Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.
Sbírka povídek jako žánr to na současném trhu s literaturou nemá jednoduché, protože kdo by kvůli nějakým dílčím postřehům a postojům kupoval a četl celou knihu, když se zdá jednodušší libovolná skoro autentická slova, emoce a příběhy sdílet a lapat po sítích? Nicméně jsem rád, že si i nakladatelství Host tu a tam vzpomene a nějakou tu povídkovou knížku čtenářům, respektive čtenářkám, nabídne.
V případě Veroniky Bendové (1974) Host vsadil na spisovatelku, která umí psát a ví, co a proč píše. Její knihu Konec sezóny na koupališti Úštěk utváří sled dvanácti poměrně různorodých, nicméně ročním cyklem provázaných próz. Povídek schopných oslovit toho, kdo je s to vnímat autorčin smysl pro evokaci téměř banální každodennosti i její schopnost skrze slova, věty, myšlenky, situace a příběhy hledat sebe sama, explikovat své bytí.
Skoro všechny autorčiny výpovědi, s jednou výjimkou, jsou tak celkem logicky prostoupeny ženským vnímáním běhu obyčejného života a jím utvářených mezilidských časoprostorů – tak, jak se s ním musí vyrovnávat ženská, která už ledacos zažila a
zase si připadá jako ve filmu, ovšem ve filmu, ve kterém rozhodně být nechtěla
s. 125
a
od něho by chtěla mít pokoj
s. 133
– a právě proto jej musí proměnit v text.
… jsou přitom vždy přesně lokalizovány na mapě Čech, nejvíce severozápadních, přičemž jejich součástí jsou i asociace na tak konkrétní a časově zařaditelné sociální události, jako byl covid či počátek války na Ukrajině a s ním spojené uprchlictví. Leč nejde o dokument ani o dobrodružný akčňák či milostný doják, nýbrž o kino svou poetikou odkazující až někam k italskému neorealismu či k nové vlně šedesátých let. Tedy k filmům, jež se snažily postihnout rozporuplnost, ba mnohoznačnost obyčejné reality běžných lidí.
Autorčiny postavy proto programově nejsou, a vlastně ani nemohou být krásnými a líbeznými hrdinkami, nýbrž „jen“ komparzistkami mimo velké příběhy: jedinkyněmi, jejichž neútěšné všední pinožení nikam nemíří – a když, tak jen, jak naznačuje již titul, k nějakému bezvýznamnému konci. A ony si to uvědomují… už proto, že jsou ve věku, kdy naplno vnímají stereotypnost každodennosti a jí utvářené bariéry mezi lidmi, kteří by si měli být blízcí – a nejsou. Proti banalitě toho, co ženská neustále musí, tak vyvstávají – řečeno obrazně, s textem situovaným do září – sny o tom, že bychom si snad konečně, třeba i po sezóně, mohly se svým vzdáleným bližním užít pár dní v superhotelu na Nebesích.
Jenže Nebesa se už zcela rozpadla, a autorčiným postavám tudíž zpravidla nezbude než přenocovat kdesi v Hajzlově. Ostatně kde také jinde, když muži po těch letech (skoro) nikdy nejsou takoví, jací by měli být, když se láska, partnerská sounáležitost, ba i sex, tedy vše, co by mělo umocňovat partnerství a soužití, změnilo v pomíjivost. Anebo v cosi nudného, vyprázdněného a psychicky i fyzického otravného: v nekomunikaci, a někdy i dokonce v násilí. A když už ten zlej, otravnej a utahanej chlap občas zazáří, tak to určitě není doma, ale když se vytahuje před jinejma. Takoví maskulinní nechápavci si pochopitelně nezaslouží nic jiného než ženský vztek… jenže co s ním, kdy i ona si následně uvědomí, že sama není zcela ideální.
… mu někdo předvede, že také životy těch druhých stojí za hovno. Pokud ale mezi takové nepatříte, rád bych vás přesvědčil, že v případě povídek Veroniky Bendové autorčina deklarovaná životní skepse není jen povrchní gesto, nýbrž výpověď, která má svou subjektivní motivaci, ale i náležitou tvarovou podobu, schopnou pronikat – pro toho, kdo s jejím textem dokáže navázat kontakt – pod povrch jevového. Bendová je spisovatelkou, jež má schopnost vyprávěním přesvědčivě, uměřeně a zároveň i ironicky pojmenovávat složitosti lidského bytí – a zároveň neustále skrze akt psaní zkoušet, zda by se v té naší přítomné bídě přece jenom nenašel nějaký ten vysněný nadosobní Řád. Něco, co by všední nudě a bídě vrátilo alespoň na okamžik vyšší smysl.
Naznačuje to již fakt, že každá z onoho tuctu povídek je spjata s jedním měsícem, takže celek odkazuje na roční cyklus, daný nejen meteorologickými proměnami počasí, ale především rytmem a logikou křesťanského mýtu, jenž autorce je – tuším, protože to v její knize není přímo tematizováno – výzvou pro hledání víry. Nikoli náhodou tak nejvíce optimistickou povídkou je březnová „Křížová cesta“, jež se odehrává v lokalitě příznačně nazvané (Vysoké) Veselí a ústy (mužského) vypravěče na příkladu amatérských herců demonstruje, jak všechny bizarní patálie lidského živoření zmizí, když je nám dáno na okamžik na sebe tento křesťanský mýtus vzít a sehrát jej k potěše své i těch druhých.
Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků. Z autorčiny vůle jsou tak její postavy nuceny tematizovat také problém s minulostí českého národa, tedy s tím, jak se zpětně vyrovnat se socialismem či poválečným odsunem Němců. Zaplaťbůh bez dnes tak obvyklého zjednodušování na opozici buď–anebo, neboť Bendová i při řešení takovýchto otázek vykazuje zjevnou potřebu najít a nastolit určitou harmonii.
… na koupališti Úštěk se nejspíš nestane čtenářským a mediálním trhákem. Má však v sobě cosi poctivého, co by pár sečtělejších adresátů mohlo ocenit. Nejpřitažlivější ovšem bude pro čtenáře, vlastně čtenářky připravené s autorkou zakoušet jak tíživost mezilidských vztahů, tak i záblesky možného osvícení.
Host
V hlavní roli komparzisté aneb Dvanáct povídek o hrdinech druhého plánu. Je sama s děckem a pak spolu stráví „byzantské“ Vánoce na jednu noc. On sedí v autě na vyhřívaném sedadle a cítí se jako Jób na hromadě popela. Pašije v salonku u Šoupalů se zvrhnou v hemžení postaviček. Rozhovor o „láskách, které vydržely“ končí reportem z postelových bojišť. Porouchá se auto, zvrtne se život a člověk marně hledá, kde by spočinul. Dávno se setmělo a na vchodu Parkhotelu Nebesa visí nápis „Zavřeno“. Povídkový soubor respektované prozaičky zaujme nejen čtivě a uvěřitelně vykreslenými postavami, ale i precizním stylem.
O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.
Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.
Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
