Tělo mejlu jako strom poznání

A aby toho nebylo málo, našla jsem ve včerejším těle mejlu svůj jazyk tak roztřesený, tak barokně neurastenický, jako bych znovu a znovu proplouvala v podmořských hlubinách ostrova Lošinj, jen šnorchl a potápěčské brýle a jinak nic, mé nahé v hlubinách slaného moře levitující tělo, doleva doprava nahoru a dolů, pomaloučku, nikdy ne zbrkle! A rybičky, modré světélkující rybičky, celé houfy plujících rybích těl, jen se jich letmo dotknout dlaní… A doplavat k podmořské jeskyni, ze skály kape do moře voda, pomalu a rozvážně: ta sladká do slané, k zešílení krásné, k zešílení. A světélkující ryby skoro na dosah, hluboký výdech a nádech šnorchlem, vždycky jen na dosah… Co milujeme přespříliš, je za dosahem doteků. Napsal to Eliot? Duben je měsíc umírání, ale teď je září, měsíc sebezpytu a mejlů, co mají jen jazyk a tělo a jinak nic, a všechny ty přílohy, ty marnivé, snové, rozmazlené obrazy… obrovský list máty na P. nahém břiše na opuštěné pláži Malijho boku, je po sezóně, aby se vám bimbas nespálil, milý pane. Voda ze skály nad jeskyní mechanicky kape do moře, kapky potu na jeho slaném těle, v těle mejlu ani stopa po jeho vůni z opuštěné pláže …. Nízký tlak je 90, ovšem je-li tlak 90 na 140 je to na pováženou, spodní tlak příliš vysoký, píšu mu – můj stud v hodinách fyziky při definici tření těles byl stejně problematický, za každým rohem dvojsmysl, jazyky se potácí, za každým slovem číhá nos…

Milý pane, dnes vám ovšem píču takřka bez překlepů, ich bin erfreud, že nejste Freud, mou pozvánku stačí rozkliknout, tu v mejlu mého těla nenajdete, a jako přílohu Vám ještě posílám jahody se šlehačkou… a světélkující modré ryby, vidíte, jsou skoro na dotek, i ty najdete v příloze, zůstaňme věcní, držme se prsty klávesnice a stiskejme myš úsporně, lokty se opírejme o stůl, stolici máte v pořádku? a to mi připomíná: hraváte ještě penis, když se nevidíme? A kterou rukou?

Poslední pohyb
Fyzično, to divné, vábivé, odpudivé fyzično, nádhera těl v pohybu.
Kam nás to všechny žene, proč se mi s tebou neustále vybavuje chůze nebo jízda autem?
Protože když jsi byl doma, jen jsi seděl a psal?
Dokud píšeš, žiješ, říkal jsi poslední rok.
A potom jsi- koncem srpna- napsal svůj poslední text.

Larisa Lamija
Pohyb, obraz auta, odněkud někam jedeme.
Třeba v Řecku.
V autě škoda 105 žluté barvy je rozbitá beztak mizerná klimatizace. Místo studeného vzduchu tak v autě ve čtyřiceti stupňovém vedru pozdního léta topíme. Je mi čtrnáct, už zase se pošťuchuju se svým o tři roky starším bratrem.
Bloudíme. Mamka vysloví název města Lamija, ty řekneš Larisa, jedeme pomalu ke křižovatce, mamka opakuje Lamija, jako zaklínadlo se rozléhá přetopeným autem Larisa Lamija Larisa Lamija, operní dvojhlas – hrdelní zpěv MATKY Lamija a tichá, střízlivá litanie OTCE Larisa.
Pak mamka za jízdy otevírá dveře auta, nohu vystrčí do demonstrativně vzduchu.
Skřípání brzd, vjíždíme na polňačku v kukuřičném poli, ty kapituluješ, protože Tvá energická žena vystupuje za jízdy, skáče z auta při dvacetikilometrové rychlosti, odhodlaná dojít pěšky do Lamije, protože Lamija to je ten správný směr, směr, kudy bys měl. Jde o všechno, jde o Larisu a Lamiju… Jde o vás dva, tati.
Larisa ne, Lamija…
Larisa Lamija.
Muž a žena v autě.
Naproti nám v poli zastaví řecký traktorista. Blíží se ke žluté škodě 105 kukuřičným polem.
Zatarasí nám cestu, seskočí z traktoru Zetor a promluví hromově česky s přízvukem:
„Tož to je hezký potkat krajany, zte z Brna? Já sem tam ve štatlu bydlel roky….“
Oněmíte, Řek v kukuřičném poli mluví dál česky a rodiče se na sebe usmívají.

Larisa nebo Lamija, zeptá se maminka, ale Řek nás posílá nás škodovkou žluté barvy ještě jinam, úplně jinam, do jiné dimenze, do ještě žlutějšího světa —

Žlutá je barva smrti
Zastavíme u žlutožluté chatky nad mořem.
Jdeme se s bratrem vykoupat. Nejdeme, to vy nás posíláte k moři. A když se k večeru vracíme, okenice řecké chatky, kam jsme přijeli, jsou zavřené. Taky dveře jsou zamčené, a zevnitř se ozývá tlumeně:
Larisa, Lamija –
Larisa Lamija
Larisa Lamija
La mija
Mama mija, Lamija —