah tvůrčího týmu. Další, byť
zajímavá vrstva, už by byla divácky nejspíš neúnosná. Třeba se pro tento motiv najde příležitost v nějaké další inscenaci. Přála bych to divadelní scéně i české společnosti.