Panika a stres na bodu varu, úzkost a zároveň chuť mít to už všechno za sebou. Takhle nějak to u nás před pár dny vypadalo pro sto padesát tisíc dětí a jejich rodiče. Stejně jako loni a předloni, a nejspíš stejně i napřesrok. Patří to už k folkloru českého života, něco jako vánoční stromeček nebo svíčky k narozeninám, projde si tím snad každá rodina, žádná změna na obzoru. A že by to mohlo být taky úplně jinak? Dovedeme si to vůbec představit?

Řeč je o přijímačkách na střední školy, čtyřleté, šestileté, osmileté. Rodiče dělají všechno možné, aby se jejich potomek „dostal“ na některou z nich. Jsou přitom země, kde ten přechod ze školy dětství na střední vypadá jinak, lidštěji.

Dnešní český systém je vůči dětem hodně brutální, k postupu na střední nestačí mít dobré známky během roku, dítě musí projít ještě zvláštní zkouškou. A na tu se musí připravit v jakémsi paralelním, soukromém systému vedle státní školy. Všeobecně se totiž předpokládá, že co se naučí ve škole, k přijímačkám nestačí. Podivné, vzhledem k tomu, že jde o jeden státní systém.

Takže rodiče platí doučovací kurzy nebo nějakého učitele, či s dítětem sami probírají vzorové testy, to všechno i po celý jeden rok. Což znamená, že dítě ze sociálně slabého prostředí nemá na gympl či jinou střední s maturitou šanci. A kde se dnes uchytit bez maturity? Segregace jako vymalovaná.

Nejbezohledněji se systém podepisuje na deseti- a dvanáctiletých, kteří se hlásí na osmi- a šestiletá gymnázia. Měli by žít ještě dětskou bezstarostnost, místo toho zažívají stres dospělých, zda projdou, nebo ne, zda nezklamou očekávání, co řeknou spolužáci. Takže se šrotí a žijí pod Damoklovým mečem neúspěchu už od deseti let. Když se dostanou, vzroste jim možná sebevědomí, když ne (a takových je hodně), mají pocit prohry. Přitom nebyli přijati nikoli proto, že by udělali špatně testy, ale protože míst je málo. Jak jim to vysvětlit, když se celý rok připravovali a test udělali docela dobře? Že dobré známky nestačí?A potom to zkusí třeba za dva roky na šestiletý gympl, zase s rokem příprav, už s mírně pocuchaným hřebínkem. Jak krásné dětství.

Proč tenhle zápas? Důvodů je víc, víceletá gymnázia mají lepší úroveň než základní škola (což nemusí být vždy pravda) a rodiče chtějí pro své dítě „to nejlepší“. A potom tu je obava, že když budou čekat do patnácti let a potomek se v devítce nedostane, co s ním bude? Leda do učení, což není nic špatného, pokud to ovšem dítě chce. Víceletá gymnázia jsou zvláštním neorganickým prvkem ve státním školství, jejich původní záměr se minul účinkem a dělá neplechu. Nabízejí kvalitu, ale jen pro zlomek dětí.

Napoleonskou strategii rodiče projevují i jinak. Letos se dítě mohlo hlásit na tři školy, pámbu zaplať. Rodiče se musí rozhodnout, kterou školu napsat na první místo. Tu, kterou si dítě nejvíc přeje, nebo tu, kam se asi snáz dostane? Dá-li si jako první tu snazší a potom zjistí, že by ho přijali na obě, musí jít stejně na tu první a má vymalováno.

Ten systém je nespravedlivý i z jiného důvodu: je daleko snadnější dostat se na střední školu v regionech než v Praze či Středočeském kraji, a to i na čtyřleté gymnázium, stačí tam k tomu méně bodů. Důvod? V Praze je nedostatek škol a přetlak zájemců, kteří sem přicházejí z celého středočeského okolí.

Za posledních třicet let se situace příliš nezměnila, Praha otevřela jen několik málo nových gymnázií. Podle Cermatu nabídla čtyřletá gymnázia v hlavním městě loni 2384 míst a letos jen čtyři (ano) navíc. A kolik bylo zájemců? Loni 8536, letos 8155. Tenhle do očí bijící rozpor nechává magistrát evidentně lhostejným. Přitom soukromá gymnázia mají poptávku a nabídku skoro v rovnováze, od loňska dovedla navýšit kapacitu o osm set míst.

Ještě jedno číslo: na šestileté gymnázium s rozšířenou výukou španělštiny se v Praze loni hlásilo pět set dětí a vzali jich třicet, jednu třídu. Vidíte tu frustraci? Tu selekci?

Znám trochu francouzský systém. V Paříži má patnáctiletý syn známých na výběr tři gymnázia (francouzsky lycée), na jedno z nichž se dostane na základě prospěchu plus bodů za sociální a rodinnou situaci. Známky získává během roku za řadu aktivit a projektů, pro gymnázium není hodnocen jen na základě jednoho testu. Takže žádné přijímačky, Paříž má promyšlený systém. A zřejmě dost středních škol, děti z každé čtvrti mají k dispozici několik gymnázií a žáci z pařížského okolí se tam až na výjimky nehlásí, mají gymnázia v dosahu u sebe.

Je to daleko lidštější způsob, francouzské rodiny neznají naši horečku dubnové noci. Na české děti klade systém nároky, jako by to byli dospělí, kteří se hlásí někam do korporátu. A je jim třeba jen deset let a ke zkoušce si pomalu přinesou ještě medvídka. Je to tvrdá selekce.