Knižní rozhovor publicisty Matěje Metelce s politologem Pavlem Baršou s názvem Jako obvykle jsem hledal nějakou třetí cestu prochází fázemi intelektuálního a životního vývoje Pavla Barši, aby zkoumal významná témata českého i globálního politického dění stejně jako teoretická dilemata politického myšlení. Díky tomu mohou autoři teoretické problémy rozvíjet v rámci případových studií, tedy v rámci reálných situací konfliktů moci a postojů ke světu.

Tak například na osobě brněnského filosofa Josefa Macháčka, kterého Pavel Barša považuje za svého učitele v silném slova smyslu, je možné sledovat, co to znamená, když „lidé primárně fungují v praktikách a institucích“ a nejsou jimi determinováni. Macháček desítky let působil na oficiální režimní univerzitě, takřka nic nepublikoval, ale ve svém filosofickém kroužku udržoval étos nanejvýš svobodného myšlení, které se „otevíralo všem možným premisám a postojům“. Jeho praktická filosofie měla dopad na emancipované životy mnoha lidí navzdory tomu, že sám neměl sílu opustit systém, ve kterém se původně utvářel jeho (komunistický) postoj ke světu.

Na příkladu působení Václava Havla naopak Barša ukazuje, jak se legitimní étos Havlova disidentství, který dekonstruoval dichotomie studené války (dobrý Západ – zlý Východ) ve prospěch dichotomie život–systém, proměnil v nelegitimní étos Havlova prezidenství. Jako prezident spíše než minoritní diskurs prosazoval podle Barši hegemonní kýč pravdy a lásky stojící proti lži a nenávisti, pročež paradoxně podpořil stejný systém jako jeho největší protivník Václav Klaus a přispěl k homogenizaci liberálního politického prostoru.

Na příkladu sionismu Barša analyzuje proměnu původně emancipačního hnutí ve svůj vlastní opak. Tím však nechce tvrdit, že emancipační hnutí, které se může stát po nějaké době samo nástrojem útlaku, je třeba odmítnout jako celek a od počátku jeho působení. Není ani legitimní na něm trvat beze změny. Nabízí se ale třetí cesta: hnutí emancipace může sledovat dopady vlastního působení a být ochotno odpovídat a transformovat se podél těchto dopadů. Obdobný postoj má Pavel Barša k feminismu. Feministická teorie jako subverze stereotypního patriarchátu se pro něj stává nezajímavou praxí, pokud systém na tento apel zareaguje a rozhodne se rovnost uplatňovat v rámci veřejných politik. Matěj Metelec trefně poznamenává, že touto cestou se tedy v zásadě nedá prosadit žádná mocensky minoritní perspektiva do systémového fungování, protože vždy dojde k její devalvaci. Pro Pavla Baršu ale „úředníci nejsou kreativní, ti prostě plní úkol a udělají si čárku, že ho splnili“. To, co v pozici menšinového myšlení z periferie působí ve směru transformace, tvořivého jednání a svobody, stává se pro něj v momentu absolutizace menšinovosti nástrojem kýče, násilí nebo nenapadnutelného kultu.

Pavel Barša však nemyslí jen tak, že hodnotí okolní svět, ale tvaruje stejným způsobem i své vlastní myšlení. Je schopen přehodnocovat své myšlení podél reality, podél vývoje socio-politických situací. Ne však nahodile, rychle  a lehkovážně, spíše pozorně a včas. Přesně tato připravenost sebe samého překročit, změnit či opravit bez sebemenšího projevu neurózy mě na Pavlu Baršovi fascinuje dlouhé roky. Jako člověk s enormními znalostmi a schopnostmi hluboké analýzy není postmodernistou, ale politickým poststrukturalistou, není revolucionářem radikálně absolutní ideje, ale postrevolučním radikálem. Matěj Metelec je velmi náročným a poučeným partnerem a vystavuje Pavla Baršu různým jeho nekonzistencím. Ten na ně reaguje s osvobozujícím odstupem: „Musím to přiznat, tedy nemusel bych, mohl bych to zapřít, ale proč bych to dělal?“

Svou afinitu k menšinovému myšlení a schopnost neustálé politické revize vlastního postoje vysvětluje Pavel Barša tím, že „zrál v autoritářském, represivním režimu“. Z tohoto důvodu je pro něj i každý pozitivní projekt potenciálně represivní a odmítá chápat i demokracii jako režim, který by se snad „postaral o naše existenciální naplnění“. Jeho politický postoj však vyústí v poměrně překvapivé existenciální tvrzení: „Já jsem vlastně apolitický člověk, mám představu, že skutečná svoboda a vlastně vše důležité v životě se realizuje mimo politiku.“ I když Matěj Metelec v úvodu knihy konstatuje, že neví, „kde stojí sám Pavel Barša“, neboť se „za autory a debatami, jež ve svých knihách zprostředkovává, … tak trochu ztrácí“, na Pavlovu nahrávku o „všem důležitém“ nereaguje. Hledá Pavla v politice, a pokračuje tedy v analýze vyšších desítek politických pozic, autorů politických teorií a koncepcí politického života. Unikl mu Pavel v tom, kým je, zadním vchodem, červí dírou linie úniku? Upozornil na práh funkce politiky navýsost wittgensteinovsky – mlčením? Naděje, opakuje Pavel Barša v osobním závěru knihy, aby bylo jasné, že nešlo o minoritní hlášku na straně 100, je jinde než v politice, totiž v tvořivosti a solidaritě neformálních mezilidských sítí. Pocit životního smyslu je nezávislý na tom, kde člověk stojí, říká Barša.

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika? Určitě totiž neplatí, že vzdáním se pohybu v politickém prostoru získáme bezprostředně pocit smysluplnosti a darují se nám samy od sebe „ty nejdůležitější věci“. Jaké pasti na nás čekají v neformálních mezilidských vztazích a s jakými zátěžemi se splétá solidarita? Co nás čeká za úkol tam, kde politika končí? A skutečně někde končí, je skutečně kam utéct? Definuje-li člověk sám sebe jako politicky myslícího poststrukturalistu, nedoběhne po linii úniku nakonec do místa, kde se moc zase vyjednává a replikuje a kde se zároveň daruje smysl? Moc prochází každou lidskou bytostí, každou sítí neformálních vztahů, každou komunitou v každém místě i v každém okamžiku. Prochází disidentem, rockerem, akademikem, aktivistou i úředníkem, fakultami, komunitními zahradami, rodinami, protestními hnutími, kluby čtenářů poezie a hospodskými partami.  A všude tam se také může darovat smysl a svoboda, jak ukazuje Josef Macháček. Co je pro pohyb života v moci podstatné, aby byl smysluplný a neprodal se? Hledáme třetí cestu, nebo obrat uprostřed jakékoli reality? Pavle, objednávám pivo, jo?