Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

rozhodli jsme se dát tomuto číslu zastřešující název „20. století v nás“. Co to znamená? Znamená to, že jsme se chtěli podívat trochu blíž na to, jak v nás sedimentovaly a zakořenily dějinné události minulého století, jak si myslíme, že jim rozumíme, a co si z nich odnášíme. Protože úhel pohledu klame: už nejsme na začátku 21. století, už jsme v jeho čtvrtině a ve chvílích, kdy píšu tento text, probíhají na různých místech našeho kontinentu i v dalších částech světa oslavy osmdesátého výročí konce druhé světové války. Oslavy, které se mezi sebou tak trochu liší. Tu v posunu o jeden či několik dní, tu v posunu terminologickém. Dva jedinci stáli ve válce na opačných stranách, ale nyní slaví oba. Jak je to možné? Co je pro jednoho oficiálně vítězství, je pro druhého oficiálně osvobození. To není relativizace, ale poukázání na to, že tyto odlišnosti odrážejí různost historických zkušeností, kolektivních pamětí a politicko-kulturních kontextů, v nichž se paměť formovala.

Jak vidno, je to záležitost výsostně jazyková; dějinné události, které si připomínáme, budou takové, jakými slovy o nich budeme mluvit. Slova mají takový význam, jaký se dohodneme, že mít budou. Podívejme se například na to, jak Putinův režim pracuje s pojmem „nacismus“; koncem dubna zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničí dokument, ve kterém se říká zhruba tolik, že nacismus získává znovu převahu v Evropské unii, jejíž rusofobní režim se snaží s výročím konce války přepisovat dějiny. (Taky se vám vybavilo něco o ocasu vrtícím psem?)

S tímto vědomím, vědomím jazykové arbitrárnosti, pracuje i literatura, která často odhaluje napětí mezi oficiálními narativy a osobními vzpomínkami, mezi tím, co je „říkatelné“, a tím, co zůstává nevysloveno. Ne vždy je za to chválena; obzvláště současná česká beletrie na témata z dějin 20. století často čelí kritice, že s historií zachází povrchně a banálně, že hrůzy dějin buď degraduje na pouhé kulisy k inscenování generických červenoknihovních příběhů, nebo je zneužívá k morálnímu rozostření, případně je rovnou falšuje – jak se pozastavuje Karel Střelec v syntetizujícím textu o tomto typu beletrie na s. 17, z některých symptomů se například zdá, jako by nám tu nenápadně vznikal mýtus o nekomplikovaně multikulturním soužití identity a jinakosti v sudetském prostoru. Anebo konečně – a to je také legitimní námitka – se snad z ostychu či obavy před pádem do kýče zříká morálního patosu ve prospěch ulepeného „laskavého“ českého humoru, oslavujícího zejména naši „holubičí povahu“.

To je půda literární kritiky. A co na to historikové? Zkusili jsme se vyhnout očekávatelnému literárněkritickému aparátu nejen pojmovému, ale hlavně ideovému, a najít náhled pokud možno svěží. Zeptali jsme se specialisty, jehož předmět zájmu leží od 20. století docela daleko: profesora Ivana Folettiho, odborníka na staré umění oblasti středomořské oikúmené. A myslím, že se sázka vyplatila. Mluvili jsme o spoustě věcí: o dědičnosti kolektivního traumatu, o perspektivě střední Evropy, kam by měli patřit i jekatěrinburští Němci, o tom, jaká je pro nás škoda, že jsme neotevřeli dveře ruským i ukrajinským elitám prchajícím před putinismem a válkou – a také o několika oblíbených klišé zejména naší historizující beletrie, jako je třeba střet malého člověka a velkých dějin. A pohled člověka, jenž je nejen svěží díky jinému odbornému zájmu, ale také byl formován úplně specifickou životní zkušeností, skutečně přináší myšlenky, na nichž osobně nejvíc cením právě neočekávanost. Ostatně, profilový rozhovor čtěte sami, na obvyklém místě.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, svěží čtení.