Na začátku své olomoucké přednášky poznamenal ukrajinský filosof Volodymyr Jermolenko, že mu jeho odpolední bezprostřední zážitek procházky poklidným víkendovým moravským městem připadal mnohem méně reálný než vnitřní pocit v tu chvíli vzdáleného válečného stavu na Ukrajině. Ten v něm dál nepřerušeně pokračuje, i když on sám je v cizině. Jako by byl zážitek války ještě skutečnější, když se emancipuje od hmotného kontextu, jako by se skrze toto vzdálení projevila jeho nebývale nepříjemná autonomie.

Strukturně podobnou zkušenost popisuje v rozhovoru na platformě UkraineWorld básník a voják Artur. Poté co se vrátil zraněn z války, žije ve dvou světech: „Mé potíže pramení z obtížného přechodu mezi dvěma odlišnými světy. Terapie, antidepresiva, sedativa, prášky na spaní… Moji spolubojovníci, kteří jsou v civilu už asi osm měsíců, stále nemohou spát. A nedostatek spánku jen zhoršuje úzkost a emoční nestabilitu. Všiml jsem si, že tyto příznaky vrcholí, když jsem na dovolené, v relativním klidu týlového města.“ To, co Artur prožívá na úrovni neuropsychologické poruchy adaptability, popisuje Volodymyr jako kognitivně-zkušenostní disonanci. Říká: „Realita mě donutila prakticky myslet jinak, než jak jsem byl zvyklý před válkou.“ Vypětí, které Volodymyr prožívá v každodenním ohrožení života, jako veřejně aktivní intelektuál, šéfredaktor webové platformy, otec tří dětí, iniciátor finančních sbírek, autor podcastů, řidič aut vedoucích na frontovou linii a zpět, spisovatel, editor knih a ředitel PEN klubu v Kyjevě, jako by tlačilo myšlení na místo, pro které je relevantním prakticko-filosofickým postojem ke světu postoj disonance.

Místo, z něhož člověk myslí, je součástí konstituce myšlení.  Když člověk překročí specifický zkušenostní práh, může objevit jinou ontologii. Klíčovým kritériem, který z jednoho světa intelektuálně-politických konfliktů utvoří dva světy v disonanci, je přítomnost smrti v životě. V Arturově a Volodymyrově světě, u každého trochu jinak, se smrt vpáčila dovnitř světa jako jeho integrální součást. Zbytek Evropy se naopak takové představě usilovně brání. Například české intelektuální, někdy až orgiastické vyznávání negativity, antagonismu, rizika, nekoherence, konečnosti a nebezpečí je symptomatickým zaříkáváním smrti – vari, vari od našeho prahu dále! Chceme o tobě mluvit, abys tu nebyla! Evropa se chce vyhnout smrti, na Ukrajině se žije smrti navzdory. Evropa vytlačuje utrpení za své hranice, Ukrajina žije jemu navzdory. Evropa kroutí nevěřícně hlavou nad tou nenávistí, Ukrajina se nediví a žije nenávisti navzdory. Evropa se pojišťuje proti všem představitelným rizikům planety, Ukrajina žije bez pojistky, navzdory. Navzdory, navzdory, navzdory, popisuje Jermolenko étos svojí země, určující kulturní znak, identitu, kterou nabyla jeho společnost výhradně vlastními činy.

I proto jsem možná prožila naše setkání jako dvojitou asymetrii. Ještě než jsme spolu začali mluvit, stála za ním už stavba naposlouchaných podcastů, přečtených rozhovorů a publikovaných článků v novinách. Zatímco za ním stála stavba akvitit navzdory nebezpečí, za mnou stála akorát tak židle, na kterou jsem si mohla toporně sednout. Etnograficky pozoruhodná situace, lidsky to ale bylo spíš strašný. Pokud jsem měla možnost něčemu porozumět, šlo o to porozumět té mezeře, která brání našemu spojitému rozumění. Strávili jsme čas jakýmsi rituálním arytmickým verbálním tancem s přítomností mnoha alikvotních tónů, ve kterých se zhmotnila jediná možnost, jak být precizně spolu – a znít současně jinak. Vnímat mezeru a neusilovat o víc. Na tom založit blízkost. Nevypustit ani jedno prázdné slovo, nevyslovit zbytečnost, říkala jsem si, nebo toho člověka fakt poškodím. Místo toho rozumět zadání – Volodymyrova žitá zkušenost života navzdory nás nevyzývá k sentimentálnímu porozumění cizí bídě, ale spíše k akci. Vybavte nás k další obraně. V tuto chvíli jsou potřeba peníze na frontová auta. Nevím, jestli jsem si myslela, že to bude jiné. Asi myslela, a jde to za mnou. Myšlení disonance vyzývá ke změně.

Častou společenskou otázku, kde brát dnes naději, vnímám od minulého pátku tedy zase trochu jinak. Ptáme se v Čechách kolektivně na to, jestli máme ještě naději, že válečná a politická brutalita nedopadne i na naši zemi? Zajímá nás, jestli se krutosti světa bezbolestně vyřeší někde mimo nás, že někdo jiný směr utrpení na své náklady odkloní a zajistí nám pokračování života, jak jsme na něj koneckonců byli zvyklí? Ptáme se sebe samých, koho je třeba obětovat, abychom tím sami prošli beze ztrát? Je to otázka po této naději, která nás zajímá? Nebo se, jak moc v to doufám, jak moc toužím, aby to byla pravda, dokážeme ptát, zda máme naději, že situaci, ve které jsme se ocitli, dostojíme?

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa. A nejen možná riziko, ale jednoduše si uvědomit smrt uvnitř světa. Přijmout smrt a dělat kroky, které z ní neudělají vůdčí princip našeho života. Je to hrozné, ale takto také vypadá život.