Jak napsat recenzi prózy vzniklé bezmála před třiceti lety, leč právě teď poprvé u nás vydané, kterou ale díky pirátskému překladu šířenému na síti znám v češtině už od roku 2006? Jak psát o próze, o níž jsem si hodně přečetl a kterou navíc v přítomné publikaci adekvátně interpretuje doslov Jakuba Češky, vztahující ji k autorovu předchozímu dílu, včetně jeho tvorby básnické, kterou dnes už skoro nikdo nečte? A vůbec, jak dnes psát o psaní autora, který je současně mezinárodně uctívanou hvězdou literárního nebe i spisovatelským ďáblem, jehož literární svody lze dle mnohých jen zatratit?

Dovolte mi tedy, abych pro tentokrát nevěnoval pozornost reáliím vypovídajícím o genezi díla a jen zlehka se rovněž dotkl jinými již dostatečně popsaného inter- a meta- textového rozměru Kunderova tvoření tak, jak se zkonkretizovalo v daném textu. A místo toho se pokusil pojmenovat vztah mezi konstantami spisovatelova přístupu k literatuře a jeho rozhodnutím napsat právě tuto prózu, jakož i explikovat vlastní četbu jeho literární výpovědi.

Totožnost je Kunderova druhá francouzsky psaná próza. Nese-li označení román, přestože v českém kontextu má rozsahem, a nejen jím, blíže ke škatulce novela, lze to vnímat jako výraz ambice zůstat ve vyšší žánrové rovině. Impulsem k napsání Totožnosti totiž zjevně bylo spisovatelovo odhodlání zůstat sám sebou a současně najít výraz, příběh a tvar schopný oslovit širší a nadnárodní okruh potenciálních adresátů.

Celkem logicky se proto Kundera rozhodl napsat další ze svých „směšných lásek“ neboli nově a jinak promyslet a propracovat téma více či méně prostupující celou jeho tvorbu prozaickou i dramatickou. Ovšem s tím, že tentokrát musí jít o prózu situovanou do současné Francie, která ale zároveň bude mít charakter a kvalitu psaní a čtení modelového, „nadčasoprostorového“ čili oproštěného od všech místně motivovaných politických, historických a sociálních aluzí, které jeho starší texty spoluutvářely. Proto se musí soustředit především na reflexi něčeho tak zdánlivě samozřejmého a literárně již mnohokrát zpracovaného, jako je „zákulisí“ vztahu mezi ženou a mužem – a pokusit se je nahlédnout nově a originálně, jako problém nejen tradičně privátní, sociální či čistě psychologický.

Výchozím bodem své fabulační hry s lidskými myšlenkami a osudy přitom Kundera učinil evokaci fungujícího milostného vztahu dvou již stárnoucích jedinců: Chantal a Jeana-Marca, jimž se jejich partnerství na počátku příběhu zdá být nevyvratitelnou pozitivní jistotou. Spolu žijí v samozřejmé každodennosti, ve všednosti lásky, která zejména Chantal pomáhá zvládat všechny strasti a traumata překonané minulosti: těžko vstřebatelnou smrt pětiletého syna a rezidua manželství s jeho otcem.

Chantal je z autorovy vůle zaměstnankyní reklamní agentury – a to je z hlediska konstruovaného narativu významotvorné. Neboť Kunderovi je jeho hrdinka člověkem, který ze své profese předměty a jevy hmotného světa obaluje dobře prodejnou image. Snad jen znalcům poválečné literární historie přitom dojde mystifikační, ironicko-autobiografický rozměr Kunderova vyprávění v okamžiku, když šéfa této agentury, tedy toho, kdo dává Chantal práci, představí jako starého trockistu a znalce Marxe, který „rád vypráví, že v literatuře dvacátých let v Německu, nebo nevím kde, byl směr poezie všedního dne“ (s. 25). A to proto, aby básnický projekt poezie reflektující všednost bytí, v české literatuře velmi významný v čase, kdy se autor stával literární osobností, mohl být vzápětí sarkasticky interpretován jako předchůdce současné reklamy, která rovněž umí „prosté předměty života proměnit v poezii“.

Snad se příliš nemýlím, když tuto naprosto nepodstatnou postavu a ve vyprávění zdánlivě nepříliš důležitou epizodu vnímám jako autorovu výsměšnou sebereflexi vlastního vývoje – od víry v ideové dogma přes naději vkládanou do jistot všednosti až po poznání, jak je těžké za různými vnějšími projevy našeho já, za image, kterou produkujeme, najít vlastní identitu. Totožnost mého já se sebou samým. Případně jak je snadné všude přítomné image, ovládající dokonce i naše privátní myšlení, podlehnout – a o své já tak přijít.

Chantal prací v reklamě pohrdá a je pro ni těžké ji vykonávat; zvládá to však perfektně, neboť nosí dvě tváře: v kanceláři tu, která je vážná a umožňuje jí rozhodovat o těch druhých, v soukromí pak tvář pravou, která se může klamům reklamy posmívat. Soužití s Jeanem-Marcem tak pro ni má být bytím bez masky. A ani ona, ani on si proto na začátku vyprávění – promyšleně střídajícího náhledy obou protagonistů na aktuální přítomnost – nedovedou život bez toho druhého představit.

S konstruováním image a totožnosti ovšem dle Kundery souvisí i otázka, jak jsou lidské činy a slova vnímány. Tedy jak je ono jevové tím druhým, těmi druhými viděno – a jak to může klamat. Do expozice románu, zjevně inspirovaného poetikou poválečného filmu s uměleckou ambicí, jsou proto autorem vloženy „vizuální“ scény, v nichž se ona a on vzájemně vidí a současně míjejí. Situace, kdy člověka jeho zrak klame, takže viděná a chtěná samozřejmost se obratem demaskuje jako něco jiného. Například v okamžiku, kdy Jeanu-Marcovi na pláži až se značným zpožděním dojde, že ta žena, co k němu kráčí, není milovaná Chantal, nýbrž nějaká stará a směšně jiná ženská.

Sílu schopnou rozbít fungující mezilidský vztah mají v Kunderově próze ovšem především řeči, chcete-li slova, která jsou schopna uvést do pohybu proces neporozumění. Stvořit souboj s těmi, jejichž myšlení nejsme s to pochopit. A co je ještě horší, vyprovokovat naši neschopnost na ty druhé přirozeně a spontánně reagovat a sdílet s nimi, jací opravdu jsme.

Jakkoli jsou tedy Chantal a Jean-Marc nefalšovaným citem neoddělitelně prostoupeni, stačí trocha únavy, rozčarování a jedna – původně zcela nevýznamná – věta, kterou ona pojmenuje blížící se stárnutí, a jejich vztah se začne rozpadat. Smrtící lavinu nechápání tak autor spustí jejím posteskem „Muži se už za mnou neotáčejí“ (s. 22), na niž on zareaguje vstřícným protestem

A co já? Jak můžeš myslet na ty, kteří se už za tebou neotáčejí, když já za tebou běhám neustále a všude, kde jsi?
s. 24.

– A jakkoliv to oba myslí dobře, v každém z nich odstartuje obranný mechanismus mylné interpretace – a Kunderova fabulace od této chvíle může neúprosně pracovat s rozporem mezi tím, čeho chce člověk svým jednáním docílit, a tím, jak to ten druhý přijme a co na to odpoví.

Řečeno jinak: hrdinka a její hrdina se stále milují, touží být spolu a snaží se hrozící vztahovou nepohodu odvrátit. Avšak cokoli řeknou či učiní, jejich milostný vztah jen zhorší. Zvláště poté, co se Jean-Marc pokusí k potěše Chantal rozehrát reklamně-imanologickou hru s falešnými dopisy od neznámých ctitelů. Ty totiž jen znásobí narůstající bariéru a nasměrují jejich vztah k neodvratné katastrofě: k pádu do hlubin, které hrdiny vypravovaného připraví o toho, koho milují – a tím i o sebe sama. Nad jistotou vztahu převáží pochyby o všem a o čemkoliv. Neboť vůbec není jisté, že věci jsou takové, jaké se jeví. I vlastní oči mohou klamat, natožpak oči toho druhého. Stačí, když se víčko na chvíli zavře.

Kunderova literární výpověď se přitom postupně přesouvá z realistické polohy do podoby expresivního podobenství, které se pohybuje na hraně pravděpodobnosti. Chantal se tudíž na základě svých špatných rozhodnutí a proti své vůli ocitá někde, kde přichází o šaty, jméno i identitu a konfrontována s optimistickými žvásty jakéhosi Muže oslavujícího „život“ chce

křičet, ale nenachází žádné slovo. Z úst jí vyrazí dlouhé a neartikulované aaaa
s. 113.

Zde by román o ztracené totožnosti mohl skončit. A dovedu si představit, že Kundera o tom chvilku uvažoval, nicméně nakonec dal přednost řešení, které spisovatelé znají a užívají už po staletí. Neboť v okamžiku, kdy jsou, pokud jde o lidi, tak velkými skeptiky, že nevěří, že by to s jejich postavami mohlo dopadnout dobře, a přesto cítí, že by rádi publiku nabídli optimističtější konec, jim nezbývá než celý příběh posunout do roviny zlého snu. Neboli pojmout četbu jako zakoušení hrůz a zmaru, ze kterého lze v pravou chvíli procitnout. Tedy nabídnout topícím se postavám, ale i čtenáři pomocnou ruku a vytáhnout je do bezpečí, v němž si uvědomí, o co by mohly přijít, kdyby… kdyby to nebyl jen sen.

V Kunderově inovaci tohoto postupu Chantal a Jean-Marc ze snu procitnou, aniž by si byli jisti, aniž by si čtenář mohl být jist, která část jimi prožívaného a autorem vyprávěného byla ještě realita a kdy už postavy snili děs. Nicméně dostává se jim příležitost být spolu, bez přestání se na toho druhého dívat, přesněji snažit se jej vidět takového, jaký je – proto jsou také rozhodnuti už po všechny noci nechat lampičku svého vztahu rozžatou.

Příběh končí a recenzent by mohl taky. Přesto cítí nutkání dodat, že Kunderovo psaní je vždy také tak trochu esejem, tedy přemýšlivým textem, v němž příběhy a motivy mají čtenáře provokovat k obecnějším úvahám. A přestože v Totožnosti autor toto své esejistické nutkání drží na uzdě, i tentokrát prokazuje schopnost zacházet se vstřícným adresátem tak, aby mu dodal pocit, iluzi, že je to právě on a jen on, kdo knihou naznačené domýšlí… takže se vlastně četbou stává chytřejším.

Netuším, kolik čtenářů si dnes a tady, v Česku, překlad Kunderovy Totožnosti přečte a koho z nich autorova výpověď a poetika osloví. Adekvátní recepce tohoto textu ostatně požaduje i jistou míru sečtělosti a kulturní orientace.

Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.