Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.

Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu…

Sečteno a zváženo: byl by román stejně interesantní, kdyby obsahoval nekonečné množství výpisků a parafrází z misandrických výroků? Výhrady k upřílišněné rozvláčnosti vyprávění se rovněž zdají být namnoze oprávněné. Navíc od počátku víme, co bude následovat nejen ve Slezsku: válečný rok 1914.