Filosof Martin Nitsche zkoumá ve své poslední knize s názvem Sono-fenomenologie, co lze odkrýt pro myšlení našeho světa z pohybu člověka zvukovými prostředími, z toho, jak slyšíme. Vrací se ke zvukům samým, snaží se je zaslechnout, ovšem nejde mu přitom o zvuky pro zvuky, jde mu o to, aby myšlení nepřeslechlo, co zvuky našemu myšlení odkrývají. Na rozdíl od gestaltismu, který popisuje vnímání pomocí modelu figury, jejíž kontury se vynořují z nerozlišeného zadního plánu a stává se na tomto pozadí zřetelnou, popisuje Martin Nitsche ambientní povahu naší akustické zkušenosti: ve zvucích jsme ponoření jako v oceánu. Zvuky nás obklopují odevšud a my se k nim vztahujeme skrze rozhraní, spojení, vrstvy a rezonance. Když si člověk ráno nasadí sluchátka a vydá se vlakem do práce, oddělí se od světa, se kterým však je zároveň díky tomuto oddělení schopen zůstat ve spojení. Zcela jinou zvukovou konstelaci prožije odpoledne, když si jde zaběhat a zvuk ze sluchátek se skrze rytmus stane jeho tělem. A opět jiný prožitek se mu nabízí v noci, když si nasazuje sluchátka o samotě a propadá se do imerzivní zkušenosti napříč časem a veškerenstvem.

Kniha je však pozoruhodná už i tím, jak sebe samu rozvrhuje. Hned na začátku Martin Nitsche tvrdí, že fenomenologie dává možnost pozorovat svět v nových modalitách díky tomu, že vyřadí hodnotově orientované myšlení. Jinými slovy, fenomenolog je připraven na nějakou dobu nesoudit, ubránit se morální panice z toho, že by ve svém myšlení třeba nestihl zkritizovat něco negativního. Hodnoty, které jsou rozhodnuté a priori, totiž vytvářejí výhradně tunelové vidění, slyšení i myšlení: nejprve jde hodnota a za ní jdou možnosti, jak myslet. Díky oproštění od hodnotové orientace dokáže myšlení možná odkrýt to, co je jinak neviditelné a potlačené.

Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé. Podle Ricoeura je důležité, aby hermeneutika podezření rozbíjela naše iluze a falešné vědomí, ovšem zároveň musíme umět odmítnout, že by myšlení tímto retroaktivním odhalováním tajně působící nebezpečné Síly vyčerpalo veškerý svůj potenciál. S tím, jak se zbavuje iluzí, může totiž myšlení aktivovat ještě hermeneutiku důvěry, která se nebojí otevřenosti vůči druhému, která je dost silná pro nejistotu a která se nechá unést fascinací, darem smyslu.

Toto dvojité gesto dělá i Martin Nitsche, když ve své sono-fenomenologii odvážně odmítá interpretovat zvuková prostředí primárně prizmatem kapitalismu dohledu. Kritická teorie sonické zkušenosti zdůrazňuje, jak správně zvolené zvukové prostředí člověka šikovně ovládá. Nákupní centra jsou ozvučená, aby zákazníky podpořila v konzumu. K práci lidem hraje hudba, která je odpojuje od jejich fyzických pocitů, aby jejich tělo mohlo být snadněji vykořisťováno. Automatické playlisty na Spotify se utvářejí podle toho, kolik kdo zaplatil. Hudba je nástrojem manipulativní komodifikace. Martin Nitsche tento rozměr nepopírá, ale odmítá, že by se veškerá sonická zkušenost dala převést výlučně na mechanismus moci. Hned na začátku knihy tyto interpretace uzávorkuje a soustředí se na otevřenost zvukům. Mocnou závorkou znemožní moci ovládnout to, co by ovládla, kdyby se ke zvukovým prostředím přistupovalo pouze s podezřením. Touto fenomenologickou rezistencí odkrývá možnosti, jak myslet podle zvuků, ve zvucích, se zvuky, v ambientních světech, vztahově. Neodkrývá žádný čirý, nezatížený zbytek zvukové čistoty, perličku na dně, apolitický zvuk s upřímným tónem. Nikoli. Odkrývá ale možnosti existence člověka v ekvilibriu různě působících vztahů, ve složitém prostředí, kde pobývá uprostřed, aniž je středobodem.