Sbírka povídek jako žánr to na současném trhu s literaturou nemá jednoduché, protože kdo by kvůli nějakým dílčím postřehům a postojům kupoval a četl celou knihu, když se zdá jednodušší libovolná skoro autentická slova, emoce a příběhy sdílet a lapat po sítích? Nicméně jsem rád, že si i nakladatelství Host tu a tam vzpomene a nějakou tu povídkovou knížku čtenářům, respektive čtenářkám, nabídne.
V případě Veroniky Bendové (1974) Host vsadil na spisovatelku, která umí psát a ví, co a proč píše. Její knihu Konec sezóny na koupališti Úštěk utváří sled dvanácti poměrně různorodých, nicméně ročním cyklem provázaných próz. Povídek schopných oslovit toho, kdo je s to vnímat autorčin smysl pro evokaci téměř banální každodennosti i její schopnost skrze slova, věty, myšlenky, situace a příběhy hledat sebe sama, explikovat své bytí.
Skoro všechny autorčiny výpovědi, s jednou výjimkou, jsou tak celkem logicky prostoupeny ženským vnímáním běhu obyčejného života a jím utvářených mezilidských časoprostorů – tak, jak se s ním musí vyrovnávat ženská, která už ledacos zažila a
zase si připadá jako ve filmu, ovšem ve filmu, ve kterém rozhodně být nechtěla
s. 125
a
od něho by chtěla mít pokoj
s. 133
– a právě proto jej musí proměnit v text.
Jednotlivé epizody tohoto filmu…
… jsou přitom vždy přesně lokalizovány na mapě Čech, nejvíce severozápadních, přičemž jejich součástí jsou i asociace na tak konkrétní a časově zařaditelné sociální události, jako byl covid či počátek války na Ukrajině a s ním spojené uprchlictví. Leč nejde o dokument ani o dobrodružný akčňák či milostný doják, nýbrž o kino svou poetikou odkazující až někam k italskému neorealismu či k nové vlně šedesátých let. Tedy k filmům, jež se snažily postihnout rozporuplnost, ba mnohoznačnost obyčejné reality běžných lidí.
Autorčiny postavy proto programově nejsou, a vlastně ani nemohou být krásnými a líbeznými hrdinkami, nýbrž „jen“ komparzistkami mimo velké příběhy: jedinkyněmi, jejichž neútěšné všední pinožení nikam nemíří – a když, tak jen, jak naznačuje již titul, k nějakému bezvýznamnému konci. A ony si to uvědomují… už proto, že jsou ve věku, kdy naplno vnímají stereotypnost každodennosti a jí utvářené bariéry mezi lidmi, kteří by si měli být blízcí – a nejsou. Proti banalitě toho, co ženská neustále musí, tak vyvstávají – řečeno obrazně, s textem situovaným do září – sny o tom, že bychom si snad konečně, třeba i po sezóně, mohly se svým vzdáleným bližním užít pár dní v superhotelu na Nebesích.
Jenže Nebesa se už zcela rozpadla, a autorčiným postavám tudíž zpravidla nezbude než přenocovat kdesi v Hajzlově. Ostatně kde také jinde, když muži po těch letech (skoro) nikdy nejsou takoví, jací by měli být, když se láska, partnerská sounáležitost, ba i sex, tedy vše, co by mělo umocňovat partnerství a soužití, změnilo v pomíjivost. Anebo v cosi nudného, vyprázdněného a psychicky i fyzického otravného: v nekomunikaci, a někdy i dokonce v násilí. A když už ten zlej, otravnej a utahanej chlap občas zazáří, tak to určitě není doma, ale když se vytahuje před jinejma. Takoví maskulinní nechápavci si pochopitelně nezaslouží nic jiného než ženský vztek… jenže co s ním, kdy i ona si následně uvědomí, že sama není zcela ideální.
Vím, že nejednoho Čecha i Češku vždy potěší, když…
… mu někdo předvede, že také životy těch druhých stojí za hovno. Pokud ale mezi takové nepatříte, rád bych vás přesvědčil, že v případě povídek Veroniky Bendové autorčina deklarovaná životní skepse není jen povrchní gesto, nýbrž výpověď, která má svou subjektivní motivaci, ale i náležitou tvarovou podobu, schopnou pronikat – pro toho, kdo s jejím textem dokáže navázat kontakt – pod povrch jevového. Bendová je spisovatelkou, jež má schopnost vyprávěním přesvědčivě, uměřeně a zároveň i ironicky pojmenovávat složitosti lidského bytí – a zároveň neustále skrze akt psaní zkoušet, zda by se v té naší přítomné bídě přece jenom nenašel nějaký ten vysněný nadosobní Řád. Něco, co by všední nudě a bídě vrátilo alespoň na okamžik vyšší smysl.
Naznačuje to již fakt, že každá z onoho tuctu povídek je spjata s jedním měsícem, takže celek odkazuje na roční cyklus, daný nejen meteorologickými proměnami počasí, ale především rytmem a logikou křesťanského mýtu, jenž autorce je – tuším, protože to v její knize není přímo tematizováno – výzvou pro hledání víry. Nikoli náhodou tak nejvíce optimistickou povídkou je březnová „Křížová cesta“, jež se odehrává v lokalitě příznačně nazvané (Vysoké) Veselí a ústy (mužského) vypravěče na příkladu amatérských herců demonstruje, jak všechny bizarní patálie lidského živoření zmizí, když je nám dáno na okamžik na sebe tento křesťanský mýtus vzít a sehrát jej k potěše své i těch druhých.
Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků. Z autorčiny vůle jsou tak její postavy nuceny tematizovat také problém s minulostí českého národa, tedy s tím, jak se zpětně vyrovnat se socialismem či poválečným odsunem Němců. Zaplaťbůh bez dnes tak obvyklého zjednodušování na opozici buď–anebo, neboť Bendová i při řešení takovýchto otázek vykazuje zjevnou potřebu najít a nastolit určitou harmonii.
Závěr? Kniha Konec sezóny…
… na koupališti Úštěk se nejspíš nestane čtenářským a mediálním trhákem. Má však v sobě cosi poctivého, co by pár sečtělejších adresátů mohlo ocenit. Nejpřitažlivější ovšem bude pro čtenáře, vlastně čtenářky připravené s autorkou zakoušet jak tíživost mezilidských vztahů, tak i záblesky možného osvícení.