Ryba

Kuchyň je tichá. Jen rychlý proud se valí z kohoutku; tříští se o tělo ryby a dopadá do dřezu. Tam se voda zatočí, plná šupin a odlesků lampy.

Johana pozoruje světélkující rybu. Podobnou měla v rukou už mnohokrát. Váže se k ní neměnný sled úkolů.

Přesto se na ni dnes dívá jinak. Dívá se, jako by ji viděla poprvé, a vzrušení z tohoto objevování podivně zapadá do jejích pochyb. Stihne se Michal vrátit do večeře? ptá se v duchu a téměř současně ji napadá, že hřbetní ploutev tvarem připomíná rozpůlenou lasturu hřebenatky; je však bílá a mnohem křehčí.

Ty barvy! pomyslí si. Nechá úžas převážit nervozitu. Jejich výčet zdaleka nekončí modrou a šedou. Kolem oka jimi sem tam probleskne korálová; podobný, ale něžnější odstín je vidět nad spodní ploutví; a kolem úst jako by se růžová podlévala a těžkla způsobem, který nevyvolává představu násilí.

Johana krájí citron. Úžas ustupuje otázkám. Nervozita, jež jí od hovoru s Michalem svírá žaludek, začíná stoupat do hrdla. Brzo bude šest a pořád tu není. V poledne jí volal naposled. Let do Prahy se prý zpozdil.

Jestli se nestihne vrátit do večeře, letošní Vánoce budou zkažené. Johanina matka se zlomyslně ušklíbne. Kolikrát ji nabádala, aby si nebrala muže posedlého prací; muže, který se vrací v pátek a odjíždí v pondělí a zapomíná data výročí i svátků. Ještě že tu matka ještě není, myslí si Johana. Její vítězoslavné: „Nepřijede, viď? Zůstane si tam,“ se jí přesto rozléhá nitrem, dokud ho nepřehluší zvuk zvenku. Mobil dlouze a výhružně zavrní.

Johana, jíž nervozita stahuje hrdlo, by se k němu okamžitě rozběhla. Ale její druhá část, ta, které působí radost pohled na rybu, se brání: ať volá kdokoli (ví, že volá Michal), musí počkat, až dám rybu do trouby. Mám špinavé ruce. A zaraduje se jako dítě, které si vymyslelo dobrou výmluvu.

Obrátí pozornost zpět k tělu. Několikrát se ho dotkne; všimne si svých bledých prstů, jež působí v jeho blízkosti mramorově.

Ryba se jí však vzdaluje. Je příliš třpytivá, příliš závratná. A Johana nemá nejistotu ráda – Johana, která se bojí, co řekne matka, a která neoddaluje hovory jako dítě.

Druhá Johana po nejistotě touží. Kdyby tak chvíle, kdy mobil zvednu, nikdy nepřišla, posteskne si. V tu chvíli bude vše protivně jisté. Michal štědrovečerní večeři buď stihne, nebo nestihne. Byt se buď rozezní domáckým brumláním, anebo ožije strachy a úzkostmi. Ticho patřilo rybě. Prodlevě, jež za chvíli skončí.

Ale nedala by se prodloužit? napadá ji. Aspoň o okamžik… Odpoví jí stesk, který se jí zmocní, poté co znova pohlédne na rybu.

Nejtemnější je na ní oko, uvědomí si. Neúčastné, bezedné. A zároveň oko není rybou; je od ryby odtrženo tím, že v něm plují tvary a ulpívají barvy. Bílá i fialková kloužou spolu se žlutou. Hned připomínají hvězdy, hned okna. Johaně se točí hlava tesknem.

V tu chvíli mobil znovu zazvoní. Tentokrát ho ale zvedne. Zvedne ho, vyslechne rozuzlení a pak zabalí rybu, ten úžas, ten chvějivý okamžik do soli, aby se líp upekla. Třpyt nejistoty je pryč. Ani lítost po ní nezbyla.

Ale ještě předtím, než se ozve Michalův hlas, se Johana usměje. Pohled se jí zatoulá do hlubiny dřezu. Šupiny ne a ne odplout; drží se kolem otvoru na odtok jako křehký kovově temný zázrak.

Tehdy se její úsměv rozšíří.

Hvězda

I.

Před šesti lety se na internetu objevila zpráva, že naděje ženské dvouhry Šárka Foltýnová utekla z Prahy. Tenisový svět se vševědoucně usmál. Všichni jejímu otci to neštěstí přáli.

„Tolik se jí natrápil,“ shodovali se trenéři i matky dětí, pro které byl tenis zábavou, a ne prokletím jako pro chudinku Šárku.

„Udělala dobře, že vodjela.“

„Prej je v Římě.“

„Jo? Já jsem slyšel v Londýně.“

„Každopádně se má teď líp.“

Každý měl po letech mlčení nějakou historku, která dokazovala zlovolnost pana Foltýna.

„Tehdy měla horečku, a musela jít hrát.“

„Bodejť by ne. Vždyť von je cvok. Rozhodnul se, že ji tim tenisem utrápí.“

„Určitě ji něčim dopoval.“

Pan Foltýn se mezitím zavřel doma, v bytě, z jehož oken bylo vidět na kurt, kde Šárka před svou vzpourou hrávala. Klub chátral, ale v oknech bytu se svítilo.

„Jestlipak tam ještě bydlí?“ hádal tenisový svět v prvních letech po Šárčině útěku.

Brzy však zájem opadl.

II.

Bydlel tam.

Byt se za roky dceřiny nepřítomnosti nezměnil. Snad jen kohoutky kapaly naléhavěji. I kurt – jeho milovaná jednička – byl stejný.

Pan Foltýn si často připomínal, že nebýt jeho úsilí, kurt by dopadl jako ty ostatní, které zestárly spolu s ním. Dvojku, trojku i čtyřku zasypal sníh a chmýří pampelišek. Králíci vyšlapali nerovné cesty. Lajny vybledly a sítě se zhroutily.

Jenom jednička se červenala jako za let největší slávy. Pan Foltýn ji dvakrát týdně upravoval. Uhlazoval antuku, rovnal síť do správné výšky a čistil lajny tak, že se leskly.

V těchto chvílích byl šťastný. Bloudil po kurtu se síťovačkou a usmíval se, jako by zapomněl, že klub zanikl, že ho Šárka nenávidí, že jeho krásný sen vyblednul…

Bral tou dobou jakési japonské prášky, i když mu je doktorka už měsíc nepředepisovala. Bylo mu po nich dobře; mnohem lépe než po těch, které mu předepisovala a které si vyzvedával v lékárně a nedotčené uschovával.

Děsil se chvíle, kdy mu ty japonské pilulky dojdou. Trochu po nich vrávoral, ale také upadal do mikrospánků, během nichž se mu zjevovala Šárka…

Nebyla to však ta Šárka, která s divoce bušícím srdcem utekla do Říma.

Nevybrala si toto město náhodně. Během své oslnivé a krátké kariéry zde mnohokrát vyprodala stadion. O to však nešlo. To, co ji do Říma před šesti lety lákalo, byla vzpomínka. Obraz podzimního dne, jenž jí v letmých zvucích, obrazech a úsměvech proklouzával nitrem. Parkoviště, kde se potulovaly kočky a skupina mladých lidí poslouchala hudbu a kouřila.

Došla tam jednou po vyhraném zápase – v čase regenerace jí otec dovoloval se toulat – a pohled na ty lidi, kteří nebyli mladší než ona, ji zmátl. Připadalo jí, že vidí vlastní nenaplněnou přítomnost.

Proto si Řím vybavila ve chvíli, kdy plánovala útěk z Prahy. Věřila, že se vydává tuto nenaplněnost prožít.

Během letu pozorovala mraky. Líbilo se jí, v jaké neopakovatelné tvary se shlukují. Na chvíli se dokonce donutila nehádat, kolikrát jí otec zavolá.

Volal nespočetněkrát. Projevil tím vytrvalost, kterou Šárce odmalička vštěpoval. Bloudila městem, skrytě hledala to dávné parkoviště a mručení mobilu ji přitom mátlo svou nejednoznačností.

Vzbuzovalo v ní úzkost; zároveň však zavánělo známostí, kterou v tom podivném životě postrádala. Tak dlouho každým pohybem a dobře mířeným úderem naplňovala otcův sen, že jí byl jakýkoliv jiný cíl cizí.

O rok později se přesunula do Boloně, kde se v nočním klubu seznámila s Chiarou.

Ta její příběh pozorně vyslechla. „Jednou mu odpustíš,“ řekla.

„Tomu nevěřím.“

„Teď ne,“ pousmála se Chiara. „Ale odpustíš mu.“

Šárka dál neodporovala. Chiara byla její první kamarádka. První dívka, která znamenala víc než skvrnu za sítí. Bylo příjemné, že ji nemusí přivádět k slzám blyštivými esy; že může tančit v klubech s jejími přáteli a mluvit s ní o všem, o čem v Praze nikdy nemluvila…

Jen Chiařina slova o odpuštění Šárku mátla. Přemýšlela o nich v hotelovém pokoji a byla jí čím dál větší záhadou. Vyrostla ve světě, kde se špatný úder ani pomalý krok odčinit nedaly. Tou dobou si zvykla užívat tenisová pravidla k pochopení vztahů mezi lidmi (jiná pravidla jí přece v dětství nevštípili) – proto odvedla řeč jinam vždy, když Chiara začala o jejím otci.

O čtyři roky později na Krétě se vše změnilo. Šárka se tam vydala s Chiarou, jež prohlásila, že potřebuje dovolenou. Moře ji na první pohled uhranulo. Bylo tak třpytivé, tak nezměrné, že dokázalo přehlušit její vnitřní ticho. Trávila dlouhé hodiny na pláži pozorováním vln.

Fascinovaly ji. Každá se zvlášť přiblížila, navršila, zbortila – jako naše životy, napsala Šárka v dopisu otci.

Tou dobou jich vznikalo podivuhodné množství. Voněly dotekem jejích slaných prstů a obsahovaly věty, jimž by otec nechtěl rozumět, kdyby je četl. Šárka to věděla, a proto je neposílala.

Chiara se na ni často dívala, jak píše, a ačkoli s ní Šárka o obsahu dopisů nikdy nemluvila, v jejím úsměvu bylo cosi vědoucího. „Věděla jsem, že ho máš ráda,“ řekla jednou.

Tehdy Šárka udělala to, co jako dítě neměla povoleno: zoufale se rozplakala. Zmatek v jejím nitru byl nepřekonatelný.

Chiara jí něco broukala do ucha. Šárka namísto slov vnímala melodii. Osušila si slzy a usmála se tak, jak se neusmála nikdy předtím, ani v Římě, ani v Boloni.

Její a otcovo štěstí teď poprvé nestály proti sobě. Svět se na ni díval tiše a souhlasně, když s Chiarou z posledních peněz kupovaly letenky do Prahy.

A tak byly zde. Listí se lepilo na okénka tramvají. Sem tam růžovým žilkovím probleskla reklama. Nachová zář letmě obkreslila tvar listu a vyplnila jej.

Návštěvu otce Šárka oddalovala. Cítila, že za ním nemůže po šesti letech jen tak přijít. Musí vymyslet, jak dát najevo, že mu odpustila.

III.

Tato Šárka se vzpírala pochopení pana Foltýna. Za šest let její nepřítomnosti si vymyslel zcela jinou variantu, ne nepodobnou tomu, jaká bývala před smrtí paní Foltýnové. Otázkou, proč by utíkala a proč by se šest let nevracela za předpokladu, že se ani trochu nezměnila, se nezabýval. Snil.

V představách vyvolaných japonskými prášky vystupovala jeho dcera vždy v bílém. Pohybovala se po antuce s ladností, již si pamatoval z nejšťastnějších let – z let před zraněními, hádkami a útěkem –, a každý její úder spokojeně mlasknul.

Pan Foltýn se zastavoval uprostřed kurtu a kýval hlavou. Probouzelo ho tupé žuchnutí síťovačky – vypadla mu z rukou, zatímco spal.

Pak se s povzdechem vracel domů. Zde, mezi těmito stěnami jeho sen před dvaceti čtyřmi lety získal jas.

Často si poslední dobou připomínal, jak tehdy všechno výborně vymyslel. Každý Šárčin den měl přesný plán. Ani vteřina nebyla promrhána.

Nejvíc času zabíraly tréninky. Od šesti do deseti a od dvou do pěti Šárka den co den cvičila podání, forhendy, voleje. Dokud žila její maminka, odpalovala míčky s kamennou tváří a bez známky odporu. Chvíle, které jiní tenisté věnují škole nebo hrám s kamarády, jí od útlého dětství vyplňovaly činnosti jako plavání, mentální couching, masáže a běh na pásu.

Nemoci neexistovaly. Únavu bylo možné překonat jen dalším úsilím. Vytrvalost a pevná vůle – to byla božstva, která Šárce povolil uctívat.

Štěstí, jež se v něm tehdy rozlilo, bylo tak opojné, že všechno přehlížel: Šárčina zranění, prohry, jež přišly po hvězdném začátku, i slzy. Pak zemřela jeho žena a Šárka se začala bouřit. „Chci normální život!“ křičela na něj v nejhorších chvílích.

IV.

Nyní panu Foltýnovi nezbývalo než občas zacukat spánky, dívat se na kurt, který ráno uklidil od sněhu, a pít kakao. Slunce ten den svítilo jako na horách. Sem tam spadl z větve chumel sněhu; něco se zablesklo, světlo prokmitlo a před panem Foltýnem jako by se na okamžik rozprostřela jemná průsvitná krovka…

Zamrkal. Kakao mu zhořklo v ústech. V nitru se mu rozlil údiv. Po uklizeném kurtu běhala Šárka.

Ano, byla to nepochybně ona. Ten ledabylý backhand pan Foltýn poznával. Boty jí sladce klouzaly a po každém úderu se vrátila do základního postavení, jak ji léta učil.

Jeho Šárka!

V té chvíli mohl pan Foltýn vše pochopit: že ji miluje, že ji nechce ztratit, ale také obludnost svého zaslepení, své viny –

To se však nestalo. Jeho nitro bylo příliš zamlžené. Spím, pomyslel si. Spím a tohle je sen, který se mi zdá. Až se za chvíli probudím, bude zas bílo. Půjdu odklidit z kurtu sníh. Probudím se a všechno bude nezměněné.

Asi už tu nebydlí, pomyslela si Šárka ve chvíli, kdy jí Chiara nahrála na volej. Byla si jistá tím, že kdyby ji viděl, ukázal by se.

Ale kdo potom upravil kurt? odporovala si vzápětí. Musí tady ještě zůstat. Ještě hrát.

Po návratu do Prahy dlouho přemýšlela, čím ho překvapit. Teprve včera s Chiarou naplánovaly scénu, již pan Foltýn viděl z okna a jíž ve svém zklamaném stáří nevěřil.

A tak nyní odpalovala úder za úderem. Šlo jí to stále líp. Ruce ji svědily zapomenutou radostí; nevšímala si zmrzlých prstů ani Chiary, která něco křičela z druhé půlky kurtu…

Až když se proud míčků zastavil a Chiara se s důraznými posunky obrátila k oknu pana Foltýna, Šárčina ruka s raketou klesla. V bytě, kde bydlívali, se pohnula záclona. Někdo ji zatáhnul, aby neviděl dolů na kurt.

Je tam, pomyslela si Šárka s náhlým chladem. Je tam a nestojí o mě.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Šárka odhodila raketu. Pokývla hlavou. Jsou viny, které odpustit nejde, napadlo ji.

„Tak,“ řekl pan Foltýn poté, co zatáhl závěsy, „a je to.“

Pak odešel do pokoje čekat, až sen skončí…

A on si bude moct dát další dávku prášků a jít uklidit kurt pro Šárčin přelud.