Aby nevznikla mýlka ‒ mám na mysli cizí jazyky vložené do oněch cizích jazyků, ze kterých překladatel pracuje. Tak je to srozumitelnější? Ale abychom se do toho úplně nezamotali, jde zkrátka o to, že spisovatel do svého díla občas zamontuje promluvu té či oné postavy v cizím jazyce; Francouz v anglické knize se ozve francouzsky, Němec řekne něco německy, vždyť je to tak krásně autentické a dělá se to odedávna. Pokud je cizojazyčná pasáž příliš dlouhá, čtenář pravděpodobně najde její překlad v poznámce pod čarou na příslušné stránce. Pravděpodobně, ale ne určitě, protože v této otázce se nepostupuje podle jednotného receptu! V dobách dávno minulých, jak známo, existovali spisovatelé, kteří automaticky předpokládali, že ten, kdo je čte, snadno porozumí i francouzskému a německému textu (ale na místě těchto dvou jazyků by jistě mohly stát i jiné, třeba latina a starořečtina). Dnes už by to zřejmě tak hladce nefungovalo.

Jenže mě teď zajímá něco jiného…

Uvažuji o tom, jak může překladatel zacházet s jazykem, který si spisovatel pro potřeby svého díla vymyslel, ať už k tomu měl jakýkoli důvod. Pravda, vymyšlené jazyky se nevyskytují v každé knize, ale zase nejsou tak marginálním jevem, abychom se jim v tomto krátkém sloupku nemohli věnovat. Nejeden autor vytváří svoje světy, které zalidňuje neznámými kmeny a národy, a těmto společenstvím, rodům a tlupám vkládá do úst nějakou mluvu, nechává je psát kroniky a tesat do kamene slavnostní nápisy. Obzvláště rafinované bývají jazyky mimozemských civilizací, ať už je třeba za nimi letět do kosmu, nebo po nich nacházíme tisíce let staré stopy přímo na Zemi.

Věc může být pochopitelně i mnohem jednodušší, méně okázalá, ale to jí vůbec neubírá na záhadnosti. Pro příklad tu budiž zmíněn Jenő Rejtő, meziválečný maďarský autor svérázných parodií na brakovou literaturu; v jedné jeho knížce, jejíž děj se odehrává na mexické hranici, hovoří tamější „chlapci z Rikatáda“ dosti podivnou odrůdou – snad – španělštiny, které kromě nich nikdo nerozumí. Není divu, onen latinskoamerický jazyk se zrodil v autorově hlavě a mimo jeho román se s ním sotva kde setkáme. Tento zdroj humoru (protože o nic jiného v tomto případě nejde) ovšem není ničím nevídaným: stačí si připomenout titulní píseň z filmu Limonádový Joe, která ovšem poprvé zazněla už o patnáct let dříve v Trnkově jinak „němé“ loutkové Árii prérie. Vzpomínám si také na televizní inscenaci, ve které dokonalý komorník vyřizuje za svého pána telefonáty ve všech možných – ale podle potřeby i nemožných – jazycích. Působivý kolorit vytvořený nesrozumitelnou sérií zvuků, ve kterou se mění cizojazyčná promluva v uchu člověka, jenž daný cizí jazyk neovládá. Na významu nesejde, protože ten je buď zcela zřejmý z kontextu, nebo je z hlediska děje absolutně irelevantní. Autor ovšem také může čtenáře šokovat postavou, která ‒ ač nepatří mezi domorodce ‒ jakýmsi nevysvětlitelným a hlavně schválně nevysvětleným řízením osudu oním záhadným jazykem plynně hovoří. Tudíž, je-li to přece jen nezbytné, snadno zafunguje jako tlumočník…

Ale pozor! Některé vymyšlené jazyky jsou nesrozumitelné jen zdánlivě nebo napůl. Jazyk, který se nejen nepodobá zkomolenině existujícího cizího jazyka, ale nepodobá se vůbec ničemu, neboť si jej autor bohapustě vyfantazíroval, bývá nejzrádnější; často se v něm skrývají nenápadné drobnosti, fragmenty nebo odkazy, které tvoří, ať už bezděky, nebo úmyslně, fonetickou a mnohdy i významovou spojnici s jazykem originálu. A ty stojí za to vypátrat.

Tentokrát nám může posloužit příkladem jiný maďarský autor, Béla Hamvas, a jeho Průvodce po Onom světě¹, kousavá satira ‒ rovněž z meziválečného období ‒ na dobové poměry, z nichž Hamvas, tradicionalista tesknící po „zlatém věku“, vnímá především chaos. „Jazyk, který by byl podobný záhrobnímu, na Zemi nenajdeme. Svou specifickou intonací se snad nejspíše podobá štěkotu středoafrických trpasličích kmenů, jazyková stavba je však pro člověka nepředstavitelně složitá,“ děsí autor čtenáře hned na začátku kapitoly o jazyce Onoho světa a hrůzný obraz absence jakýchkoli pravidel s přibývajícími větami dále graduje:

Skloňování každého podstatného jména se ve všem liší od skloňování ostatních podstatných jmen. Tento jazyk nezná ani ustálené přípony a koncovky. Některé substantivum má devět pádů, jiné šest, zase jiné dva, eventuálně jedenáct, ba stává se, že i třicet osm.

Svoje tvrzení dokládá Béla Hamvas konkrétními ukázkami (například: země = mjachtodonoss; nad zemí = kokrump, v originále kakap; pod zemí = tamimbraun, v originále imbarna). „V určitých vztazích se ovšem slova k nepoznání mění, a tak kdyby chtěl někdo říci jsem pod zemí, nevyjadřuje příslovečné určení gramaticky odpovídajícím výrazem tamimbraun, nýbrž jednoduše řekne davejj konto krku breku prprpr.“ Jako překladatel jsem si tu stanovil dva úkoly – přiblížit se fonetickému systému češtiny (jak se máte? = pípapípa, v originále püpüpü) a evokovat „známá“ či aspoň povědomá slova tam, kde se dají odhalit i v maďarském textu. Například: dobrý den = mamemamu jakurtuk (imemama jakurtuk); chléb = luutschenj (buuchuu, dnešním pravopisem psáno: búcsú, čti „bůčů“, význam: loučení). Na otázku „jak se máte“ zní běžná odpověď „mám se dobře“ = ď (v maďarském originálu sz, což se dá chápat jako slůvko „kösz“ neboli „dík“, pokud spolkneme jeho začátek – srov. české … kuju místo děkuju). Jinde, jak výše již nastíněno, se objevuje narážka na hnědou barvu, souznění motyky a krumpáče, konto, krk a brek a tak dále. V tomto textu si pod záminkou překladu můžete s jazykem hezky pohrát…

A teď ze třetího soudku: Pár odstavců v jazyce rostlin, které obsahuje Listráň², knížka básní Mátyáse Sirokaiho, působí pod vlivem poetického kontextu tak podmanivě, že snad každý překladatel pocítí neodolatelnou touhu těmto odstavcům porozumět, ba možná si vsugeruje, že jim opravdu rozumí a dovede je bez zvláštní námahy přeložit. A že si jeho objevný překlad nesporně zaslouží, aby byl v české verzi knížky otištěn ‒ aspoň jako vysvětlivka pod čarou. Při konzultaci s básníkem se však ukáže, že jeho výklad inkriminovaného textu se vůbec neshoduje s tím, co navrhl překladatel. Ač to může znít paradoxně, právě tento stav věcí v sobě skrývá cestu k pravděpodobně  nejlepšímu možnému řešení. Nač někomu diktovat „oficiální“ interpretaci? Ponechejme cizojazyčný text jen v jeho původní, tajemné podobě, ať si s ním poradí sám čtenář!

Ahalo hajtitta tevola rekla. Évla utaldon, bolongi boló enisse udd. Lehem é telvia ilvi, ete futtam šutári. Domoll fúa. Uzza utaldan, bolongi sistri fojanda, sis halda. É šojjo, šojja nidó madaé, up eriddi, yppe erdi.

Šéa. É šéati. Arindá uc arajgó imbó, uc badro. Bolongi boló, še néa tulpa, še tulilpa. Ete futtam šutári, mitiší fúa, lolc fúaé, hup aé. Sistri fojda, sit halanda, bolongi boló.

Pod čarou jsme uvedli jedinou skromnou větičku: Psáno neznámým jazykem. A o několik stránek dále, kde čteme opět větu v jazyce rostlin, stojí v poznámce pod čarou: Rovněž neznámý jazyk. Výklad nebo překlad záleží na čtenářově intuici. Myslím, ba doufám, že se od vydání knihy našlo nemálo čtenářů, kteří neznámému jazyku v duchu opravdu porozuměli a dospěli k subjektivně použitelnému (a tedy správnému) překladu.

Autor je překladatel