Na počátku se jen stěží vyhneme přímočaré otázce: co to je, ten driftbook? Případně: co konkrétně značí to slovo drift? Renomovaný kunsthistorik a kultivovaný esejista, básník i prozaik Josef Kroutvor (1942) nabízí v obou případech veskrze zevrubnou odpověď. Začneme-li pojmem drift, jako substantivum prý může podle slovníkového hesla znamenat například posun, přesun či proud, ale také závěj nebo návěj. A titulní driftbook? Tady autor (stěží redaktor, toho publikace nemá nebo ho tady neuvedla) přichází s rámcovou charakteristikou, takže na záložce čteme, že

driftbook je literární dílna a sklad, kde se za léta nashromáždila řada poznámek, kratších textů a úvah. Patří sem vše, co vyplavila voda, co přinesl čas, patří sem ale i to, co vzal vítr a nebylo hned zapsáno. Patří sem spousta věcí, nápadů, maličkostí a zážitků. Driftbook není deník, ale zápisník, který se nosí v kapse a je stále po ruce…

Vskutku kráčí především o rozmanité zápisky, jak se ostatně konstatuje již v podtitulu.

Deník to tedy být nemá a stvrzuje to i okolnost, že až na úplné výjimky Kroutvorovo zaznamenávání všelijakých, ponejvíce pestrých nápadů a maličkostí (a nejen jich) není datováno. Díky zmíněnému podtitulu můžeme vzít na vědomí, že první zápisky vznikly už před čtvrtstoletím, v pradávném roce 1999, tudíž na samém rozhraní dvou tisíciletí, zdá se však, že nepřibývaly nikterak ukvapeně, zvláště když například na skoro celé počáteční desetiletí se dostalo v pouhé desetině svazku. Teprve na s. 36 natrefíme na první konkrétní dataci, odkazující k 26. 4. 2008, ta další následuje až 8. 12. 2012, to jsme ovšem v textu pokročili už na s. 96. Dál se občasné datování vyskytuje spíše nahodile, není spojováno se závažnějšími událostmi ani s úmrtími nebo s některými výročími, i když se autorovy záznamy ve srovnání se začátkem stále víc prodlužují. Leč tyto převážně krátké zápisky jsou koncipovány tak, že na datacích příliš nezáleží: texty totiž bývají zpravidla nadčasové.

Nebudeme příliš překvapeni tím, co vše si Josef Kroutvor v rámci driftbooku zaznamenává, a co si v něm můžeme přečíst dokonce i napřeskáčku. Začneme-li namátkou nejstaršími záznamy, zmiňuje se například o výstavě v pražské galerii Vltavín. Nebo o odhalení Ariónovy kašny v Olomouci. Lamentuje nad obrazoborectvím v minulosti i v současnosti. Najdeme tu pasáže, které se náramně blíží básním v próze. Kromě nich pravidelně dochází na ucelené pásmo či na tříšť cestovních zážitků, namátkou z Francie (autor je i frankofonní, i frankofil), ze Švédska nebo častokrát z Dalmácie. Zároveň však, záznam po záznamu, Kroutvor výběrem jednotlivých zápisů potvrzuje, že všechny jsou pro něho důležité, poněvadž podle jeho vyznavačských slov

udržují duševní balanc. Ptám se a odpovídám, obnovuji si identitu. Co je psané, to je i dané, psaní zavazuje k určité věrnosti svým názorům, psaní je ‚dogmatické‘, ale také kritické.
s. 147

Kdybychom na četbu autorových celé čtvrtstoletí pořizovaných zápisků zareagovali formou čtenářského deníku, určitě bychom si duchaplné i hloubavé pisatelovy postřehy vypisovali jeden po druhém, což doporučujeme zvídavým i zvědavým čtenářům: jde o zaznamenávání pro náročné a především pro milovníky umění, včetně toho literárního. V kontextu literárněkritické recenze ale musíme postupovat jinak, mít na paměti Kroutvorův bonmot, že jde o „zápisky jako plaňkový plot“ (s. 16), též ale s lítostí konstatovat, že množství pozoruhodných sentencí či úvah beztak pomineme, pohříchu i ty, které se týkají výtvarného umění nebo živých cizokrajných dojmů. Také respektujme autorovo rozhodnutí, že by nerad

sklouznul k žurnalismu, a proto se skoro nezmiňuji o politice, o událostech ve světě, o nesmyslné válce v… [lze aktuálně doplnit, pozn. V. N.]. Svět byl vždycky krutý a nespravedlivý, ty největší hrůzy minulého století se ale už opakovat nesmí.
s. 61

Začínají se opakovat, takže si všímejme autorových estetických názorů a postřehů (a taktéž etických stanovisek), přičemž řada z nich představuje svého druhu ozvěnu Kroutvorových výtvarných a literárních esejů, které najdeme mimo jiné také v jeho starších i novějších knižních publikacích: připomeňme aspoň Café fatal (Dauphin, 1998), Pražského kavárníka (Archa, 2019) nebo soubor literárních úvah a glos s lakonickým názvem Notes (Torst, 2021). Řečeno zjednodušeně, potvrzuje se tu, že náš elitní esejista není přívržencem ani avantgardy, ani experimentu, ani postmoderny; lze mít pocit, že tato negace v jeho zápiscích postupně sílí a prohlubuje. Nejen to: autor ke zděšení pisatele této recenze prohlašuje že v příbytku, jejž můžeme pokládat za tzv. ideální dům, by nemělo být víc než jen několik knih. Probůh, kolik je několik? Vždyť i kunsthistorikových vlastních titulů bychom napočítali kolem čtyřicítky, o sbornících a katalozích nemluvě. Dům bez knih není ideální dům.

Jenže toto nelichotivé nedobrozdání bude zřejmě ovlivněno Kroutvorovým přesvědčením, že

současná literatura píše hlavně o tom, co člověk může, co dělá a co vyvádí. Tomu se bohužel říká umělecká svoboda, boření mýtů a tabu. Moderní literatura je plná extravagancí, až se nedá číst
s. 68.

Ale dá, mohli bychom rozpačitě namítnout, není každý nynější literární výtvor extravagantní až běda, leč s tímto uctivým protiargumentem bychom neuspěli. Josef Kroutvor by vmžiku rezolutně opáčil, že v současnosti „politický kalkul předchází literaturu, vstupuje jako inspirace do literární produkce. Nejrůznější literární festivaly, čtení, ceny, stipendia, nadace, granty, mediální prezentace podporují ideové, tendenční zaměření literatury. Chybí psaní bez společenské ambice, autentický rukopis. Žijeme ve zpolitizovaném, zmanipulovaném mediálním světě, píše se počítačová literatura“ (s. 162). To ano, navíc se jeho neslitovná insinuace zdaleka netýká pouze české literární kultury.

Svůj záměrně nediaristický opus záhy Josef Kroutvor přirovnává k „sešitu vyplavených vět“ (s. 59), jejichž charakter se ale v souladu s letem let a přibývajícím živým stářím (byť pisatel datacemi pořád nehýří) nenápadně proměňuje. Možná se mýlíme, ale téměř neznatelně se do nich vkrádá cosi jako nostalgický pesimismus, nepochybně diktovaný i dlouhotrvajícím rmutným poznáním, že po zdánlivě mytických šedesátých letech, po období sixties, zjevně

svět zvážněl a kultura ztratila jiskru
s. 289.

Kroutvor sice i nadále pokládá Driftbook za otevřenou partituru svého druhu, shledává však, že i do ní čím dál víc proniká politika, která se dokonce i jemu coby člověku prohlašujícímu se za outsidera neodbytně lepí na paty a těžko jí uniknout. Takže dochází k názoru, že „než být trapným okrajem Západu, být periferií, to raději být Střední Evropou. Být neutrální jako Rakousko, Švýcarsko…“ (s. 233). Není to představa poněkud naivní? Mezitím přece z Rusi započal Drang nach Westen či reconquista.

V říjnu 2022 si autor prý naposledy zakoupil Babišovy Lidové noviny a na niternou otázku, kým je, odpovídá: „jsem snad gnostik, filosof před i po filosofii, křesťan před i po církvi“ (s. 307). Soudí, že na dně dobré literatury leží pochopení, porozumění a soucit, načež v souladu s jistotou, že tři mušketýři byli čtyři (byť zprvu jen tři), vystaví české literatuře vysvědčení, že její pětilistá růže má šest okvětních plátků, jimiž jsou spisovatelé Karel Poláček, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Ota Pavel, Josef Škvorecký a pak ještě intelektuál Karel Čapek. Tedy nespisovatel? Každý má sice své gusto a nekamenujme klasiky, nicméně básník a tvůrce „užité lyriky“ se v tomto výčtu či výběru s despektem obrátil zády k české poezii 20. století, což si věru nezaslouží. Prý totiž „smysl mají jen ty knihy, které lze vzít znovu do ruky“ (s. 294). Na jiném místě však doznává, že neví, kdo je Rúmí. Ergo z toho vyplývá, že české písemnictví soudí a literární formy zavrhuje člověk, jenž nezná Rúmího. A aj!

Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.