Osobně si přečtené texty dělím do mnoha kategorií, nicméně základní pro mne bývá, zda jim rozumím, či nerozumím, což ale není členění hodnotové, nýbrž dorozumívací. Neboť mám rád především tu literaturu, která mne vyprovokuje k zajímavé komunikaci s autorem.

Jsou totiž texty a díla, jež mi nabídnou možnost sdílet s autorem či autorkou společnou řeč a obdobný náhled na svět, jakož i texty a díla, kterým již po několika stránkách „porozumím“ natolik, že nevím, proč číst dál. A obdobně: jsou díla, která jsou pro mne natolik literárně kašírovaná, že je vnímám jen jako do sebe zahleděný nekomunikativní blábol… A jsou díla jiná, která mě baví tím, že mi jejich četba dává možnost zakoušet literární nejednoznačnost a neuchopitelnost aktu psaní a čtení. Vnímat, jak si slova, obrazy, soudy, myšlenky pohrávají samy se sebou i všehomírem, jak hledají jeho smysl, aniž by si mohly být jisty smyslem vlastním… Takovou knihou je mi také ono prozaické cosi, které Dora Kaprálova (1975) nazvala Mariborská hypnóza.

Musím se ovšem přiznat, že jako člověk poměrně racionální mívám v těchto případech také nutkání nahlédnout pod pokličku vyprávěného a rozpoznat suroviny, z nichž je to, co mi chutná, uvařeno.

Mohu-li tedy věřit…

… autorčinu dovětku, tak vznik mnou recenzované knihy iniciovali Petr a Pavel z Větrných mlýnů, a to zhruba slovy: „Doro, zajeď do Mariboru a napiš o něm cosi jako literární bedekr… anebo vlastně cokoli, bude-li to ke čtení.“

Proč a nač po Kaprálové nakladatelé chtěli právě toto, jsem se již nedočetl – a vlastně to není ani důležité. Důležitější je, že zadaný úkol – mimochodem podivný a naprosto zbytečný, neboť kdo z Čechů má potřebu si číst o jakémsi slovinském městě – přijala jako výzvu a začala hledat, jak jí dostát tak, aby z toho bylo víc než jen zápisky z cesty do ciziny… možná i literatura.

Jakou myšlenkovou cestou si při tom prošla, neodhadnu, tuším však, že začala podobně jako dnes my všichni, když se pokoušíme cokoli zjistit. Otevřela prohlížeč a zadala „Maribor“, aby se následně mimo jiné dobrouzdala k informaci, že jednou z nejzajímavějších osob s tímto městem spjatou je Leo Škerbinc zvaný Svengali. Tedy světoznámý kouzelník, hypnotizér a iluzionista, který dokázal sugestivně rozbořit hranici mezi realitou, manipulací, fikcí, a tak dával divákům zažívat hrůzu i krásu bytí. – A v tu chvíli pro sebe našla nejen postavu, skrze niž bude možné stvořit magický příběh o zadaném časoprostoru, ale také narativní klíč, umožňující přetavovat fakta a zážitky ve volně fabulovanou výpověď modelující svébytný fikční svět.

Zrodilo se tak rozhodnutí pojmout psaní o Mariboru jako hypnotický stav, v němž se asociativně provazují ohlasy reálného s asociativním proudem vlastního vědomí a podvědomí, a mění se tak v něco, co je sice zčásti o jakémsi městě, které je a není, co však především vypovídá o té, která skrze psaní zažívá samu sebe, lidstvo a planetu, jež nás tu a tam obdarovává radostmi, především však traumaty. Příznivci novodobých technologií by možná řekli, že Kaprálová v této své próze halucinuje neboli se oddává proudu fabulace, kdy jeden věcný slovní či faktografický impulz spontánně predikuje slova, myšlenky či příběhy, aby si takto posléze začala žít po svém.

Kaprálové vyprávění tudíž…

… lehce a volně proplétá dohledatelná fakta a fejky, data a mystifikace, aby stvořilo svébytný magický svět, v němž se může stát téměř cokoli – tak, jak to proud tekoucí fantazie autorce nadiktuje. Jako kritik nejsem s to tento tok adekvátně zprostředkovat, nuže jen v náznaku: Mariborská hypnóza asociativně a kaleidoskopicky proplétá reflexi příhod, jež se autorce udály či možná neudály během čtrnáctidenního pobytu v cizím městě, s ozvuky děl slovinského spisovatele Draga Jančara, ale také s dějinami Evropy, přesněji země po většinu dvacátého století zvané Jugoslávie. Důležitější než velké dějiny pro ni ovšem je banalita každodennosti, bytí, tápání a umírání lidí, se kterými se na své pouti letmo potkáváme. Dějový prvek do tohoto volně tekoucího narativu přitom vnáší konfrontace a prolínání osudů dvou velkých iluzionistů: poctivého kouzelníka Svengáliho (autorkou psaného s dlouhým á) a politika a diktátora Josipa Broze Tita. Ten s lehkostí manipulátora ovládá vše a všechny, jen Svengáliho Elis jej nikdy nebude milovat. Žena krásná a svému muži oddaná, co se nakonec stane mouchou, aby se s ním mohla po smrti, po letech setkat. Proč? Čtěte!

Zatím ale vězte, že její metamorfóza v mouchu není nahodilá, neboť much je v této próze přehršel. Kaprálová totiž svým psaním testuje paralelu mezi bytím lidským a muším, mezi naším a hmyzím pachtěním. Mezi významy, které se my, lidé, pokoušíme do své a naší existence vkládat, a životními limity, které máme s mouchami společné, byť je – na rozdíl od much – nedokážeme přijmout, a tak se pouštíme do nesmyslností. Základní otázkou pro Kaprálovou totiž je, jak se vyrovnat s iluzí smyslu, kterou pomíjivost bytí generuje. Cituji:

Mrak hypnózy nás vláčí jako otroky neomylných pravd ze severu na jih, ze západu na východ a naopak, z umělé inteligence ke klimatické krizi, od autokracií a diktatur k buddhistickým meditacím a startupovým firmám.

Ze strachu a samaritánského komplexu otvíráme nejbizarnější zákoutí ezoterických věrouk a bojujeme, ačkoliv rukama tápeme ve tmě.

Ne tak moucha domácí. Ta se modlí párem šesti nožiček, jen tak mimochodně, bez ideologie spásy, během nasávání, létá si s blanitými křídly pokojně a vlídně a důvěřuje svému údělu, který naplňuje, aniž by o jeho smyslu jakkoliv pochybovala.
s. 15

Síla a kouzlo autorčina hypnotického…

… halucinování ovšem spočívá v tom, že jí nejde o laciný vnější efekt, nýbrž o výpověď, prostřednictvím které se vysloví: dostane ze sebe to, co potřebuje explikovat a sdílet, byť mnohdy jen v náznaku.

Jako čtenář jsem tím osloven a provokuje mě to k tomu, abych se pokusil dešifrovat skrytou kauzalitu vysloveného, naznačeného i nevyslovovaného. Uvědomil si radosti a traumata, jež utváří skryté pozadí autorkou vyprávěného, ať už jde o vztah k onomu muži, o kterém se tu záměrně skoro nepíše, nebo o obecnější reflexi přítomného stavu naší civilizace.

Je-li cílem Kaprálové psaní sdělit vše, čím ji žitá přítomnost dráždí, svědí a škrábe, vede ji to také k hledání paralel mezi psaním a vyměšováním, přesněji sraním. Analogie mezi psaním a sraním prostupuje celou Mariborskou hypnózu. Autorka totiž své psaní postuluje jako exkrementální činnost, kdy určité věci musí z člověka ven, přičemž jen nejpodivnější podivíni a exhibicionisté se z toho pokoušejí vytvořit něco, co by lidé měli obdivovat jako umění.

Na začátku vyprávění se tak vypravěčka ptá sebe sama:

Má život větší váhu než lidský exkrement? Je psaní lehčí než život? Má alespoň váhu mouchy domácí?“
s. 44

A na jeho konci jí fiktivní potenciální recipient sděluje:

Psaní je prachmizerná hypnóza, spláchnutí bolesti z těžkýho zažívání, úlevné sraní. Nejistá sezóna bez záruky, a proto já, milá D., řekl by mi a málem by tím odhalil mou pravou tvář, proto já osobně na psaní seru, nepíšu, ale nechám si vyprávět a veni vidi v řiti, vždyť jediný, za co v bdělosti ručíme, je přece soucit.
s. 125

Kaprálová se tím projevuje jako velký skeptik. Přesto jí to ale nedá, aby své literární halucinování neukončila tím, že dvakrát zopakuje větu přebíjející zmar nadějí, odkazující snad k tomu, o čem její psaní skoro zjevně mlčí: „Na všechno je pozdě, jen ne na lásku.“ (s. 127–128)

A proč mě osobně baví toto…

… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…