V poslední době pozoruji, že na internetu valem přibývá inzerátů lákajících zájemce postižené více či méně intenzivní formou akutní nebo chronické grafomanie do kurzů autorského psaní, respektive literárního překladu. Není divu. Chlebíček spisovatelů a překladatelů je tvrdý, jejich řemeslo čím dál tím méně vynáší, zlaté dno je – až na pár neuvěřitelných výjimek – minulostí, ba vyvstává důvodné podezření, že odpradávna bylo více pouhou fámou než realitou, a tak se je třeba poohlédnout po nějakém solidním zdroji doplňujících příjmů. Někdo se pojistil předem: je na plný úvazek univerzitním lingvistou, filologem, estétem, pokud neučí, zařezává v nějakém nakladatelství nebo vykonává povolání, které s literaturou vůbec nesouvisí, ale kdo si zvykl na opojně svobodný pocit „volné nohy“, musí si něco vymyslet sám. Myšlenka založení kurzu, v němž větry ošlehaný literát předá žákům prahnoucím po odborném vzdělání nabyté znalosti a zkušenosti, a tak si vychová následovníky a zároveň konkurenty, kteří se po určité době buď proslaví, nebo se spisováním a překládáním seknou a uprchnou, dokud je čas, k lukrativnějšímu způsobu obživy, se nabízí jaksi sama od sebe…

Spisovatelských a překladatelských líhní tedy přibývá, ale to s sebou přináší novou potíž – jak to zaonačit, aby se očekávaný frekventant přihlásil do kurzu, který vedu já, a do žádného jiného! Ani zvučné jméno, nabytá uznání, ocenění a úctyhodný seznam vydaných knih „otce“ nebo „matky“ daného výukového střediska ještě nemusí být dost motivujícím lákadlem.

Některé kurzy, školy a akademie hledají spásu ve zúženém profilu; z pestré literární říše pro vás vyhmátnou třeba jen jeden žánr, naučíte se překládat pouze jednoho autora, eventuálně pracovat pro jednu jedinou cílovou skupinu čtenářů. Inzerát vám například slíbí, že si po absolutoriu snadno poradíte s překladem divadelní hry (ale nebudete umět přeložit román, na to musíte vychodit jiný specializovaný kurz). Jedna škola z vás udělá fenomenálního tvůrce filmových titulků, zatímco jiná vám vštípí tolik poznatků o dětské literatuře, že knížkám ve vašem překladu žádný malý čtenář neodolá, a i kdyby odolal, jeho rodiče máte zaručeně v kapse. Ale pozor! Nesmějí to být knížky psané ve verších, na ty má totiž patent úplně jiná vzdělávací dílna…

Kdo chvíli stál, již stojí opodál, čas letí jako spřežení a potenciální zakladatel nového originálního překladatelského kurzu si čím dál tím zoufaleji láme hlavu, neboť ať pomyslí na cokoli, všechny nápady už mu někdo vyfoukl, všechno už tu bylo, je nebo zanedlouho bude. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Ani za těchto okolností však nedoporučujeme házet flintu do žita! Mnohokrát osvědčená poučka totiž praví, že „když cesta nikam nevede, zkus jít opačným směrem“. Dobrá! Co byste řekli kurzu literárního nepřekladu?

Jako každá dráha, i dráha překladatelská je protkána kupou záludností a každý na ni vstupuje na vlastní nebezpečí. Praxe ukazuje, že některým nehodám se nevyhnete jinak než nepřekládáním. Znám a někdy téměř až obdivuji kolegy, kteří přeloží všechno, co jim přeběhne přes cestu. Nevybírají si, žádný autor ani idea či obsah díla je nerozčiluje, drží se hesla „jednou jsi překladatel, tak budeš překládat a basta“. Hroší kůže však není vlastní každému, a tak hrozí, že útlocitnější typy si při překladu textu, který je znervózňuje a jehož původce je jim protivný, budou rvát vlasy, bušit do stolu, až si nevhodně mířenými údery rozflákají počítač, a riskantní experiment posléze vyvrcholí profesním fiaskem a mizernou náladou překladatelovou. Proč to nechat dojít tak daleko? Všem uvedeným nepříjemnostem lze nepřekládáním odvát vítr z plachet.

To pravé nebezpečí je však veskrze nenápadné a přibližuje se potměšile, obvykle v přestrojení za člověka vedeného nejčistšími úmysly. Jednoho dne vás nadšeně vyhledá nezištný přítel literatury, náruživý čtenář, a upozorní vás na cizokrajný trhák, který musí být za každou cenu přeložen! K tomu hned dodejme, že snad každé národní písemnictví má nějakého svého „podivína“, autora, který se nedá zaškatulkovat, nepatří k žádnému hnutí, škole či skupině, ale který je přesto – nebo právě proto – čtenářsky nesmírně populární. Náruživý čtenář se diví, jak je možné, že ho čeští překladatelé ještě neobjevili, a byl by vám vděčný, kdybyste konečně prolomili ledy a uvedli dotyčného spisovatele na českou literární scénu, aby i na ní mohl sklízet pomyslné vavříny, kterých se mu v jeho domovině dodnes v požehnaném množství dostává. Už samotné slůvko „dodnes“ nabádá překladatele k ostražitosti. Jak letitý slovesný mág a jak staré dílo jsou ve hře? Jste-li opravdu spolehlivými znalci své jazykové oblasti, dá se předpokládat, že jste o protežovaném autorovi v životě neslyšeli, protože patří do té sféry literárního vesmíru, která je vám cizí, nebo doporučovaného spisovatele znáte, a díky tomu i víte nebo aspoň tušíte, proč ho nikdo nikdy do češtiny nepřeložil a nepřeloží. Jako třetí možnost připadá v úvahu, že i vy se začnete spolu s nezištným přítelem literatury divit a přemýšlet, které nakladatelství by se v dané věci dalo oslovit. Pak ale možná nejste úplně spolehlivými znalci své jazykové oblasti.

Pokud se dozvíte, že kniha, kterou vám literární nadšenec doporučil, už řadu let – nebo dokonce desetiletí – přináší zábavu a poučení čtenářům v autorově vlasti, ale nikde jinde, vzpomeňte si, že opatrnosti nikdy nezbývá. Ale vem to nešť, řekněme, že jste si nevzpomněli, našli jste ochotné nakladatelství (ba koneckonců není vyloučeno, že prvotní impulz vyšel od samotného nakladatele), máte smlouvu a začínáte překládat. Po několika stránkách vám začne vrtat hlavou, kam se poděl dejme tomu autorův vyhlášený břitký humor, jeho jiskrný vtip a další vyzdvihované vlastnosti, pro které je svými krajany tolik milován a ctěn. Hlášky a mnohokrát citované pasáže z jeho díla znějí poněkud vyčpěle, příběh nic moc, celkový dojem spíše tristní…Ano, právě jste přišli na to, že danou knihu udržuje při životě pouze její legenda vyplývající z toho, že autor předstoupil kdysi před čtenáře ve správnou dobu na správném místě a setkal se tenkrát s oprávněným ohlasem, který od té doby sice zestárl, ale už jen ze slušnosti neslábne, neboť se v zemi svého vzniku stal kulturním dědictvím.

S tím těžko někdo pohne. Ale překladatel se naučí, že některá díla, pokud dodnes fungují a náležitě rezonují, jsou přenosná jen spolu se svým nepřeložitelným osudem a jen na takovou vzdálenost, jakou osud díla (často svázaného s osudem autora) ještě snese. Překročíte-li tuto hranici, bude kniha patřit spíš mezi exponáty kabinetu literárních kuriozit než do knihkupectví.