Takže, kde jsme to minule skončili. Byla to Kristofová. Takže Kristofová, nechme stranou žánr sloupku, jednou se taky nic nestane, když navážu na to, co se minule nestihlo. Uvidíme, co na to šéfredaktor. Řeknu mu, že Kristofová si zaslouží dvě pojednání. Nebo to pro jistotu odevzdám na poslední chvíli. Tak to druhý.

Snažím se pochopit, čím mě její texty fascinují. Není to ani tak její styl, o kterém se píše, že osekává příběhy až na kost, že volí buď totální pravdivost, nebo mlčení. Kristofová ale nepíše pravdu. Potřebuje od ní odcházet, aby u ní dokázala zůstat.

Snažím se psát skutečné příběhy, ale v jednu chvíli příběh začne být nesnesitelný právě pro svoji pravdivost, a tak ho musím změnit.

Skutečnost, že otec Kristofové byl odsouzen za sedmnáct znásilnění a sexuálních zneužití dětí ze základní školy, na které vyučoval a kam chodila i malá Agota, se do jejích literárních textů propisuje jen skrze obrazy otcovražd. Kristofová není upřímná, ale vynalézá způsob, jak zvládnout neodejít z prostředku světa, a to i za cenu neupřímnosti. Jako kdyby vnímala, že všechny zdánlivě radikální strategie, od vnitřního exilu přes takzvaně necenzurovanou autobiografii k unikavé fabulaci či naopak literární obžalobě světa, jsou politickým gestem, které zakryje podstatnější a subtilnější ontologický fakt, že ve skutečnosti není kam utéct. Jako by nejhorší přiznání spočívalo v tom, že člověk žije v obludném světě, o němž věřil, že vypadá úplně jinak – a že žije dál. Vše ostatní je anestetikum.

Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.

Co bylo dál, po chlapcově smrti? Nic. Lucas dál pracoval. Ráno otvíral obchod a večer ho zase zavíral. Zákazníky obsluhoval mlčky. Už skoro nemluvil. Lidé si o něm mysleli, že je němý.

Ve světě se odehrává surovost v tak rychlém sledu, že i kdyby ontologicky neplatilo, že život nedává žádnou naději, kvantitativně to platí. „‚Moje děti si nehrajou,‘ ‚Co dělají?‘ ‚Připravují se na cestu životem.‘ Říkám: ‚Já jsem životem prošel a nic jsem nenašel.‘ “ A kvantita je ontologie, je to hmotnost, váha života. Moc světa se projevuje jako biomoc, život je pro ni svého druhu žrádlo. „‚Mluvte o sobě, Clausi.‘ ‚Nemám, co bych řekl.‘ ‚Je tam snazší život?‘ ‚Je to společnost založená na penězích. Člověk tam nemá kdy přemýšlet o životě. Žil jsem třicet let ve smrtelné samotě.‘ “ V tomto bodě je ovšem nutné něco důležitého zahlédnout. Kdyby život nebyl živý, například skrze pociťování smrtelné samoty, neměla by biomoc co podmaňovat. A o tento život jde. Je třeba žít podmanitelný život jako život, nikoli jako moc. Zařídit se v kontextu biomoci a reagovat na chronický nedostatek naděje podobně jako na chronický nedostatek nějakého důležitého vitamínu. Změnit prostě chování, nadechovat se tak nějak přes membránu, metabolizovat efektivně, tvarovat úkony. Není to ani rezignace, ani oportunismus, nejde o to, že je člověk donucen přistoupit na svinstvo, protože žije ve svinstvu. Člověk prostě žije ve svinstvu. Ladí se jaksi k surovosti tak, aby se surovostí nestal. Vymýšlí různé strategie. „‚Jakmile člověk přemýšlí, nemůže milovat život.‘ Bratr mi holí zvedá bradu: ‚Tak nepřemýšlej. Dívej se.‘ “ Aby mohl člověk rozlišovat ve svých rozhodnutích, aby odolal obludnosti světa, musí zhrubnout, říká Kristofová. „‚Ale co si o tom myslíte v hloubi duše?‘ ‚Nemyslím si nic. Takový luxus si nemohu dovolit.‘ “ Nic neočekávat. Nečekat od druhých, že uvidí, oč jde, ale když se Kristofové zeptá novinář na postavu z knihy, začne ho zkoušet jako malýho kluka, ujišťuje se, že do jejího světa vstoupil pozorně, že prošel, kudy psala, a že si pamatuje to místo, který pro ni bylo taky tak zásadní. Interview se na chvíli proměňuje, Agota metabolizuje, prožívá v hloubi duše zážeh, zmražená naděje se naplní teplem, ale kdyby si to nepamatoval, tak taky dobrý, odpoví prostě na otázky. Svůj podmanitelný život totiž už jinde a jinak neupřímně zapsala.

Jsem přesvědčený, Lucasi, že každý člověk se narodí proto, aby napsal knihu, pro nic jiného. Není důležité, jestli ta kniha bude geniální, nebo průměrná. Ale ten, kdo nenapíše nic, je ztracená duše.