Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.
Štěpán Javůrek (1987) patří k těm komerčně úspěšným spisovatelům, jež literární kritika víceméně přehlíží, přesněji nevnímá. Ostatně ani já bych jej neznal a netušil, že své čtenáře obdaroval více než tisícistránkovou trilogií Sudetský dům, kdybych před několika měsíci na jakési rozhlasové stanici nezaslechl ženský hlas nadšeně oznamující, že
Javůrkovy první dva díly Sudetského domu jsou určitě to nejlepší, co si můžete přečíst. Skoro tak dobrý jako ta Lednická. Takže i ten třetí bude určitě skvělý. Protože to zase to bude z tý naší historie, jako po válce, a to ten Javůrek umí napsat úplně správně a umělecky. Tak, že se to čte úplně samo.
… sehnal první dva díly Javůrkovy prózy, počkal na díl třetí, a pak se do tohoto vyprávění o fiktivní sudetské vesnici kdesi tam v Krušných horách pokusil začíst. Dostalo se mi tak příběhu o tom, jak zlí Češi vyhnali zlé Němce, přičemž na to doplatili nejen Němci hodní, ale také hodní a příkladní Čechové. Neboť ti pak museli další desetiletí žít a trpět za bolševika, přesněji v čase padesátkového budování komunismu a jeho šedesátkového revidování.
Nyní tak mohu uznat, že Javůrek skutečně dbal na to, aby jeho sepisování dějin bylo „správnější než správné“, a zároveň konstatovat, že je škoda, že se to opravdu nečte samo, protože pro mne byla četba jeho trilogie myšlenkovým i fyzickým utrpením. Rozumím ovšem tomu, proč právě tento typ fabulování a vypravování má pro určitý typ čtenářů nemalou přitažlivost.
… Sudetského domu bylo Javůrkovo souznění s krajem, jehož dominantou jsou Krušné hory, především ale odhodlání navázat na svou prvotinu. Na čtenářsky úspěšný román výmluvně pojmenovaný Chaloupky (2020) a vyjadřující ideu, jak harmonicky bychom mohli my, Češi a Němci, v našem kraji, našich chaloupkách, spolu žít… nebýt té zatracené politiky a nacionalismu. Nebýt zla, které z nás, obyčejných a hodných lidí, od přírody spřízněných duší, činí nepřátele. Zatímco však Javůrkův debut pojednával o trampotách, jež zničily potenciální německo-českou harmonii v časech meziválečného Československa, Sudetský dům, původně zamýšlený jako samostatný román, tematizuje konec války a první měsíce poválečné, tedy tzv. divoký odsun. A to na modelu fiktivní německé horské vesnici Glasendorf, která se chtě nechtě mění v české Skláře.
Problematika odsunu či vyhnání Němců z pohraničí či Sudet byla českými spisovateli (ale i filmaři) zachycena nesčíslněkrát: od poválečného Řezáčova Nástupu, který vyrůstal z přesvědčení o historické ospravedlnitelnosti takového činu, až po díla vznikající v posledních desetiletích a tuto tezi relativizující, nebo dokonce přicházející s antitezí, že v pohraničí vždy vše bývalo OK, dokud se Češi nezbláznili a své bližní nevysídlili. Pro mne osobně je přitom z této produkce přitom stále nejzajímavější próza Adelheid, a to díky Körnerově schopnosti vyjádřit rozporuplnost lidské existence.
… všechny své literární předchůdce trumfnout. Jeho literární výrobek má tak svou poetikou blízko k nejschematičtějším projevům socialistickému realismu a zároveň se snaží naznačené interpretační a hodnotové protipóly tak nějak smířit. Na jedné straně tudíž dává zřetelně a opakovaně najevo, že odsun byl správný, nutný, spravedlivý, či přinejmenším obhajitelný – a na straně druhé s aktem násilného vyhnání pracuje jako s něčím špatným.
Vnímám to jako literární projekci oněch podob současné české sebereflexe, které vyrůstají ze spontánně sdílené spokojenosti s tím, že je celá země naše, a současně mají potřebu se za to kát: tematizovat trauma, jak jsme se něčeho takového tehdy mohli dopustit. Případně – tak jako Javůrek – označit viníky, kteří to tenkrát způsobili. Neboť my, obyčejní a spravedliví Češi a Němci, sice máme mnoho chyb, občas propadneme nějaké ideologii a tu a tam s radostí někoho v jejím jménu zlynčujeme či zlikvidujeme, avšak přesto bychom se spolu tak nějak domluvili… nebýt ovšem těch druhých, těch dacanů, co s námi neustále manipulují.
… nás, všechny slušné lidi, očišťuje, je bizarnost Javůrkova příběhu o Smolíkových: o řádné české rodině, která by si nepochybně zasloužila žít a pracovat na svém. Na venkově, kam patří, jenže osud ji donutil žít mezi příšernými Pražáky. Není tudíž divu, že se Smolíkovi okamžitě po konci protektorátu rozhodnou vydat do pohraničí, kde podobné majetky leží úplně ladem. Zvláště když jim dobrácký profesor Horák (Javůrek zjevně netuší, že postavu antikomunisty prozíravě se děsícího toho, co v pohraničí nastane, pojmenoval souslovím, které někomu může asociovat Fučíka) zajistí protekci. Tedy že jsou v podstatě zdarma obdarováni velkým statkem ve vsi Glasendorf, čerstvě přejmenované na Skláře. Jaké je to ale pro tyto poctivé Čechy, kteří nejsou s to komukoli ublížit, překvapení, když na místě zjistí, že v jejich majetku stále žijí a pracují jacísi Němci! Tedy rodina Fuchsových, co – chuděra malá – za Říše sázela na Hitlera a teď ještě musí strpět, že se jim na statku roztahují Češi.
Že by tato poněkud nezvyklá situace mohla zplodit vzájemnou nenávist? Nikoli. Pro Javůrka jsou totiž Smolíkovi i Fuchsovi hodnými a počestnými lidmi, co sice občas uvěří nějaké té nacionální hovadině, nicméně když spolu – ruku v ruce – začnou radostně pracovat na polích, rozdíly mezi nimi mizí. Co na tom, že ta pole původně byla jejich a teď jsou naše, respektive byla naše a teď jsou jejich… společné hospodaření přece vždycky všechny spravedlivé pracanty spojí!
A aby o tom čtenáři ani chvíli nepochyboval, rozhodl se Javůrek tento symbolický soulad Čechů a Němců umocnit i úžasnou láskou nejmladších členů rodiny. Mladého českého radikála Františka (který se za války pokusil spolu se dvěma kamarády zlynčovat Árijce čtoucího si v parku noviny a jako jediný z nich to přežil) proto obdaruje mocným a opětovaným citem k luzné Němce Paule. Neboli poznáním, že všichni jsme lidé a ona je krásná a milá, takže se musíme ihned vzít.
Česko-německý konflikt je tím sentimentálně přemiklíkován ve vztah dvou úžasných milenců, což také „naznačuje“, že by Smolíkovi a Fuchsovi do budoucna mohli radostně sdílet společný sudetský statek, kdyby… Kdyby tuto samozřejmou přirozenost nepřekazili zavilí padouši.
… negativními figurami jsou v Sudetském domě komunisté. Nemám nic proti tomu, ani já je nikdy neměl rád. Potíž je ale v tom, že Javůrek není schopen vnímat rozporuplnost privátních a sociálních motivací, které mohou rodit dobré i neblahé ideje a činy, takže pracuje s velmi zjednodušenými hodnotovými schématy.
Projevem toho je ďábelská postava Vojtěcha Tomečka, která je už při prvním výskytu charakterizována jako „mimořádně zlý člověk a nebezpečný sadista“, jenž se díky svému smyslu pro disciplínu a vojenský řád stal válečným hrdinou – aniž by bylo jakkoli upřesněno, o jaké hrdinství šlo. Tomeček je totiž Javůrkovi komunistou ze všech nejkomunistovatějším: ztělesněným zlem, jež si klade za cíl omámit a ovládnout obyčejné lidi, nebo dokonce některé z nich hanebně vlákat či násilím vehnat do strany. Řečeno jinak, Javůrek skrze Tomečka odsuzuje komunismus způsobem, s nímž se mohou identifikovat i čtenáři, kteří si ještě pamatují, že členskou legitimaci KSČ získali někteří jejich příbuzní – nebo oni sami.
František mrzkého Tomečka zpočátku obdivuje, avšak s tím, jak přichází o svůj vlastenecký radikalismus a stává se andělem, seznává, že jde o satana, co svádí a nutí nás, obyčejné lidi, abychom devastovali jakékoli společenské a lidské hodnoty. Vždyť pro naplnění svých bídných cílů se Tomeček klidně skamarádí třeba i s vychcanými cikány, kteří do Sklářů přijeli s cílem krást, podvádět, kupčit a páchat násilí. Mravný František je naopak Tomečkovi někým, kdo musí být zlikvidován. Proto také s radostí připraví Františka o jeho lásku tím, že zajistí, aby Němci ze Sklářů byli deportováni ihned, dřív, než se ti dva vezmou.
Františkovi rodiče vědí, že je dobře, že Němci jsou pryč, současně ale přesmutně želí, že přišli o spřízněné Fuchsovy. František je pak ztrátou milované Pauly zcela zdrcen. Román se tak uzavře jeho proklamativním odhodláním na svou milovanou čekat a bojovat o ni – ale také se statečně postavit tomečkovskému „bezpráví a zlu“. A to
kvůli všem lidem ve Sklářích, kteří se snaží najít v těchto horách domov a kus obyčejného štěstí.
… takových bylo hodně, zájem o pokračování zjevně projevilo i nakladatelství MOBA. Před Javůrkem ta vyvstal úkol dopsat další dva díly, tentokrát již číslované. Hlavní postavou v nich zůstává František Smolík, aniž by mu však bylo dopřáno stát se statečně vzdorujícím hrdinou. Zůstává tak především trpící obětí dobové zvůle. A těžko tomu mohlo být jinak, když komunisté Tomečkova typu ještě dlouho ovládali „kormidlo dějin“. Ať už to zrodilo tzv. únorové vítězství a jeho následné důsledky, politické čistky po sovětském vzoru, nebo i násilná kolektivizace zemědělství, o níž tak dlouho tvrdili, že nebude.
Javůrek tak měl dostatek příležitostí despoty Tomečkova druhu vykreslit jako hnusné násilníky a manipulátory, kteří vedou zemi do neštěstí a neštítí se ovládat a ničit nás poctivé. Samotného Tomečka pak znovu využil jako toho, kdo se zavilostí sobě vlastní vítá každou příležitost, aby Františkovi a jeho rodičům kazil život, neboť mu zosobňují neochotu neposlušných přijmout mocensky nastolené a udržované poměry.
… tohoto podlého intrikářství v druhém díle trilogie je i to, že Tomeček zajistí, aby Františkovi nebyl doručen žádný z dopisů, které mu pravidelně posílala Paula. Hlavní hrdina je tak nejen politicky diskriminován, pomlouván spoluobčany a spoluobčankami, sledován (a tu a tam i bit) StB, ale také citově trýzněn. Postaven do situace, kdy nemůže netesknit po lásce, co se stále neozývá.
Zhruba v polovině druhého dílu si však ztrátu Pauly začíná připouštět a před čtenářem tak vyvstává jeho váhání, zda svůj sen o nejlepší ze všech žen nezradí, když přijme realitu a něco si začne se švarnou a milou Jarmilou, která se mu bezmezně nabízí. Vyprávění přitom neodvratně dospěje až ke sňatku a k porodu syna. A jakkoli živá Jarmila není schopna vysněnou Paulu ve Františkových vzpomínkách přebít, zdá se, že by časem mohli dospět i ke kýženému manželskému souladu… tedy kdyby druhý díl nekončil tím, že je František v roce 1950 zatčen a bezprávně uvězněn. Prsty v tom má samozřejmě Tomeček.
… evokace závěru Františkova uvěznění. Těžiště příběhu ovšem leží až ve zpodobení roků po amnestii (1960), kdy se pronásledovaní manželé znovu setkali a museli se naučit spolu žít. Jakkoli totiž Jarmila byla svému muži po deset let věrná, vyvstalo před ní pokušení v podobě milého, mužného a ke všemu ochotného souseda, navíc podepsala i vstup do KSČ, i když to s ní nic nedělalo. Františka pak prožité utrpení v uranovém lágru tělesně i duševně vyčerpalo natolik, že jen těžko hledal své místo v životě mimo věznici, a tu a tam dokonce přestával být andělem. Naštěstí však s Jarmilou sdíleli péči o synka, a tak se jim přese všechna úskalí podařilo najít společnou řeč a cestu k sobě.
Politické pozadí třetího dílu ilustrují peripetie komunistického režimu v šedesátých letech, tedy postupné uvolňování projevující se tím, že začíná být tolerována i katolická církev, představující v závěru románu pozitivní alternativu k žité přítomnosti. Javůrek nadto líčí i souboj mezi dogmatiky a postupně vítězícími o něco liberálnějšími členy KSČ, přičemž vás jako čtenáře chce potěšit tím, že spravedlnost vítězí, a tak konečně dojde i na intrikána Tomečka. Ten je na stará kolena zbaven funkcí, ale také kriminalizován – a možná si ani nevšimnete, že se tak opět stane mocenskou konspirační intrikou. Potěší vás též připomínka prvních měsíců pražského jara, byť je drobátko zkalí fakt, že autor nechá andělského Františka v květnu 68 umřít.
… zase neskončila až tak tragicky, tedy srpnovou okupací, ale jen přesmutnou, leč završující mučedníkovou smrtí. Optimistický závěr do trilogie ostatně vnáší i navazující epilog z roku 2024. Javůrek v něm uspokojí vzbuzenou čtenářovu zvídavost, například se tak dozví, jak to po Františkově smrti dopadlo mezi Jarmilou a jejím vstřícným sousedem.
Pozitivní poselství ovšem přináší scéna poslední, v níž se v milovaných Sklářích, před domem, jejž tak radostně mohli sdílet Fuchsovi a Smolíkovi, stane zázrak. Zažít jej již není ale dáno Františkovi a Paule, nýbrž jejich prapotomkům. Tedy švarnému Čechu, autorem obdařenému jménem Štěpán, a nevýslovně krásné Němce Katie: úžasným mladým lidem, kteří si okamžitě padnou do oka. Natolik, že čtenáři mohou knihu zavřít s jistotou, že ti dva za chvíli budou spolu o minulosti a budoucnosti svých rodů vášnivě diskutovat v posteli.
Existuje však i druhá možnost, proč Javůrek svého hrdinu zabil na jaře 1968. Tedy eventualita, že se rozhodl napsat další román, jehož děj se možná otevře již v srpnu 68, který však nepochybně zmákne líbezně a poutavě omalovat normalizaci, možná až do časů Havla. Netuším, zda je tento román už napsán, leč slibuji, že jej nebudu číst, ba ani recenzovat.
…zkušenost se Sudetským domem jako mainstreamovou produkcí nižší kategorie je pro mě dostatečně odstrašující. Na rozdíl od autorem projektovaných čtenářů nedokážu totiž ocenit mistrovství, s nímž autor dokáže učební látku pro střední školy přeměnit ve vyprávění plné prvoplánově srozumitelných trivialit. Jeho schopnost převádět složitost dějin a individuálních lidských osudů na černobílá schémata odolávající sebemenšímu pokušení nahlédnout pod povrch jevového mi není kladem.
Javůrek je zjevně nadšen tím, jak se mu daří ztrivializovat a zpitomět reflexi minulosti na líbivé omalovánky, které nejprve tlustými konturami vytyčí polaritu dobra a zla, aby autor takto utvořený narativní prostor následně efektně okrášlil kýčovitými barvičkami sentimentálních i hrůzných příběhů, přizdobených i flitry absolutní nenaplněné lásky a stesku po ní. S tím, že minulost je pro něj a jeho čtenáře dnes již vyřešena, a tak si můžeme užívat její trudnosmutnosti.
Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.
MOBA
Již téměř deset let je František Smolík oddělen od své rodiny ostnatým drátem kriminálu. Zatímco ve Sklářích si Jarmila musí sama poradit s péčí o rodinu, neustále pronásledovanou komunisty, František pomalu ztrácí naději, že se ještě někdy dočká shledání. Doba se ale mění a atmosféra ve společnosti se začíná uvolňovat. Političtí vězni jsou postupně propouštěni na svobodu a vrací se do svých domovů. Návrat do života je ale plný nástrah a staré křivdy nelze jen tak zapomenout. Působivé vyprávění nás naposledy zavede za našimi hrdiny do podhorské vesnice Skláře.
Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.
Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.
Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
