A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.

Sjedu pohledem na obraz a zatočí se mi hlava. Nic tak krásnýho jsem snad ještě neviděl. A to mýma rukama prošlo víc obrazů, než dokážu spočítat. Ty pastózní nánosy oleje, stopy štětce, živý barvy… Zatmí se mi před očima, rukama se pokusím zachytit nízkého stolku, ale podlaha se závratnou rychlostí přibližuje. Pak už jen tma.

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.