Pro napsání dobré cestopisné knihy není cestování podmínkou, různé typy rezidenčních pobytů však dnes tvoří nedílnou součást autorského života – tomuto trendu se nevymyká ani Dora Kaprálová (1975). Majitelé brněnského nakladatelství Větrné mlýny ji vyslali do slovinského Mariboru, aby tam sepsala „literární bedekr města“; nakonec však nezískali turistickou příručku, ale poutavou novelu, která v sobě skrývá mnohem víc než pouhý popis oblíbených lokalit.

Místo nadšeneckého líčení malebných uliček a historických památek nabízí Mariborská hypnóza nejedno tajemství. Odhaluje městskou krajinu, ve které se prolínají příběhy z minulosti a současnosti, nepracuje pouze s konkrétním místem, ale také s jeho historií, městskými legendami a s příběhy současných i dávno zesnulých obyvatel. Maribor Dory Kaprálové není jen město, do nějž je zasazená její poslední novela, ale i místo, které existuje v paměti, v myšlenkách a ve zdánlivě nelogických souvislostech. Paměť tohoto města je „hypnoticky ospalá, temně rozverná, kořenovitě spletitá, vesele svobodná, bájně naivní a infantilně lítostivá“ (s. 22).

V Mariborské hypnóze autorka šikovně tříští čtenářovu pozornost mezi různé vrstvy vyprávění: životní cyklus mouchy domácí, vlastní pobyt ve městě, milostný příběh hypnotizéra Svengáliho a jeho partnerky Elis. Sledujeme příběh spisovatelky, jež se vydává do Mariboru nejen kvůli práci, ale i jako pozorovatelka zdejšího života, která již cestou do města přiznává, že touží napsat příběh z pohledu mouchy. Záhy se tento hmyz objeví v turistickém autobuse coby symbol všudypřítomného života. Následně se zdánlivě banální tvor stává klíčovým prvkem celé novely: doprovází ji od první do poslední chvíle. Zvláštní pozornost dopřeje autorka vztahu Svengáliho a Elis, který je v rámci žánru vykreslen do největší možné hloubky, ale zároveň zjemněn nostalgií a melancholií, neboť „na všechno je pozdě, jen ne na lásku“. Kaprálová ho sleduje až do konce.

Při popisu jednoho milostného příběhu autorce neuniká důležitost drobných detailů, které čtenáře vedou k prohlubování souvislostí mezi postavami a prostředím. Tato pozornost se neomezuje jen na popis protagonistů (ten je spíš úspornější), ale vztahuje se i k samotnému procesu psaní, které spisovatelka sarkasticky přirovnává ke skrytější podobě vyprazdňování.

V Mariborské hypnóze Kaprálová provokuje nejen vnějšími detaily, ale i způsobem, jakým si čtenář postupně uvědomuje, jak klamné může být naše vnímání skutečnosti. Soustředí se na zdánlivě zbytečné podrobnosti ze života mouchy. Sdělí čtenáři prostou skutečnost, že mouchy milují popelnice, že kolonizují mrtvá těla nebo že „vylíhnutá moucha měří necelé tři milimetry, váží něco málo přes půl miligramu, má šest nohou, dvě blanitá křídla, aerodynamické tělíčko a dvě hluboké, šibalské oči, které se skládají z tisíce malých složených očiček“ (s. 27). Takový detail by mohl působit jako pouhá exkurze do mikrosvěta zoologie, Kaprálová tím však zdůrazňuje, že právě maličkosti mají na naše vnímání leckdy největší vliv.

Stejně jako stroboskopické vnímání světa mouchy domácí je její pohled na realitu záměrně klamný. Hypnóza není pouze nástrojem v rukách Svengáliho. Kniha na první pohled může působit jako literární experiment, který zpočátku nechává čtenáře zmatené – proč autorka věnuje tolik pozornosti tak nezajímavému tvoru, jako je moucha?  Jakmile však čtenář přistoupí na autorčin způsob psaní a přestane se rozčilovat nad přemírou absurdních banalit, otevírají se mu skryté příběhy, které se proplétají s významnými historickými událostmi, jako je ruská revoluce, osud Josipa Broze Tita nebo epizoda ze života Jaroslava Haška.

Svengáli a Elis na svých vystoupeních uspávají nacistická vojska od Mariboru až po Prahu. Josip Broz Tito zpovzdálí sleduje válečnou kabaretní kariéru těch dvou a ví, že až bude po válce, bude Elis jeho. A pokud ne, pomstí se.
s. 79

Když tíha historie a zvučných jmen začíná být až nesnesitelná, nabízí Kaprálová záchytný bod v podobě návratu do města, kde se blíží sezona metalových festivalů a much, s jeho všední realitou, kterou tvoří Muzeum pro jednoho podle Jančarova románu Polární záře, prázdný bazén vedle hřbitova a paní Dáša žijící v zajetí dezinformací. Autorka se tak záměrně vrací k reálnému městu, které má o poznání více vrstev než pouhá turistická atrakce.

Stejně jako je v textu přítomna symbolika mouchy, která prolétá nad městem a stává se svědkem neustálých změn, nezbývá čtenáři než začít vnímat Maribor jako mnohovrstevnaté město, které nemá jen svou malebnou stránku. Každý moment, každé pozorování, ať už se jedná o let mouchy, nebo o tichý pohled na město, nás přivádí k univerzálním otázkám: jaký máme vztah k místům, která navštěvujeme? Jakým způsobem tvoříme vlastní příběhy z těch každodenních okamžiků?

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.