U Seiny na nábřeží d’Orsay stojí palác postavený pro francouzské ministerstvo zahraničí za Napoleona III. Mezi četnými sály tam mají i jeden s ohromným mramorovým krbem, v jehož římse jsou zabudované hodiny. Často jsem jím procházel na jednání s francouzskými diplomaty a ti se mi tu nikdy neopomněli zmínit, že tady, pod těmi hodinami, téměř na den před pětasedmdesáti lety, 9. května 1950, pronesl jejich tehdejší ministr Robert Schuman projev, který byl sice krátký, ale pohnul dějinami Evropy.

Ministr si dlouho lámal hlavu tím, jak na to, aby se neopakovaly hrůzy války a Evropané už konečně dovedli žít bez vzájemného vraždění. A osvojil si geniální nápad svého spolupracovníka Jeana Monneta, zdánlivě jednoduchý, v podstatě ale převratný: ať se věční rivalové Francie a Německo dohodnou na tom, že podřídí zdroje svých konfliktů, uhlí a ocel, nadnárodnímu vedení. A že vítány budou i další státy.  Myšlenka se ujala, líbila se i Konradu Adenauerovi, takže krátce poté šest západoevropských zemí založilo Evropské společenství uhlí a oceli, primární jádro budoucí Unie.

Byť ten podnik vypadal jako ekonomický, jeho smyslem nebyl nějaký byznys plán, nešlo o zisk velkých firem, ale o politický projekt, jak na kontinentu prosadit ku prospěchu všech klid. Podle jeho autorů měl být počátkem „Evropské federace nutné pro udržení míru“.

Později se v téže federalizující logice zavedl jednotný trh a jednotná měna, smyslem bylo stále nikoliv jít na ruku byznysu, ale politicky integrovat kontinent. Myšlenka nadnárodní instituce, které každá země přenechá část svých kompetencí a bude uznávat její rozhodnutí výměnou za klid a prosperitu, ukázala svoji životaschopnost, takže se rozšiřovala na další oblasti a další země a dnes je z ní Unie o sedmadvaceti členech. Pragmatické řešení propojením ekonomických zájmů se ukázalo jako účinnější než všelijaké politické projevy a sliby.

My jsme se k téhle famílii připojili před jednadvaceti lety, stále se však nezdá, že by většina Čechů a jejich politiků rozuměla tomu, oč jde. Chtěli jsme tenkrát logicky na Západ, což znamenalo pryč od systému, který tu na čtyřicet let zavedl Východ. Obyvatelstvo toužilo po prosperitě, platech, autech, dovolené v Itálii, navrácení činžáku po dědečkovi, ale jinak žádné změny. Lidé chtěli jakousi první republiku v blahobytu. Málokomu ale došlo, že vstupujeme do nového klubu, který je založen na vzájemnosti, solidaritě a kompromisech. Do klubu, kde vládne nadnárodní princip, nadnárodní zákony.

Tohle téměř nikdo z českých politiků dodnes neříká, naopak, kde můžou, tomuto principu okopávají kotníky, pokud ho přímo neodmítají pod záminkou, že jde o rozhodnutí nějakých „byrokratů“ kdesi v „Bruselu“, které jsme prý nuceni proti své vůli poslouchat. Proč je máme poslouchat? Protože nám odtamtud tečou ohromné peníze v rámci soudržnosti, solidarity s chudšími. Budeme ale ochotni na tuto soudržnost slyšet i v budoucnu, až se zanedlouho staneme těmi, kdo budou do společné kasy posílat víc než dostávat?

Unie se za svá desetiletí proměňovala a bude i nadále. Když se objevil covid, neměl její výkonný orgán, Evropská komise, žádnou pravomoc zabývat se zdravotnictvím. Rychle ji ale dostal, zařídil společné nákupy a distribuci vakcín, takže je nedostaly jen velké země, ale všichni v Unii. Prosadil jednotná potvrzení o očkování, s nimiž bylo možné cestovat, a na konci pandemie už řídil gigantický fond rozvoje, který měl pomoci nakopnout ekonomiku světadílu.

Tohle všechno bylo ku prospěchu všech a nikoho nenapadlo se proti takovým krokům bránit. Dnes je podobná situace s obranou, doposud hájemstvím národních vlád, kdy se ukazuje, že jedinou rozumnou cestou je zase společná výroba, společné nákupy řízené nadnárodní institucí.

Znamená to jedno: praktický život nutí všechny na evropském kontinentu jít cestou Schumanova federalismu, ten se ukazuje jako jediný možný. Čína má miliardu čtyři sta milionů obyvatel, Indie už o dvacet milionů víc, Brazílie dvě stě sedmnáct, Spojené státy, které se ze spojence stávají rivalem, tři sta čtyřicet. V konkurenci s nimi by toho samotné desetimilionové Čechy a Morava moc neuhrály. Naší jedinou nadějí je ten velký solidární celek.

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Devátého května se po celém kontinentu slavil Den Evropy. Na kolika místech ho nějak připomněli u nás? Vláda nic, parlament nic, premiér, pokud jsem něco nepřehlédl, jen jedním tweetem. Kolik Čechů o symbolice toho dne vědělo? Přitom to je náš den, mnohem důležitější než silvestr.