Próza Zloději bezu z pera dolnoslezského rodáka Huberta Klimka-Dobrzanieckého (1967) není žádným historickým románem ani standardním retro vyprávěním. Nicméně leccos naznačuje věta ze zadního přebalu knihy, kde se konstatuje, že v tomto díle jde o

historii jednoho života, který převrátila naruby druhá světová válka a poznamenaly temné stránky polsko-ukrajinských dějin.

Tvrzení o jednom životě se dá chápat s určitou nadsázkou, neboť takto převrácených a poznamenaných lidských příběhů je ve Zlodějích bezu habaděj a některé jsou velevýmluvné, důležitější je však zmínka o něčem, co vyznívá jako protimluv: totiž pojem „polsko-ukrajinské dějiny“. Můžeme o nich mluvit z hlediska státnosti, náboženství nebo národní kultury? Ať však ano, či nikoli, i tato autorova kniha by si zasloužila dovětek z pera historika nebo slavisty, poněvadž nikoli náhodou si teritorium východního Polska (nebo západní Ukrajiny), kde se próza zpočátku odehrává, vysloužilo oprávněné pojmenování „krvavá země“. Temné stránky? Spíše brutální vyvražďování jednoho etnika druhým, jemuž armády osvoboditele vůdce Hitlera a osvoboditele cáře Stalina užasle přihlížely. A napomáhaly.

Je to bohudík už potřetí, co se setkáváme s tvorbou tohoto uznávaného polského prozaika (pokaždé zásluhou Větrných mlýnů), sluší se však zdůraznit, že své Zloděje bezu vydal před pěti lety neboli tři roky před Putinovou ďábelskou, tzv. speciální vojenskou okupací, prý operací. Možná by pak autor méně zdůrazňoval některé epizody nebo by tolik nevyzdvihoval ústřední tematickou linii, jíž je trest za zločin, totiž odhodlání vysídlené populace pomstít se všemu ukrajinskému ve jménu polského národa. Vstupní část s názvem „Tamten svět“ nás uvádí do okolí haličského Lvova na sklonku třicátých let, kdy například kněz dobroděj Bohumil hlásá, že „Ukrajinci nikdy neexistovali a to, že teď existují, není nic jiného než dílo samotného ďábla“ (s. 16), že Satanáš nesídlí v pekle, nýbrž ve Vídni a že Poláci mají blíž k Židům než k Ukrajincům. „Obzvlášť nebezpeční jsou ukrajinští uniaté, kteří jsou nejpodlejší ruskou odnoží.“ (s. 37) To by se asi ortodoxní věřící hodně divili, jaká víra však neukrajinské obyvatelstvo z kdysi prosperujících regionů posiluje? Bizarní přesvědčení, že kdyby Ukrajinci a taky Rakušané, Angličané, Němci nebo Francouzi mluvili polsky, byl by svět lepší. Nemluví, tudíž zbývá nadčasový symbol černého bezu.

Hovoří-li se v románu (zpravidla mlčky) o nevyhnutelné pomstě čili trestu, v čem spočíval zločin nebo nezvratné provinění ukrajinského etnika z pohledu východopolských venkovanů? Hrdinův otec i sám protagonista v jinošském věku se sice zachránili, poněvadž byli varováni ukrajinskou sousedkou, leč zbytek rodiny, matku, bratry, sestry spolu s dalšími Poláky upálili banderovci či jednoduše ukrajinští vesničtí spoluobčané ve stodole. Podobně i v jiných vesnicích, neboť Poláci nemají co pohledávat v zemi ukrajinské.

Ovšem pokud se obě etnika zrovna za války vzájemně nelikvidovala, rukou nedílnou svorně hrdinsky vybíjela početné židovské obyvatelstvo, holokaust neholokaust. Po roce 1945 pak bylo totálně převažující polské osídlení Lvova (včetně celé Haliče) šmahem Sověty vysídleno do tzv. nových území Polsky łudowej, v případě Zlodějů bezu do odněmčeného dolního Slezska: čili do domů a továren, v nichž doposud žili a pracovali nově vysídlení slezští Němci. Tamten svět na východě se stal ztracenou minulostí, nastal „tento svět“. Byl k nepoznání jiný a haličští přistěhovalci nechápavě zírali na pomník sv. Jana Nepomuckého, jejž si protagonista posléze přemístil na vlastní dvoreček.

Zároveň se však tematickým přesunem do „tohoto světa“ zjevně změnil modus autorova vyprávění. Zpočátku v něm převažovala trpce nostalgická tónina, probíhala ovšem v příslovečné krajině dětství, v polském katolickém světě, v němž se věřilo, že pokud

mají být Ukrajinci plně spaseni, musí se znovu přejmenovat na Rusíny, přejít na naši liturgii a litovat veškeré nenávisti, kterou cítí k Polákům a k Polsku, jež jim tak laskavě dovoluje žít na své zemi
s. 16.

Tak smýšlí či smýšlel tamní východopolský lid, leč tento nerajský ráj za války zanikl. Autorovi hrdinové, připravení o své umučené blízké, se ocitli (či se ztratili) v jiné části Polska, pořád však žijí v zemi

z ďáblovy vůle rozervané mezi Němci a Rusáky
s. 74.

Do „tohoto světa“ pak vypravěč doputoval se dvěma kuriózními jistotami: jednak že je a bude nevěřící katolík (!), jednak s přesvědčením, že se narodil jako nekomunista, a tudíž musí zůstat nekomunistou. Což mu nebránilo žít v traumatické schizofrenii, vést zhýrale přízemní život a liknavě postupovat na funkcionářském žebříčku utěšeně výš a výš (také si pořídil knír po vzoru Lecha Wałęsy, statečně si ho ale neoholil). Jeho nový život ve vzdálených končinách však nedával smysl: jediný smysl měla pomsta.

Ta pomsta je sice symbolická, leč v „tomto životě“ je tuze hmatatelná a připomíná Kunderovy smutné žerty: autorův hrdina zjistí, že v sousedním domě se neusadil Polák Bogdan, nýbrž Ukrajinec Bohdan, jemuž je v zastoupení polských vysídlenců záhodno se pomstít. Takže se mu svede manželka a… Nic víc neprozrazujme, ale tato linie dostatečně výmluvně dokládá, nakolik ubohý život vede vypravěč během uplývajícího mládí ve Slezsku. Těší se však přízni nadřízených a ze všech krás „tohoto světa“: jednou jsou po ruce vstřícné sekretářky, podruhé ještě vstřícnější dcerunky krajských tajemníků. A té funkcionářské vodky! Řečeno odjinud, „tenhle svět“ odsunutých lidí žijících mimo velká centra ničím nepřipomíná živoucí poválečné Polsko například ze snímků Andrzeje Wajdy nebo později Krzysztofa Kieślowského a tehdejších „filmů morálního nepokoje“. Na ten nedochází, lidem se zdánlivě daří dobře (lépe než kdysi?), jenže i milovaný černý bez jako by věděl, že „život je jinde“, a tak potichu odumírá. Koneckonců není zasazen polskýma, nýbrž rukama vysídlených slezských Němců. Takže se z novousedlíků prchajících před válkou a před Ukrajinci nakonec stávají zloději cizího, německého bezu.

Starý život je pryč, neožívá už ani v nostalgii, zatímco nový život si žádá i jiné literární ztvárnění: totiž prostřednictvím cynické satiry, pošetilé grotesky, náznakového vylíčení postfaktického živobytí dávno předtím, než se začalo mluvit o době postfaktické. Do určité míry šlo o normalizaci před normalizací, o degradaci společenského života před Solidaritou a poté po jejím potlačení. Navenek se nic neděje, to jen kupříkladu v létě 1968 se k českým hranicím valí nějak příliš mnoho tanků. V náznaku tu však figurují také polské politické reálie a v nich se pochopitelně zejména mladší čtenářstvo příliš nevyzná čili neorientuje. Možná se mýlíme, leč možná i ti, kdo vědí, kdo je Bolesław Bierut, by jen stěží o něm pověděli něco víc, což platí i pro další polské Gottwaldy, Zápotocké nebo Husáky. Jde o samé bizarní zapomenuté figurky ze zavrženého orloje, jenže to jsou symboly zavrženíhodné doby, v níž žili svůj nesvůj nový život i ti, kdo nebyli vyhnáni nebo vysídleni. Všichni ale tehdy byli zahnáni do kouta.

Také z tohoto důvodu se žánrové zacílení spisovatelova vyprávění v náčrtu novějších časů postupně výrazně transformuje a trsovitě směřuje ke zmíněným groteskním, občas až anekdotickým polohám. Hubert Klimko-Dobrzaniecki v závěru prózy zjevně navazuje na svou dřívější povídkovou knihu Blázen z roku 2015, též vydanou ve Větrných mlýnech: také její protagonisté mohou být do určité míry přirovnáváni k hrabalovským perličkám na dně. Tudíž jako by se ve Zlodějích bezu na nepomíjející krvavé patálie se západní Ukrajinou za války na Východě už navenek poněkud pozapomnělo. Ve skutečnosti sice nikoli, leč počáteční vlastenecké volání po pomstě se proměnilo spíše v soukromou frašku, v níž se zrcadlí veškerý nový život v novém světě: není nad to mít peníze a postavení, pak se ti všichni klaní.

Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.